Tak a konečne vám prinášam predposlednú kapitolu našej Čarovnej krajiny. Áno, dobre čítate, predposlednú :) Na úvod menšie oboznámenie sa so zmenami a informáciami. Najprv uverejním 19. a 20. kapitolu. Budú obsahovať dej postáv Amelie, Joy, Olivien, Niky a Tessy. Prečo? Z dvoch dôvodov. Po prvé, že sme sa nejako rozpísali :) Po boji s Temnou ostalo veľa vecí nedoriešených, čiže obsahovo nám to vyjde na dve kapitoly. Snáď vám to nebude vadiť a aj napriek rozsiahlejšiemu počtu strán si užijete záverečné dobrodružstvá, udalosti a ukončenie deja týchto piatich postáv. Druhý dôvod je zasa časový. Mám teraz toho v osobnom živote veľa a ešte ma toho čaká. Čiže neviem, kedy by som sa dostala k nahodeniu týchto kapitol. Už aj tak využívam iba chvíle, ktoré si len tak - tak ukradnem. Nás päť má už komplet napísané príspevky a tak som sa rozhodla, že vám ich takto trochu rozkúskujem a nahodím, aby ste už mohli čítať :) Nebojte sa. Verím, že sa dočkáte aj vašich ostatných obľúbených hrdiniek Maddie, Leily a Octavie.
Tiež sa vám chcem veľmi pekne poďakovať, že ste to s Čarovnou krajinou ťahali skoro dva roky do finálneho konca. Teším sa, že vás to bavilo taký dlhý čas :) Bolo úžasné sledovať vašu fantáziu, kreativitu a aktivitu, čo sa aj odrazilo na celkovom príbehu. Ďakujem vám za úžasné nápady, myšlienky a snahu. Bolo mi potešením s vami pracovať. Ste skvelé! <3
A ešte slovíčko na záver. Ako som už spomínala, textu je opäť pomerne veľa, takže, za prípadné nedokonalosti a preklepy sa vopred ospravedlňujem. Snažila som sa všetky príspevky zoradiť čo najlepšie :) Taktiež som Tessin príspevok neprekladala do slovečiny. Vzhľadom na veľký počet strán ma snáď pochopíte :) Prajem príjemné, napínavé aj pohodové čítanie :)
Vaša Ninna.
„Tess, zlato, přikryj se, celá se klepeš.“ Everett zavřel dveře svého pokoje a byl rád, že je ve sklepení domu a není tak porušený bojem. Tessa se jen usmála, líbil se mu její smích a výraz, i když její oči byly temné jako půlnoční nebe, viděl v nich stále veškerý život světa a vášeň okamžiku.
„To nic není, to bude jenom šok. Pořád vidím před očima tu krev, ta těla, prázdné výrazy a Joy kácející se k zemi.“
„Tess, Arden tě málem zabil, co sis myslela, že děláš?“, zlobil se Everett, i když uvnitř, hluboko uvnitř byl strašně rád, díky tomu v ní mohl probudit víc touhy a temné energie, než by v sobě otevřel kdy sama, i přes rituál, který vykonala.
„Ano, já vím, ale stejně jsem se o tebe tolik bála.“ Zvedla se a rychle přeběhla místnost rovnou k němu. Objala ho a cítila se v naprostém bezpečí. Tep jeho srdce ji dodával jistotu a jeho vůně ji vábila do říše snění a příslibu sladké budoucnosti. Bolelo ji tělo, bolelo ji srdce, mozek ji říkal, že něco není v pořádku, ale Everett stál tady, držel ji v náruči a hladil ji ve vlasech, nic jiného nepotřebovala, jen jeho a jistotu jeho objetí, jeho přesvědčení, že všechno bude dobré.
Nebylo.
„O mě? Proč o mě Tess, já neriskoval nic, za to ty jsi riskovala vše!“, řekl, když ji jemně zvedl bradu a zahleděl se do prázdnoty v jejich očích, která v sobě obsahovala vše z ní samotné, její strach a obavy, její vášeň, lásku a odhodlání. V zadní části mozku se uchechtl, nad její naivitou.
„To neříkej.“ Při tónech skladby One Republic - Good Life, která se Tesse ozývala v mysli, si dávala pomalu dohromady skutečnost, co se stalo, co se mohlo stát a co se mělo stát s tím, jaké následky to pro všechny kolem má, protože…
…“Včera jsem se probudil v Londýně
Našel jsem sebe ve městě, nedaleko od Piccadilly
Vážně nevím, jak jsem se tam dostal
Mám nějaké fotky z mého mobilu
Nová jména a čísla, která neznám
Adresy na místa jako Abbey Road
Dny se obrací v noci, noci se obrací v to, co chceme
Jsme dost mladí“…
Everett měl pravdu, Tessa se třásla po celém těla a její pokožka bledla, hlavu znovu sklonila Everettovi na hruď, tolik ji uklidňoval tlukot jeho srdce, a přesto nevěděla, jak se sem dostala, nové jména, nové tváře a dny obrácené v noci, vše se změnilo, ona se změnila. Byla teď pomalu jako porcelánová panenka a obraz v zorném poli jejich očí se měnil v mlhotavou mlhu, ve svět za zrcadlem skrze které se snažila prohlédnout do dálky. Everett přejel dlaní přes její šíji a pak pocítil teplou tekutinu na svém rameni. Rychle od sebe Tessu odstrčil a pevně se ji zadíval do tváře. Usmívala se a z jejích očí tekla krev.
„Ale ne, Tesso, ne, znovu už ne, můj sladký plamínku, má divoká Sami, prosím, ne.“ Děsil se a okamžitě ji začal otírat krev pryč z tváře. Tessa zamrkala očima a podívala se na něj, jak nejjemněji uměla, připadala si, jako by ji právě probudil. Tam, kde by ostatní v domě viděli jen prázdný tunel nekonečna, on viděl odhodlání a zároveň tam byl strach. Everett se snažil zahnat nejistotu ve své mysli, sám cítil strach a nevěděl, co dělat, než se Diana odhalila domu, byl přesvědčen, že Tessu odvede a nechá to tady času a osudu na pospas, ona byla ta, která mohla dát jeho životu smysl, a s ní mohl dokončit to, co ženy před ní nezvládly, ale nestalo se tak, vypukl boj a v něm se rozprostřela temnota takovou silou, o níž sám nevěděl, že ji v sobě má.
Chtěl se vzdát svého dědictví, chtěl se vzdát volání své krve, chtěl za sebou nechat všechno to zlé, co kdy provedl, všechna ta mrtvá těla, všechny ty výčitky, tu hrůzu a ten čas. Teď ale nevěděl, jestli mít Tessu bez toho nebo s tím. Bude ho chtít, i když zjistí, co všechno udělal? Bude s ním i poté?
Loajalita, o níž pochyboval, se hlásila v jeho nitru, do chvíle, než se Ardenova pozornost obrátila k Tesse a její magii a on se musel rozhodnout. On nesloužil Dianě, on sloužil Tesse a vždy už bude. Z ničeho nic pocítil podivnou bolest na hrudi, v ten moment se mu Tessa sesunula k nohám.
„Sakra, Tess, ty krvácíš.“
„To je pochopitelné, celý dům krvácí, byli jsme součástí boje, velkého boje.“ Tiše brblala Tessa a smála se Everettovu hloupému chování, zatímco ztrácela pojem o čase i místu. Ten ji jemně uložil na zem a prudce se zvedl od jejího ochabujícího těla, začal pobíhat po místnosti, otevírat skřínku za skřínkou a něco vehementně vytahoval, občas něco odlil, odsypal do sklenky, která dřív stávala na nočním stolku, jindy flakon s tekutinou odhodil na zem, až střepy létaly po místnosti. Byl zoufalý, sám si nebyl jist, který lektvar připravuje. Po druhé v jednom dni mu mizí před očima, ztrácí samu sebe a on ztrácí ji, a pokud ji tentokráte ztratí, už ji nikdy nepřivede zpátky a ztratí sám sebe. Nesmí ztratit možnost, že jeho temná stránka zmizí, nesmí ztratit možnost napravit své prohřešky a vražedné mise nebo možnost moci a taky, někde uvnitř slyšel hlásek, který mu radil, aby neztratil možnost absolutní moci a vlády nad světem, aby neztratil možnou zbraň, ona je schopna mu ji dát.
„Everette, zavolej Drullu, budu v pořádku, byl to boj, zranění jsou pochopitelná, určitě na to něco bude mít a za chvilku mi bude dobře.“ Everett se na chvíli otočil, aby se podíval, zda Tessa opravdu mluví nebo se mu jen honí myšlenky v hlavě. Drulla, samotného ho to už napadlo, ale byl si víc než jistý, že by nepomohla, navíc se bál, on i Tessa byli doslova monstra. Pokud někdo v domě zjistí, že se z Tessy stala temná čarodějka, čarodějka, která má v sobě možná i víc temnoty, než měla kdy Diana, pak mu Tessu zabijí a na nic se ptát nebudou a ona je teď, v počátku své proměny tak zranitelná díky své citlivosti, kterou získala svým životem.
…“Jeden chybný krok
jsi můj
A radši zůstaň chytrý, jestli chceš přežít
Když překročíš hranici
budeš si přát, abys poslouchal
Když potkáš svůj konec
Srdce ti bije jako o život
Hon teprve začal
Monstra uvízlá v tvé hlavě
My jsme, my jsme, my jsme monstra pod tvou postelí…
…Nikdy nestřílíme kvůli ohromení
Jsme králové zabíjení
Jdeme po krvi
Bereme si je jeden po druhém“…
(Monsters – Ruelle)
Nemůže jim to dovolit. Nemůže jim dovolit Tess odhalit. Pocítil náznak strachu o někoho, ne jenom sám o sebe a svou podstatu. Na druhou stranu v ní temnoty tolik být nemuselo a její tělo jednoduše proměnu nezvládalo, viděl to už několikrát, možná Tessa rituál použila, ale neměla čisté myšlení, neměla čisté srdce a pak by tohle všechno, úplně všechno včetně probodnutí vlastního srdce, bylo zbytečné, možná se brání její vědomí a emoce. V něm samotném probíhal boj, nevěděl, jestli dělat to, co je dobré pro ní nebo to, co je dobré pro něj, snažil se věřit. Byla přeci kněžkou, jen o tom ještě nevěděla, jejím tělem proudila čistá krev. Povzdechl si.
„Plamínku, my sice bojovali, ale ty ses boje nezúčastnila a nemáš důvod krvácet.“
„Ale ano, rány krvácejí, vždy.“ Trvala si na svém Tessa.
„Ano, rány, ale ty jsi utrpěla jediné zranění v boji, pokud vím, a to, když z tebe Arden sál tvou moc a sílu. Ty krvácet nemáš, když ses mezi nás postavila, nekrvácelas, nemáš krvácet, ztráta moci tě oslabí, usmrtí, ale nikdy, nikdy nekrvácíš, ani ty, ani nikdo jiný.“ Stál si Everett za svým.
„Nic mi není, náplast to spraví.“ Usmála se Tessa, a protože se cítila lépe, než vypadala, posadila se. V tom okamžiku ji krev tekla z uší, nosu i úst. Everett zalapal po dechu a rychle vhodil další ingredienci do skleničky, až to zasyčelo, pak ji odložil na stůl a přeběhl k Tesse. V myšlenkách stále odbíhal a uvažoval, co by bylo nejlepší, který postup je správný a na hodinkách si hlídal čas, aby lektvar měl správnou konzistenci a účinek. Srdce ho bolelo, nevěděl, zda je to její bolest nebo jeho, ale uvnitř sama sebe cítil smutek, chtěl ji být oporou, miloval ji, byl o tom přesvědčen, ale jeho tělo se vzpouzelo, jeho mysl mu ukazovala výjevy moci, o které neměl ani tušení a touhu po něčem, co si nebyl jist, zda je správné.
„Proboha, na co jsi myslela, když jsi vykonávala rituál?“ a při té otázce bloudil po její tváři a náznacích, které by mu prozradily, zda Tessa pociťuje bolest, strach nebo je smířená. Nemůže ji ztratit, jednou mu to stačilo. Nemohl si pomoci, měl pocit, že se rozpadá z nitra svého těla, že Tessa se rozpadá z hlouby duše, kterou snad stále ještě měla.
Pokud Tessa zemře, co mu zůstane? Bude mít proč žít nebo bude bloudit v dimenzích a hledat její reinkarnaci?
„Na tebe.“
„To je hloupost Tess a ty to víš, na co jsi myslela?“
„Motá se mi hlava.“
…„Skryla jsi své kostlivce,
když jsem ti já ukázal ty své.
Probudila jsi ďábla,
o kterém jsem si myslel,
žes ho nechala být.
Viděl jsem důkaz,
prosakující karmín.
Desítky tisíc slibů,
desítky tisíc možností,
jak prohrát.“…
(Linkin Park – Powerless)
Everettovi kanuly po tváři slzy, v tuhle chvíli vyhrávala jeho emocionální stránka a náznak skutečnosti, že by Tessu mohl milovat, ta ztrácela pevnou půdu pod nohama, připadal si šíleně bezmocný. Tessa nevěděla, co se děje, ale Everett to věděl až příliš dobře. Její tělo tenhle nápor moci nezvládne, není připravena, nemůže být. Ano, temnota v ní byla vždycky a Tessa ji nedovolila vykvést a pohltit ji, nedovolila jí žít a vytvořit nový svět, ani tentokráte ne. Pomalu se vzdával. Tolik let učení, tolik dimenzionálních světů, tolik magie a k čemu, když mu umírá před očima, znovu a znovu. Snažil se vzpomenout, co mu říkal Christian, ale nedokázal si vybavit nic, než posměšky svého bratra, tolik mu chyběl, ale teď potřeboval jedinou informaci, která by jej dovedla k povznesení Tessy.
Potřeboval, aby žila.
Tessa sama na hranici světa a bloumáním v mysli slyšela hlas svého nejmilejšího Toma.
…“Má drahá, opravdu jsem se snažil,
Dokázat ti, že sním jen o tobě.
Přesto se bojíš mých činů.
Je to však jen neblahá představa,
Vzpomínka z tvé osamělé minulosti,
Nás drží daleko od sebe.
Proč nemůžu osvobodit tvou nejistou mysl?“…
(Tom Hiddleston - Cold Cold Heart – OST I Saw The Light)
„Tome, prosím.“ Vypadlo z Tessy, když ji po tváři stékala další nachově zbarvená slza. To proto, že byla na pokraji sil, to proto, že ji Tom odmítl pustit, stejně jako dřív nechtěl Christian odejít, aniž by bratrovi pomohl najít odpuštění. Everett se prudce zvedl od Tessy a zuřil, zuřil v něm boj a Tessa zatím prožívala svou ztracenou lásku na pokraji smrti a nicoty. Viděla Toma jasně před sebou, a přesto věděla, že to je jen vzpomínka zachována v její paměti. Věděla, že tady není, ale chtěla ho tady mít, doufala a věřila, že by jí, tak jako vždycky, poradil a pomohl s jejím rozhodnutím. Poddat se temnotě a žít nebo se prát a zemřít? Vždycky tady byl pro ní, bránil ji a chránil. Každý večer utíkala z domu za ním, brečela mu v náruči a on ji chlácholil, ošetřoval ji její modřiny, když se na ní otec rozzlobil a udeřil jí. Což se stupňovalo. Tom tady byl pro ní, chtěl ji odvést z jejího pozlátka. Ano, na co si ukázala, to dostala, mohla si dělat, co chtěla, chodit kam chtěla, ale pokud měl otec svou náladu, pak nesměla vůbec nic, ani dýchat.
I nyní pomalu ztrácela dech.
Vzpomněla si na chvíli, kdy Tomovi řekla o Ann. Byl úplněk, byla jasná noc a oni spolu leželi pod hvězdami na kopci za otcovým panstvím, otec nebyl doma a Tessa nedokázala bez Toma trávit už jedinou volnou chvíli, Tom ji ležel hlavou v nohách, zatímco ona si užívala hvězdného nebe.
Arden stál na zasneženom kamennom chodníčku vedúcemu k malému, no útulnému domčeku. Zdvihol pohľad do oblohy a cítil, ako mu na tvár tíško padajú snehové vločky. Hoci mu bola zima, pretože mal oblečené len tričko, rifle a tenisky, vnímal nežný pokoj, ktorý v okolí vládol. Z diaľky počul radostný výskot deti, ktoré sa sánkovali a užívali si zimné radovánky. Poznal to tu a zbožňoval. V tejto anglickej dedinke Bibury, v tomto dome, bývala kedysi jeho starká, Valentina. Zadržal dych a pomaly pristúpil k oknu, za ktorým sa svietilo. Sneh mu vržďal pod nohami a mali pocit, akoby prešla večnosť, kým tam došiel. Chcel si ešte raz prezrieť miesto, kde ako dieťa prežíval krásne chvíle. Dýchol na sklo, nechtom z neho zoškrabal tenkú inovať a naklonil sa bližšie… Vtom zbadal obrovský vianočný stromček, čo siahal až po strop. Bol krásne vyzdobený, s farebnými guľami a trblietavými svetlami, nechýbali ani salónky a iné dobroty. Vtedy si Arden s úžasom uvedomil, že je Štedrý deň. Na kozube, v ktorom si veselo pukotal oheň, boli zavesené prázdne ponožky pripravené na darčeky. Napočítal ich šesť… Vtom zvnútra začul radostný smiech a niekto zapol koledy, ktoré naplnili obývačku lahodnými tónmi. Miloval Vianoce, no pre neho stratili čaro už pred rokmi. Sú to sviatky rodiny, lásky a pokoja a on nemal ani jedno. Teraz hľadel do útulnej izby a… srdce sa mu zrazu zastavilo a potom rozbehlo v šialenom rytme, pretože, pretože… Arden neveril vlastným očiam. Do miestnosti práve vošli v objatí jeho rodičia. Victor držal Diannu okolo pliec a niečo jej šepkal do ucha, načo sa zasmiala a pohladila ho po líci. Arden len meravo a zároveň šokovane sledoval scénu pred sebou. V ich pohľadoch a dotykoch bolo toľko lásky… Victor nemal na sebe masku krutého a vypočítaveho vedátora a Dianna… jeho mama mala v očiach teplo a nežnosť, ktorú poznal ako malý chlapec… neboli bezcitné a zastreté temnotou. Obaja prešli ku pohovke a pohodlne sa na nej usadili. To však nebolo všetko… Krátko po nich sa z dverí vynorila jeho starká a s úsmevom niesla misu plnú medovníkov, ktorú položila na nádherne prestretý stôl. A nakoniec… Arden vydýchol, až sa zarosilo okno. Objavila sa totiž Joy. Teda, najprv jej veľké bruško a až potom ona. Mohla byť už tak v poslednom mesiaci tehotenstva, kráčala ako kačička, no oči jej len tak žiarili šťastím. Pri pohľade na ňu sa musel pousmiať. Vo voľných belasých šatách a rozpustených vlasoch bola krásna a rozkošná zároveň, tak veľmi ju ľúbil. Podišla k starkej a niečo jej povedala, načo ju babička objala a privinula k sebe. Arden cítil, ako mu po studenom líci skĺzla horúca slza. Ten obraz bol dokonalý. Mama s otcom sa spokojne usmievali a všetci veselo debatovali. Vládla tam nádherná idylka, po ktorej vždy túžil. Vtom si Joy odhrnula vlasy z tváre a na prstenníku sa jej zaleskol snubný prsteň a obrúčka. Arden v tom okamihu pomaly pred seba vystrel ľavú ruku a prekvapene hľadel na rovnaký zlatý krúžok.
“Vau…”, zašepkal s úsmevom. Jeho sen sa stal skutočnosťou, konečne mal milujúcu a šťastnú rodinu… Radostne sa usmial a prebehol k dverám. Už fakt mrzol a chcel sa uchýliť do tepla, no keď si chcel dychtivo otvoriť, boli zamknuté. Náhlivo si prehľadal vrecká, no kľúče nenašiel, dokonca ani pod obrovským kvetináčom, kde ich starká zvykla nechávať. Arden napokon zazvonil. Raz, dvakrát… No nezačul kroky, ktoré by sa mu náhlili otvoriť a tak prešiel opäť k oknu. Všetci už sedeli pri stole a práve večerali, popri všetkých tých dobrotách sa stále o niečom so smiechom rozprávali. Arden až bolestivo túžil tam s nimi byť, no súčasne ho zamrazilo v zlej predtuche… “Ale, ale… čo ja? Nechýbam im? Predsa… ”, zašepkal do jemného, no studeného vetra a tichých, padajúcich vločiek. Z úst mu vyšla para, tvorila sa každým jeho výdychom. Arden zacítil, ako sa rapídne ochladilo, na okne sa pred jeho očami začala tvoriť námraza a ľad. Zdvihol skrehnutú ruku a roztrasene zaklopal na sklo. Najprv opatrne, potom silnejšie, no nikto, ani mama, starká, Joy či otec, akoby ho nepočuli. Začínala ho chytať panika… Smiech a výskot detí tiež utíchol, vnímal len mrazivý vietor. Prebehol späť ku dverám a z celej sily na ne zabúchal, kričal na nich, no stále nič. Mráz začínal byť neznesiteľný, zimomravo sa až chvel a zuby mu nahlas drkotali. Znova nazrel dnu a vtedy zdúpnel od hrôzy, až od šoku vykríkol… Po nádhernej, idylickej atmosfére nebola ani stopa. V miestnosti bola tma, len pri okne stáli štyri meravé postavy s mŕtvolne bledými tvárami. Vlastne… čo si to vlastne namýšľal? O čom to zasa blúznil?! Oni aj boli mŕtvi, sám to dobre vedel… Mama sa mu pred očami rozplývala a pulzovala ako temná hmla, znova bola tou odpornou bytosťou, ktorú nenávidel a kdesi v diaľke počul jej strašný nárek, keď ju prebodol… Otec mal v sebe zapichnutý kuchynský nôž a z úst mu vytekal pramienok krvi. Pohľad, ktorý Arden roky vídal a neznášal, mal chladný, bez kúska citu… Joy, tá na neho hľadela s dýkou v hrudi, rubín na rukoväti sa zlovestne ligotal a na belasých šatách sa jej rozpíjala tmavočervená škvrna. Ľavú ruku si držala na bruchu, ktoré bolo však ploché, po jej tehotenstve nebola ani stopa. Navyše, chýbali jej prstene… Arden zdesene pozrel na svoj prstenník, ale tiež ho mal prázdny. “Nie, moja…”, zastonal úzkostlivo a cítil, ako sa znova upadá do ničoty šialenstva. A nakoniec starká… tá na neho hľadela s výčitkou, hnevom, sklamaním a odsúdením. Arden zavrel oči, pretože v ušiach mu začalo zvoniť a Joyin bolestný, smrteľný ston sa miešal s Dianniným krikom. Keď sa znova pozrel do okna, za ním už bola len čierna prázdnota, postavy zmizli. “Kriste…”, zahromžil a trasúcimi rukami si prehrabol vlasy, ktoré mal už mokré od snehových vločiek, čo sa sypali z oblohy.
“Musím odtiaľto vypadnúť, musím…” No ako sa obrátil, ocitol sa v chladnej, tmavej obývačke domu. Bol tam však sám a všade naokolo vládlo len strašidelné ticho, počul iba vlastný, prerývaný dych. Mal pocit, že zošalie, tentoraz ich zbadal vonku, ich miesta sa vymenili. Otec sa na neho díval posmešne, matka kruto a pohŕdavo, Joy sklamane s čriepkami bolesti v modrých očiach a starká stále rovnako, no tentoraz v jej pohľade zbadal nenávisť. “Nie, nie, niééééé!”, skríkol a v panike prebehol k dverám. Lomcoval kľučkou, no márne, bol tu uväznený so všetkou svojou bolesťou a výčitkami. Nie voči rodičom, Victora za otca už dávno nepokladal a Dianna pre neho zomrela pred rokmi, ale voči Joy, ktorú miloval a starkej, tú mal tiež veľmi rád. Sklamal ich, obe… Všetko na neho začalo znova padať, nemohol sa nadýchnuť, chcel odtiaľ preč, ale nevedel ako… Znova sa s panikou obzrel za chrbát do okna a tentoraz tam stála len Joy. Otec s mamou a babičkou zmizli v opare niekde do neznáma. Vtom začul naliehavý detský plač a jeho milovaná sa rovnako tíško v studených vločkách vytratila, zanechávajúc za sebou len krvavé stopy v snehu. Rovnako ako bolesť, paniku, strach a úlomky šialenstva v Ardenovom srdci a mysli. “Joy… nie, nie, prosím! Nenechávaj ma tu samého, potrebujem ťa! Milujem ťa! Odpusť mi, prosím…!” Vtedy sa zablyslo a cez okno v diaľke zbadal len obrysy krížov z náhrobkov… Neveriacky krútil hlavou, ten pohľad bol strašný. Cítil, že na neho znova dopadajú snehové vločky a f[ka mrazivý vietor, hoci bol stále uväznený v dome. A tak sa len v zúfalstve schúlil pri dverách a nekontrolovateľne vzlykal…
Arden sa prebudil s prudkým nádychom. Okamžite sa posadil a ani nevnímal bolesť z rán, čo mu spôsobilo rozbité sklo. Bol spotený, až mal mokré vlasy a drobné, slané kvapôčky mu stekali aj po nahej hrudi. Zmätený pohľad mu behal hore dole po miestnosti, no nespoznával ju. Kde to, došľaka, je? Aký je deň? Prečo je tma? Je noc? Čo tu vlastne robí? Kde je Joy?! Prečo nie je vo svojej posteli, prečo necíti jej hrejivú pokožku na svojej a vôňu? Nepočuje jej tichý, pravidelný dych? Nejaký počuje, ale to nie je jej, ona… prečo…
“Joy je mŕtva, aj dieťa…”, zašepkal do ticha a z tej vlny nevoľnosti ho naplo na vracanie. “No… naozaj je? Nerozprával som sa s ňou? Určite nie… alebo áno… ?!”, drmolil si popod nos. Zobudil sa vôbec, alebo len preskočil do ďalšej nočnej mory? Nevedel sa sústrediť, nevedel si spomenúť. Niečo sa mu zdalo, ale kým stihol obraz zachytiť, zmizol. Všetko sa mu v hlave miešalo. S ťažkým stonom si rukami zovrel zovrel vlasy tak silno, až mu cez obväzy začala presakovať krv.
…
Približne v tom istom čase sa Joy náhle strhla zo spánku. Zlý pocit, ktorý ju vymanil zo snov a doslova celú popretkával, len naberal na intenzite.
“Arden…”, šepla do tichej a tmavej spálne, no vzápätí si prikryla ústa dlaňou, aby nezobudila Maddie, ktorá vedľa nej ticho odfukovala. Večer sa obe uložili v Jamesovej izbe. Ani jedna z nich nechcela byť sama a okamžite od vyčerpania zaspali. “Niečo sa s ním deje, cítim to…”, pomyslela si, no nerozumela, prečo. Vedela len, že Arden je na to zle. Ten pocit bol veľmi intenzívny… zmes beznádeje, hnevu a hlavne veľkého strachu. Joy roztrasene odhrnula perinu, obula si papuče a cestou k dverám na seba prehodila tenký svetrík. Kráčala matne osvetleným domov a cez rozbitú strechu počula šum dažďa. Jeho kvapky dopadali na zvyšky mramorovej podlahy a nábytku v hale, ktorá na Joy pôsobila hrôzostrašným dojmom, až jej nabehli zimomriavky. Tak rýchlo, ako sa len cez tie trosky dalo, prebehla ku chodbe, vedúcej do ošetrovne, keď začula Ardenov krik… Tentoraz sa už naplno rozbehla.
„Tome. Slyšíš mě?“
„Trošku.“ Usmál se tehdy Tom a ani neotevřel oči, zatímco Tessa si hrála s jeho vlasy omotanými na svých prstech.
„Chci ti něco říct.“
„Ano?“ vydechl Tom jemně do ticha noci.
Tessa se tiše usmála a promýšlela, jak mu to říct, bála se. Byla šťastná, ale bála se, Tom bude jistě rád, ale co její otec? Nadechla se, zapudila myšlenky na otce, zadívala se upřeně na Toma, oddechujícího a spočívajícího v jejím klíně, hladila jej po tváři a usmívala se stejně nenuceně, jako on.
„Bude z tebe tatínek.“
Tom chvíli nic neříkal, jen tiše oddechoval, jakoby už spal. Pak otevřel oči a upřel je na Tess. Chvíli ji pozoroval, pak se usmál.
„TessiEmm, my budeme mít dítě?“
„Ano.“ Odpověděla Tessa pomalu a po tváři se ji začala kutálet slza. Tom se začal smát, zvedl se, vzal ji do náruče a poklidné noční ticho prořízl jeho jásot. Žena, kterou miloval, mu porodí dítko. Tolik ji tehdy uklidňoval, že všechno bude dobré, není pro ní dle otce ten správný, ale nedovolí, aby ji něco scházelo, ochrání ji, odvede.
Ve svém blouznění viděla Toma nad postýlkou, chlácholícího malou Ann, která plakala a byla vyděšená. Zpíval ji o světle a tmě, která pominula, držel ji v náručí a zpíval ji, sladce se usmíval, svou dceru miloval. Zpíval, zatímco je Tessa tiše sledovala.
…“Spatřil jsem světlo, spatřil jsem světlo
Pominula tma, pominula noc
Teď jsem šťastný, smutek se mi vzdálil…
Bloudíval jsem jako slepec
Plný svých starostí a obav
Jsem jako ten slepec, kterému Bůh navrátil zrak…
Jako hlupák jsem zbloudil a ztratil se
Těsná je brána a úzká je cesta
Nyní jsem vyměnil zlo za dobro…
Spatřil jsem světlo, spatřil jsem světlo
Pominula tma, pominula noc
Teď jsem tak šťastný, smutek se mi vzdálil“…
(Tom Hiddleston – I Saw The Light – OST I Saw The Light)
Pak ji vedl za ručičku, bosa se brodila trávou a její pištivý smích se nesl horizontem. Na sobě měla bílé lehké šaty a v blonďatých vláskách hrdě nesla kopretinový věnec. Tom měl na sobě modré kalhoty a bílou rozepnutou košili a ve vlasech stejný věnec jako jejich dcera. Vypadali jako z obrázku romantických knih, které Tessa čítávala. Usmála se, pak se Tom otočil k ní, seděla na piknikové dece pod španělským nebem, v rukou třímala další květy kopretin a splétala je do věnečku, tentokrát pro sebe.
Viděla jeho ledově chladné, ale oddané oči, lesk slunce, které se v nich topilo stejně jako ona sama. Měnily se, jejich láska a teplo, které z nich cítila, když se na ní díval, se změnily v ledové rampouchy, které jí prostupovaly jako ostré nože a způsobovaly ji šílenou, nesnesitelnou bolest, zlobil se na ní a ona zprvu nedokázala pochopit, co se stalo.
…„Tvé nevěrné srdce, ještě zapláče.
Budeš plakat a plakat,
Pokoušet se spát,
Ale spánek nepřijde ani na chvíli.
Tvé nevěrné srdce, tě prozradí,
Když ti slzy budou padat, jako kapky deště,
Budeš se soužit a volat mé jméno.“…
(Tom Hiddleston - Your Cheatin’ Heart- OST I Saw The Light)
„Tome, lásko moje, odpusť mi to.“ Byla slova, která se dostala ke sluchu Everetta a znovu v něm probudila vlnu nevole a vzteku.
“Hej, kamoš, pokoj… ešte si tie tvoje dokonalé kadere vytrháš”, ozval sa odrazu do ticha hlas, v ktorom Arden cítil úsmev, no napriek tomu sa veľmi preľakol. Prudko sa mykol a vydesene pozrel doľava, odkiaľ prichádzal. Na vedľajšom lôžku sedel strapatý, rozospatý James a mierne sa uškŕňal, hoci mu do smiechu vôbec nebolo, práve naopak.
“Čo… čo… čože?”, jachtal Arden nechápavo. “James?”
“Jop…”, prikývol. “Drulla ma prinútila, aby som tu aspoň na noc ostal. Vďaka dosť náročnému včerajšku som totiž vyčerpal všetku svoju liečiteľskú mágiu. Inak by som ťa dal dokopy, no tvoja Joy sa o teba dokonale postarala. Zadok ťa nebolí? Aj z neho ti vytiahla pár črepín, bolo to celkom vtipné…”, snažil sa James odľahčiť situáciu, no Arden sa znova začal triasť a zrazu sa mu tvár skrivila zúrivosťou.
“Šibe ti?! Joy je predsa… predsa mŕtva! Prečo by mi mala z riti vyberať sklo?!”, zreval nepríčetne, načo z komôrky vyšla Drulla, ktorá si na chvíľku dopriala trochu spánku.
“Čo je to tu za krik, prepánajána, chlapci!”, zahriakla ich ráznym šeptom, no Arden si ju nevšímal. James si z neho uťahuje, ale to naozaj myslel vážne? Nevedel…
“To je v pohode, Drulla, len… ehm…”, habkal James šokovaný jeho reakciou. Očividne mal v hlave ešte stále chaos z predchádzajúcich udalostí a boja.
“Nič nie je v pohode! Ako môžeš niečo také povedať?! Po tom všetkom?! A… ”, oboril sa na neho Arden, no odrazu zasekol počas vety. Pri dverách totiž stála Joy v bielych šatách a v náručí nežne pohojdávala ich dcérku, ktorá tíško, no spokojne mrnkala.
“Arden? Čo je? Zbledol si, akoby si odrazu videl ducha”, opýtal sa ho James, postavil sa a pristúpil ku kamarátovi, ktorý hypnotizoval prázdny vchod do ošetrovne. “Počuj, Joy žije, predsa si sa s ňou rozprával, neumrela a aj malé je v poriadku. Vnímaš ma?” Arden však len ďalej tupo zízal do prázdna na dvere, pri ktorých bola Joy. Tá na neho s láskou hľadela a jemu po líci skĺzla slza, pousmial sa.
“Joy”, šepol ticho a natiahol k nej obviazané ruky.
“Čo? Kde…?” James s Drullou sa zmätene pozreli tým smerom, no nič nevideli. Arden sa však najďalej usmieval na svoje halucinácie, nevšímal si ich. Joy sa k nemu natešene pohla, no vtom sa spoza rohu vynorila kostnatá, čierna ruka a prameň rozviatych tmavých vlasov. Kým Joy stihla spraviť čo i len krok, schmatla ju za rameno a ona vykríkla presne tak, ako keď ju zasiahla dýka. Dieťa, zabalené v perinke a plyšovej deke, jej vypadlo z rúk na dlážku. Miestnosťou sa rozľahol jeho srdcervúci plač, až si Arden s prudkým výdychom zakryl uši.
“Joy! Nie, nechaj ju, ty odporná mrcha!”, zvolal so šialenstvom v očiach a vyskočil z postele, no James ho zastavil.
“Hej, hej, Arden! Ľahni si, lebo si ublížiš ešte viac!”
“Pusti ma, musím zachrániť Hope aj Joy! Má ju v pazúroch moja matka, musím…”
“Hope? O čom to hovoríš?” Arden sa mu trhal, no cez Jamesa sa nemohol dostať. Videl, ako sa Joy chveje, ako ju začína pohlcovať temnota. Jej nežné modré oči zafarbovala ničota, ako keď sa čierny atrament rozpíja v čistej vode. Dieťa na podlahe stále hrozne nariekalo. “Pusti ma, musím im pomôcť, nemôžem dopustiť, aby znova zomreli! Nepočuješ, ako Hope plače?! Doriti, okamžite ma pusti!” A kým sa stihol James spamätať, Arden ho lakťom udrel do tváre tak silno, až sa mu hneď z nosa pustila krv.
“Došľaka, au!”, zahromžil bolestne. No tej chvíli sa aj Joy vyparila ako temná hmla, plač stíchol a Ardenovi sa v hlave ozýval iba Diannin nenávistný rehot.
“Niéééééééé!”, vykríkol zúfalo a s plačom klesol na kolená. Znova zlyhal, znova o ňu prišiel… “Nie…” To mu už Drulla, ktorá rýchlo využila tento moment, priložila na tvár handričku napustenú odvarom zo špeciálnych byliniek, ktoré mali veľmi silný uspávací účinok. Stačil jeden jediný nádych a Ardenovi sa začalo zahmlievať pred očami, až sa za malý okamih bezvládne zvalil na dlážku.
“Čo sa tu, preboha, deje? Arden!”, ozvalo sa zrazu od dverí, v ktorých sa náhle objavila zadýchaná, vydesená Joy. Pri pohľade na svojho milovaného, ako leží v bezvedomí na dlážke jej skoro puklo srdce.
“Ježiši kriste, Joy!”, zapišťal James vystrašene, ktorý sa pri jej hlase strhol. “Ale si ma vyľakala.”
“Prečo? Čo to…”
“Srdiečko, hneď ti to vysvetlím, ale najprv sa postarám o Ardena a Jamesa, dobre?”, povedala Drulla vážne. “Pomôž mi ho dať späť na posteľ”, oslovila blondiaka, ktorému od bolesti až slzili oči. “Potom ti pozriem na zranenie, ale nevyzerá, že by bolo vážne.” A tak spoločnými silami dostali Ardena v bezvedomí späť na lôžko a prikryli ho. Drulla rýchlo ošetrila Jamesa, nos mal našťastie len rozbitý, nebol zlomený. Joy sa zatiaľ pustila do výmeny krvavých obväzov na Ardenových rukách, ktorým stále nepokojne mykalo. Keď skončila, Drulla ho spoločne s Jamesom pre istotu priviazali k posteli.
“Ale… je to nutné?”, hlesla Joy s bolesťou v očiach.
“Áno, aby neublížil sebe, alebo niekomu inému”, odvetila ticho elfka.
“Prečo?”
“On, ehm…”, ošíval sa James. “Ja len že… nechcem ťa stresovať ešte viac, navyše v tvojom stave… chápeš…”, skĺzol pohľadom na Joyine bruško a vypleštil oči. “Ale jéééééj, veď už to na tebe aj vidno”, skonštatoval nadšene, načo sa ona sama pozrela dole a naozaj. Jej tehotenstvo už bolo viditeľné cez obtiahnuté tielko na spanie. Prečo je dieťatko zrazu také veľké? Stále tomu nerozumela, ale teraz sa musela sústrediť na túto situáciu, ktorá bola viac než vážna.
“James, vážim si tvoju starostlivosť, no už som to povedala aj Failovi”, odvetila mu pevným hlasom, aj keď vo vnútri sa rúcala. “Som tehotná, nie z porcelánu, takže mi prosím ťa povedz, čo sa s Ardenom stalo”, požiadala ho rázne, no zároveň prosebne.
“Dobre, dobre. Joy… myslel som, že je to len traumatická reakcia po boji, ale… Je mi ľúto, no myslím, že sa pomiatol”, začal James a jej na okamih zastalo srdce. Nie… “Odrazu sa prebudil, mal zrejme halucinácie, kričal tvoje meno, že vraj si mŕtva, potom že stojíš pri dverách, niečo o jeho matke a že počuje… počuje plakať dieťa, čo sa volalo Hope, fakt neviem, o kom hovoril… Potom sa odrazu zosypal, Drulla ho stihla uspať a vtedy si prišla ty. Keď už sme pritom, prečo si sem vlastne prišla a práve v tejto chvíli?” Joy sa však nezmohla na slovo a otočila sa späť k Ardenovi. Kto je vlastne Hope? Nikdy o nej nepočula…
“James má pravdu”, skonštatovala Drulla smutne a pozrela mu do tváre. “Chudák… bolo toho na neho priveľa.” Joy len slabo prikývla a unavene si pošúchala čelo. Jamesovi sa tiež od vyčerpania zatvárali oči. Hodil ešte posledný pohľad na Ardena a sťažka si sadol na svoje lôžko hneď vedľa. Drulla vyzerala tiež dosť zle, tmavé kruhy pod očami sa nedali prehliadnuť ani v tom slabom osvetlení ošetrovne.
“Drulla”, prihovorila sa jej Joy, kým odkladala mastičku a materiál, čo pred chvíľou použila. “Koľko bude účinkovať jeho anestéza?”
“Do rána určite, aspoň podľa zloženia a koncentrácie bylín, dala som mu tú silnejšiu”, odvetila liečiteľka.
“Nedá sa s tým nič robiť? Napríklad nejaký váš odvar…”, pokúšala sa Joy nájsť riešenie.
“Srdiečko… poviem ti to takto. Zlomená ruka časom zrastie, ale zlomená duša padá a klesá veľmi hlboko. Ju ani moje bylinky či nápoje nezhoja, chce to len čas, more času.”
“Tak veľmi mu chcem pomôcť, nezaslúži si to po tom všetkom. Mal dostať druhú šancu na šťastný život, začať odznova…” Joy si zaborila tvár do dlaní. “So mnou… s nami…” Pohladila si bruško a po lícach sa jej začali kotúľať slzy.
“Alasse, choď si ešte pospať”, prihovorila sa jej Drulla jemne, ale Joy pokrútila hlavou.
“Zostanem pri ňom, nedokázala by som to. Vy si choďte trochu oddýchnuť.“ Elfka sa len jemne pousmiala, pohladila ju po vlasoch a stratila sa vo svojej komôrke. Keď Joy osamela, pozrela na Jamesa, ktorý už medzičasom upadol do ríše snov. Z vedľajšej postele si vzala prikrývku, zababušila sa do nej, pretože sa triasla zimou. K Ardenovi si ľahnúť nemohla, posteľ bola príliš úzka a tak si sadla do kresielka pri jeho hlave. Jemne ho hladila po vlasoch, aby ho aspoň trochu upokojila a pohrúžila sa do svojich myšlienok. Okrem Ardena ju stále mátal včerajšok, ktorý bol najhorším dňom v ich životoch. Síce Joy zažila vojnu na vlastnej koži, pred očami jej počas bombového útoku na nemocnicu zavalilo kamarátku Sally, videla, ako mnohí vojaci prišli o život, aj tak to bolo niečo strašné. Za jednu hodinu stratila mnoho priateľov. Samiru, ktorú si veľmi obľúbila, spoločne prežili dobrodružstvá pri cestovaní v čase a bolo to veľmi láskavé a dobré dievča. A len teraz sa dali dokopy so Sebastianom… Joy po lícach znova stiekli slzy. Hoci prespala celú noc, aj tak bola vyčerpaná a unavená, no spánok už neprichádzal. V mysli sa jej vynorila spomienka na tichú a milú Niku, veselý a dobrosrdečný Terrenceov úsmev, s ktorým sa stále naťahoval s Lindou, znova počula Johnnyho dokonalú hru na klavíri a videla svoju najlepšiu kamarátku Leilu. Bože, ako jej len chýba… Už sa s ňou nikdy neporozpráva, neobjíme ju a… Joy prešla náhla vlna nevoľnosti. A čo Tessa? Od konfliktu s Everettom a Ardenom ju nevidela a bála sa o ňu. Snáď je v poriadku… musí ju ísť potom pohľadať a uistiť sa, či jej Arden príliš neublížil. A Arden… ten ju trápil najviac. Pozrela na neho, ako nepokojne dýcha. Tak veľmi túžila po tom, aby… aby… Aby čo? Všetko zmizlo ako mávnutím čarovného prútika? To utrpenie, bolesť, zlomené a rozdrvené duše na prach? Jeho šialenstvo v očiach? Joy s ním chcela byť konečne šťastná… aby aj Arden bol šťastný, tak veľmi milovala túto jeho stránku. Mal krásny úsmev. Vedel sa smiať, žartovať, hoci mal svojský zmysel pre humor, vždy ju vedel pobaviť. Niekedy sa niečom tak smiali, až im tiekli slzy. Dokázali sa rozprávať. Veľa a o všeličom možnom, či o nepodstatných veciach, alebo naopak, vážnych. Zbožňovala, keď jej svojím zamatovým hlasom čítal pred spaním z knihy, alebo len tak si čarbal a kreslil skice, brnkal na gitare, či vyspevoval v sprche. Keď bol v pohode, uvoľnený a … šťastný a milujúci muž. Ako ju svojimi dotykmi a bozkami dokázal vyniesť do výšin siedmeho neba. Keď sa aj ona cítila skvele a ľúbená. Nikto ho nepoznal ako ona, nikto nepoznal jeho pravú tvár. Všetko chce čas a ona stále nestrácala nádej, že to všetko prekonajú. Musia. Včera za neho obetovala život, dala za neho všetko, taká bola jej láska k nemu. Čistá, mocná a nekonečná. No… možno mal Failo pravdu, je naivná, možno hlúpa, že sníva o nedosiahnuteľných dúhach, ale… Viera jej dodávala silu. Zložila si hlavu do dlane a sťažka vzdychla. Bože… Ani si neuvedomila, kedy aj ona pomaly od únavy a vypätia zaspala…
Everett nechal Tessu sedět opřenou o rám postele a přerývavě prohledávat šuplík za šuplíkem. Na stole ležela otevřená kniha a složky studentů, smetl je bezmocí ze stolu. I po tom všem, Tessa toužila po Tomovi a on se jí tady snaží zachránit život? Znovu? Je blb, ona mu nikdy nepomůže, nikdy ho neuzdraví, nikdy z něj nebude víc než vrah a sobec. Jeho potlačená temnota se mu smála uvnitř vlastního těla, bylo zbytečné ji nadále ovládat a chtít Tesse pomoci, když ona stejně odejde a jeho oběti budou zapomenuty. Nenáviděl Thomase od prvního momentu, a dokud si Tessa nevyřeší svou minulost a city k němu, Everett bude strádat, nikdy nedosáhne Tessiina srdce, nikdy nedosáhne Tessy bez temné magie. Jenomže Tessa se omlouvala Tomovi, protože chtěla zůstat s Everettem, vybrala si. On sám však slyšel jen její tichou odpověď a dle toho se také rozhodl jednat. Praštil pěstí do stolu, zuřil, drtil své vlastní prsty a zarýval nehty do dlaní, kapky krve kapaly na zem a on si toho nevšímal. Otočil se a popadl židli, hodil jí do stěny a pak uslyšel tichý vzdech a ostrý smích.
„Na moc, sílu a moc, to bylo to, nač jsem myslela. Na to, že chci žít.“ Zastavil se ve svém dalším počínání a pousmál se. Odešel do koupelny a poté, co i tam rozbil nějaké lahvičky a jiné odložil bokem, přišel do pokoje se zářivě modrou tekutinou, vypadala jako ústní voda a chladila jako led. Nalil ji do připravené skleničky na stole, zašumělo to, zajiskřilo a pak se celá sklenička orosila, jako kdyby ji právě vytáhl z mrazáku. Podal ji Tesse a pomohl ji tekutinu pomalu vypít.
„Takže jsi toužila po moci, co jsem vlastně od tebe mohl také očekávat? Od své malé bohyně.“ smál se a hladil ji po tváři, i když hlavou mu šly myšlenky na to, že ona chce žít, ale s někým úplně jiným. Když Tessa dopila skleničku, tělo se ji přestalo třást a krev pomalu zasychala na jejím těle, přestala krvácet. Pomohl ji zvednout se na nohy a uložil ji do postele. Usmíval se. Toužila po moci, je zkažená a zároveň ji bolela ztráta všech v domě, nesnášela pohled na krev tekoucí z těla někoho, koho znala. Everett měl svým způsobem vyhráno a to ho nesmírně těšilo.
…„ Loď se pomalu potápí
Myslí si, že jsem blázen, ale nevědí, jaké to je
Vidím je všude kolem sebe,
Krouží jako supy
Chtějí mě zlomit a smýt moje barvy…
Tohle šílenství nemůžu zastavit
Přejímá kontrolu a vláčí mě do nicoty
Potřebuji Tě…
Potřebuji zachránce,
co vyléčí moji bolest,
Až se stanu sám sobě nejhorším nepřítelem.“…
(Starset – My demons)
Zpíval si sám pro sebe. Než usnul, podal Tesse ještě dva nápoje na uklidnění, kopala sebou a její tělo bylo v napětí. Everett věděl, co to znamená, stejně jako by to poznala Drulla, Tessa se jí nesmí dostat do rukou, vlastně ji musí z domu odvést, co nejdříve to bude možné, než někdo zjistí, kým se stala, kým nyní je, co dokáže a pro co se dá využít, protože jak znal obyvatele domu, nedali by ji možnost obhájit se, zabili by jí, ani by nemrkli okem. Ano, Ardenovi dali šanci, několikrát, ho samotného nechali být, ale Tessa? Viděl jejich strach, když se projevila její moc, slyšel, co vše dokázala na Ardenových hodinách, sám ji vyprovokoval k použití moci tak silně, že si byl více než jistý jejich počínáním, to jim nedovolí.
Usmál se, vzal do ruky knihu a četl si o převtělování a využívání druhé osoby po spoutání, dál si prozpěvoval My demons, protože…
…„Ve své podstatě jsme stejní,
Zbavuješ mě vší té bolesti“….
Usmíval se, Tessa bude silným spojencem, bude jeho součástí a vysvobozením, díky ní bude schopen čehokoliv, nač pomyslí a ona o tom nebude vědět, nechá ho, on ji bude ovládat a ona bude jeho loutkou, dobrovolně.
Byl potěšen.
Když začala Tessa klidně oddechovat a její rty se vybarvily karmínově, zatímco její už tak havraní vlasy se změnily v závoj samotné temnoty a její nehty se staly nebezpečnou břitvou, políbil ji na čelo, odložil knihu, vytáhl diář a rozesmál se, úplněk a pak už mu nikdo a nic nebude stát v cestě, bude-li chtít, ovládne svět, to ona mu v tom pomůže, ona je klíč. Stačí vydržet, stačí jediný týden a nic mu nebude stát v cestě.
https://media.giphy.com/media/wapXFR5y1bwCk/giphy.gif
Podíval se roztouženě na Tessu, může ho vysvobodit, ale také ho může zničit. Zhasnul lampičku a lehl si vedle ní, Tessa automaticky vyhledala, jeho hruť, přitiskla se na ní a on ji tentokrát nebránil. Do noční tmy se usmíval a hladil ji po vlasech. Tessa ze spaní zašeptala.
„Miluji tě, miluji tvou vůni a tep tvého srdce.“
…“Pokud rozbiji to sklo, budu muset létat
Není tu nikdo, kdo by mě chytil, jestli spadnu
Bojím se změn, dny jsou stále stejné
Svět se otáčí, ale je šedivý
Pokud rozbiji to sklo, budu muset létat
Není tu nikdo, kdo by mě chytil, jestli spadnu
Bojím se změn, dny jsou stále stejné
Svět se otáčí, ale je šedivý
(Jen..)
Někdo rozsviťte světlo
Jsem zmrazená tím strachem ve mě
Zařiďte, abych se cítila živá
a roztříštěte mě!“…
(Lindsey Stirling - Shatter Me)
„Já vím.“ Zněla do ticha Everettova odpověď.
Joy sa zobudila skoro ráno niečo po siedmej na nutkanie na vracanie, čo predtým nepoznala. Arden vedľa nej ešte spal, no bol to nepokojný spánok, oči mu pod pevne zovretými viečkami behali sem a tam. Natiahla ruku a nežne mu odhrnula spotené vlasy z čela. Utrela mu tvár, opatrne si k nemu znovu sadla a jemne ho hladila. Videla, ako sa pod jej dotykmi trochu upokojil, dych sa mu pomaly prehĺbil a ctila, že sa mu uľavilo. Chvíľu na neho ešte hľadela, v pohľade mala čriepky bolesti, smútku a ľútosti. Joy si povzdychla. Naozaj jej bolo nejako zle, tak mu vtisla nežný bozk a rýchlo sa vybrala späť do Jamesovej izby. Ten tiež ešte v ošetrovni tvrdo spal. Posledné metre už musela bežať, aby to len tak tak stihla do kúpeľne.
“Joy?” Z izby sa ozvali ľahké kroky a v kúpeľni sa zjavila Maddison. Svetlé vlasy mala strapaté a rozospato si šúchala oči. “Si v pohode? Z tvojich myšlienok mám hlavu ako v úli.”
“Dobré ráno, Maddie”, pousmiala sa Joy, spláchla, sklopila príklop a vyčerpane si naň sadla. “Ale áno, v rámci možností. Nechcela som ťa zobudiť, no je mi nejako zle”, odvetila a chytila sa za brucho. “Prepáč…”, vyskočila a za dnešné ráno sa naklonila nad záchodovú misu už druhýkrát.
“V poho… to bude asi tým bábom”, zhodnotila Maddie a oprela sa o zárubňu.
“Neviem či ním, alebo tým vypätím a stresmi”, odvetila Joy po chvíli, keď si vypláchla ústa a otočila sa ku kamarátke. “A ty? Ako si sa vyspala?”
“Úprimne? Nanič… no po tom včerajšku sa tomu ani nečudujem”, povzdychla si a ruku si priložila k hlave. Ešte jej v nej trešťalo a cítila sa zle, akoby ju prešiel parný valec, stále slabá, ťažká. “Neviem, či som vôbec spala... alebo sa mi to všetko iba snívalo”, povedala na odľahčenie a na okamih jej v očiach naozaj zaihrali iskričky nádeje, že by jej slová mohli byť pravdivé.
“Ja som tiež mala nanič noc”, povzdychla si Joy a obe dievčiny prešli späť do izby. Maddison sa zvalila späť na posteľ, Joy prešla k stoličke, kde mala poskladané veci na oblečenie. Cez hlavu si prevliekla tričko malinovej farby, čo jej spadalo z pliec a natiahla sa za svetlomodrými džínsami. No keď si ich zapínala, zaregistrovala, že jej začínajú byť tesné. Nebolo to nepríjemné, lebo vždy jej boli trochu voľnejšie, no teraz jej sedeli ako uliate, čiže opasok už nepotrebovala. A vtedy znova v svojom vnútri pocítila ten zvláštny, nežný pohyb motýlích krídel a pousmiala sa. Tentoraz si bola istá, že je to jej sladký drobček, jej malinký zázrak. Bola si istá, že to ono ju včera vyliečilo a priviedlo späť. Ešte sa ani nenarodilo a už malo takúto zázračnú moc. S láskou si pohladila mierne vypuklé bruško, no jej radosť zatieňovali pochybnosti. Na srdci mala toho ešte mnoho, ešte viac nezodpovedaných otázok pre Ardena a navyše, Drulla jej včera chcela tiež niečo povedať, čo sa týka bábätka, no nestihla. Zamyslene si prečesala vlnité, tmavé vlasy, ktoré si nechala rozpustené a vhupla do balerínok, keď vtom zrazu zmeravela a oči sa jej rozžiarili novou nádejou.
“Čo je?”, opýtala sa Maddie, ktorá si všimla náhlu zmenu v priateľkinej tvári, no veľmi ju to aj tak nezaujímalo. Najradšej by zatvorila oči a konečne poriadne zaspala, aby konečne nabrala sily, ktoré jej celá táto vojna vzala. Cítila, ako jej srdce nepravidelne bije, respektíve… akoby sa neustále chvelo. Stále pred sebou videla hrôzy, ktoré zažila v Dianninej mysli.
“Asi som prišla na to, ako zachrániť Ardena”, odvetila jej Joy natešene.
Tessa otevřela oči, pomalu zamrkala a usmála se. Už tolikrát se probudila v cizí posteli, že ji to nepřišlo nijak zvláštní. Vedle sebe cítila teplo lidského těla a tak se pomalu otočila, ale nikdo vedle ní neležel, pak zaslechla zvuk tekoucí vody z vedlejší místnosti, musel vstávat těsně před ní. Znovu se usmála a převalila na bok. Snažila se rozpomenout, kde je, poslední, co si pamatovala, bylo karaoke a Paul s Chrisem se svým Not the boy next door, Santana stojící pod diskokoulí, dívající se na ní se zdvihnutým obočím a žádající ji o klíče od auta. Jedna velká párty, jako obvykle a ona jejím středem. Uvažovala, kolik je hodin, pak si sedla, zadívala se před sebe na podlahu pokrytou střepy a krví, viděla nějaké bylinky a drolící se zeď s čmouhami od ohně, zamotala se jí hlava a vyvstávaly před ní veškeré vzpomínky na události posledních dní a hodin. Vše se zdálo být jako špatný sen, jelikož jediné, nač byla Tessa schopna myslet, byl strach.
... „Chycena v noční můře,
Probuď mě
Chci cítit slunce
Chycena v noční můře,
Chycena v noční můře
Cítím, jak mrznu
Není kam utéct, není kam utéct od tebe
Tyto stěny se zavírají,
Zavírají mě uvnitř
Oslabují mě strachem
Probuď mě“…
(Bad Dream – Ruelle)
Vybavily se ji vzpomínky na Victora a jeho úsměv šílenství, na jeho manipulaci, její telefonát do školy, na hodiny v domě, kam nepatřila, na oheň, který planul v jejím nitru a ona ho používala, vědomě. Seděla a vyděšeně zírala před sebe, vzpomněla si na hodinu u Ardena a to, jak překonala ochrannou bariéru Leily, pak na Leilyno tělo ležící pod schody zalité krví a její bezvládnou ruku, když ji odnášeli do říše elfů.
Prudce zamrkala a snažila se vzpomínky zahnat.
Viděla samu sebe odcházející z Ardenova kabinetu zahalená jen v ohnivých šatech, cítila se tak mocná a silná. Líbilo se jí to. Stejně jako Ardenovi, ten její moc sál tak dlouho, dokud mohl, nechala ho. Ucítila závan síry a viděla pokoj v obležení lávy, pak sama vzplála. Hořela jasným plamenem. Její tělo bylo tvořeno ohněm, její duše byla temným kouřem, který se nedal zachytit, volně si plul světem a pohlcoval vše, co bylo v dosahu.
Děsilo jí to.
Postavila se a rychle se uhasila, pokusila se ovládnout svou vlastní moc a schopnosti a nebylo to tak jednoduché, jak doufala. Jakoby její moc chtěla ovládat ji samotnou a nechtěla ji dovolit vzpomenout si na svou lidskost. Najednou věděla naprosto přesně, kde je i co se stalo a byla víc než ráda, že Everett není s ní v místnosti, měla pocit, že i když ji pomáhá, chce ji ublížit, chce ji jen využít a zneužít její temnoty, tak jako to dělal Arden.
…„Nauč mě, jak bojovat,
Já ti ukážu, jak vyhrát.
Jsi moje smrtelná chyba
A já jsem tvůj osudný hřích.
Nech mě cítit to bodání,
Tu bolest, To pálení
Pod mojí kůží.
Otestuj si mě.
Dokážu, že jsem silná.
Nebudu věřit tomu,
Že co cítíme je špatné.“…
(Beth Crowley – Warrior)
Chtěla z pokoje odejít, zmizet, ale pak zahlédla na zemi Everettovy složky a její zvědavost byla silnější, než touha utéct. Sedla si a začala listovat jeho výzkumem.
Mimo složky obyvatel domu, našla složky několika dalších lidí, poznámky si Everett dělat červeně, zeleně, modře a fialově. Tessu otřepávalo, když listovala stránkami a četla slova jako nevyhovující, nebezpečná, potřeba omezit schopnosti nebo zničit, vhodná jako oběť, vhodný adept pro pokusy, schopnosti omezeny, potlačuje schopnosti a další a další a u některých z nich byly dokonce fajfky moc spoutána nebo a to ji děsilo mnohem víc moc pohlcena, rituál vykonán – neúspěšně.
Měl tam také nějaké rituály a popisy, kterým nerozuměla, jeho malůvky byly pro ní nepochopitelné, nedávaly smysl, stejně jako Everettovo chování. Chvíli tvrdil, že jí miluje, chvíli se ji snažil vyhýbat, chvíli se bál a chvíli byl pevný jako skála. Nerozuměla mu. Nerozuměla jeho pohnutkám a mumlání.
Pak narazila na složky členů domu.
Joy s Maddie potichu vošli do ošetrovne, kde sa od Joyinho odchodu nič nezmenilo, až na Jamesa, ktorý sa práve zobudil. Arden ešte spal.
“Dobré ránko, kočky”, pozdravil ich s úsmevom a zívol, zatiaľ čo mu Maddison dala pusu a prisadla si k nemu.
“Ahoj. Drulla je ešte vo svojej komôrke?”, opýtala sa ho Joy, ten len prikývol. “Vďaka”, usmiala sa a vybrala za staršou elfkou. Tú našla, ako sa práve chystá za svojimi pacientami.
“Dobré ráno, Allase…”, pozdravila ju, keď jej jemne zaklopala na dvere.
“Dobré ráno aj vám”, odvetila Joy. “Viete, na niečo som prišla, možno je tu spôsob, ako zachrániť Ardena.”
“Som samé ucho, srdiečko”, pozrela na ňu elfka s neskrývaným záujmom.
“Možno… viete, som si istá, že včera ma zachránilo moje dieťatko. Vyliečilo ma… myslíte, žeby dokázalo aj Ardena? Keď sa spojí mágia dieťatka s jeho, mohlo by to fungovať”, opýtala sa jej dychtivo.
“Neviem, moja drahá”, odvetila jej elfka úprimne. “Dieťa síce vyliečilo teba, o tom som tiež presvedčená, ale stále je tvojou súčasťou. Nato, aby mohlo pomôcť Ardenovi, je potrebný priamy kontakt”, odvetila Drulla.
“Áno, to máte pravdu, ale Arden je predsa siphonik.”
…
O niečo neskôr stáli všetci štyria - Joy, Drulla a Maddie s Jamesom pri veľkej posteli, na ktorú blondiak zložil Ardena, ktorý bol ešte stále v bezvedomí z liečiteľkinej medicíny. Na Joyin podnet ho preniesli do ich spoločnej spálne na prízemí, kde ešte minulý týždeň spolu bývali.
“Si si tým istá, Joy? Čo keď znova začne vyvádzať a nebude spolupracovať? Ja som v to v noci zažil. Bojím sa, že ti ublíži…”, strachoval sa James.
“Som. Musím to aspoň skúsiť. Verím, že to pôjde po dobrom. Tu, v známom prostredí, kde sme spolu istý čas spolu žili, bude snáď menej zmätený a bude to pre neho viac prijateľnejšie ako ošetrovňa. A keby náhodou nie, v tom prípade Maddie vie, čo má robiť”, pozrela Joy na kamarátku, ktorá prikývla. “Zvládneš to? Stále si dosť bledá…”
“V pohode, nemaj obavy. Ak by bolo treba, na tú chvíľu ho dokážem k tomu prinútiť”, odvetila odhodlane a chytila Jamesa pevne za ruku.
“Super. Už len dúfať, že to vyjde”, pousmiala sa na ňu Joy a sadla si k Ardenovi. “Prosím vás, Drulla”, kývla elfke, aby ho zobudila. Otvorila malú fľaštičku, ktorú držala v rukách a priložila mu ju k nosu, načo sa Arden pri nádychu strhol a začal sa preberať. “Ďakujem a teraz, prosím, pre istotu odstúpte”, kývla im Joy ticho, aby im dvom nechali potrebný priestor. “Ahoj, láska”, prihovorila sa Ardenovi nežne, keď otvoril oči. Ten sa poobzeral po izbe, potom na ňu uprel zmätený pohľad a… na Joyinu radosť sa usmial.
“Moja”, šepol trochu zachrípnuto, posadil sa, pohladil ju po líci a potom rukou i prstami jemne kopíroval kontúry jej tváre.
“Ako si sa vyspal?”, opýtala sa ho a vtisla mu bozk na dlaň, keď mu pohľad náhle ochladol.
“Celkom fajn a čo ty? Ako sa ti hnije na samom dne pekla, ty suka?!”, zreval a jedným pohybom jej zovrel bradu medzi prsty a pritiahol jej tvár k jeho.
“Joy, on ťa považuje za svoju matku…”, začula za sebou Maddisonim hlas.
“Arden, to som ja, Joy”, vyjachtala vystrašene. “Už je po všetkom. Dnes svitlo nové ráno a s ním prišiel aj tvoj nový začiatok. Nie je už žiadna Dianna, žiad…”
“Zavri si hubu, ty prekliata klamárka! Viem, že dokážeš meniť podobu, rovnako, keď si na seba vzala Aurorinu a potom ste ju s Victorom zamkli do jednej z ciel!” Joy začula, ako Maddie s Jamesom prudko vydýchli. Aurora možno ešte žije… “A teraz máš tú drzosť mi povedať, že prišiel môj nový začiatok?! Ako môžeš?!”, zreval ako zmyslov zbavený. “Ako, keď si ma pripravila o Joy a Hope, jediné zmysly môjho poondiateho života?! Zabijem ťa znova a keď bude treba, tak opäť a zasa! Za moju Joy a za moju dcéru!”, dodal zúrivo so slzami v očiach a vystrel k nej druhú ruku, ktorá sa rozžiarila červenkastým svetlom. A kým sa vôbec zmohla na slovo, jedným prudkým pohybom jej zovrel hrdlo a v sekunde začal vysávať jej magickú podstatu. Cez obväzy mu znova začala presakovať krv z rezných rán. Joy od šoku a bolesti len zalapala po dychu a vtedy stratila aj poslednú nádej, žeby to mohli vyriešiť po dobrom. Sama na vlastné oči videla, že Arden naozaj trpí šialenými halucináciami. A zasa tá Hope… Odrazu Ardenovu nepríčetnosť v očiach vystriedal sklený výraz a za tú rýchlu reakciu bola Joy Maddison naozaj vďačná. Ruka, ktorou ju Arden škrtil, povolila a začala mu klesať. Stále žiarila jeho mágiou a jemne ju priložil na jej vypuklé bruško, súčasne pustil aj jej tvár. Joy pocítila teplo, ktoré začalo zalievať jej vnútro a začalo prechádzať cez Ardenovu dlaň do jeho tela a pomätenej mysle. Trvalo to možno pár sekúnd, ale Joy mala pocit, že ubehli celé hodiny.
“Prosím… nech to stačilo”, pomyslela si v duchu. Musela dávať pozor, aby jeho sacia schopnosť neublížila dieťatku a tak, keď zacítila, že ten príjemne hrejivý pocit v nej slabne, opatrne chytila jeho ruku, ktorá zhasla a zovrela ju vo svojich dlaniach. Vtedy aj Maddie na neho prestala pôsobiť a pohľad sa mu vyjasnil.
“Stačilo, Joy. Vidím mu do mysle, je… ehm… v pohode”, povedala Maddison ticho, načo Joy pocítila radosť a nádej, že všetko by napokon mohlo dobre dopadnúť a oni dvaja dostanú novú šancu začať odznova. Spoločne si budovať hrejivý, bezpečný domov plný lásky, ktorý ani jeden z nich nikdy skutočne nemal. Tak veľmi sa tešila.
“Ďakujem…”, povedala smerom k Maddison a potom sa znova obrátila k Ardenovi. “Láska… už je to dobré”, prihovorila sa mu, načo na ňu uprel trochu vystrašený pohľad, no stále mlčal, len pevnejšie zovrel jej útlu ruku vo svojej chvejúcej sa dlani.
“Myslím, že tie obväzy už nebudeš potrebovať, chlapče”, zhodnotila Drulla, ktorá sa hneď chopila svojej práce liečiteľky a prezrela ho. A naozaj… po rane na hlave mu ostala len nevýrazná jazva a keď mu odmotala zakrvavenú gázy z rúk, tiež už boli zahojené, rovnako ako včera zmizli Joyine hrozné modriny z predlaktí. Tá si znovu pomyslela, akú úžasnú zázračnú moc má jej drobný pokladík a to ešte neuzrel svetlo sveta. Spokojne odhrnula Ardenovi pramene vlasov z očí, keď sa k posteli pristúpili Maddie s Jamesom.
“Už vás necháme, ale je tu ešte jedna dôležitá vec”, ozvala sa svetlovláska. “Arden, spomínal si Auroru… je možné, že je ešte tu v dome? A živá? Alebo to boli len haluze?” On na ňu trochu nechápavo pozrel, akoby nevedel, o čom to hovorí, ale potom sa mu oči rozšírili poznaním.
“Kriste, Aurora! Áno, ona je… v labáku, kde Victor väznil nových študentov. Dianna na ňu uvalila ťažké zaklínadlo, ale jej smrťou sa zrušilo a mala by byť už pri vedomí. Choďte niekto pre ňu.”
“Josh by to mal vedieť”, obrátila sa Maddie k Jamesovi, načo prikývol.
“Alebo Sebastian… uvidíme”, chytil ju za ruku a ešte pozrel na Ardena s Joy. “A vy sa držte a ty, kamoš… buď taký dobrý a zasa niečo nepokašli”, dodal s dobrosrdečným úškrnom. “Joy mi je ako sestra a už si toho zažila viac než dosť.”
“To obaja”, skonštatovala Drulla, keď si všimla, ako Arden po Jamesových slovách len bez slova odvrátil zrak.
”Ďakujeme, Drulla”, pousmiala sa Joy, keď Maddison a James odišli. Vzala od elfky špinavé obväzy a vyhodila ich v kúpeľni do koša. “Nebudeme vás viac zdržiavať, určite už čakajú aj ostatní pacienti, no chcela by som sa ešte na niečo opýtať.” Stále jej vŕtalo v hlave, čo mala Drulla včera na srdci, ale nestihla jej to prezradiť, pretože ju prerušil výbuch.
“Ja viem. A mojou odpoveďou je, že o pár mesiacov sa ti narodí zdravé, krásne dievčatko. Blahoželám, Alasse”, stisla jej ruku, kývla hlavou Ardenovi a vykĺzla z dverí skôr, ako prekvapená Joy stihla niečo povedať. Dcérka… prebehlo jej natešene mysľou a otočila sa k Ardenovi, ktorý stále sedel nehybne na posteli stratený vo vlastných myšlienkach.
“Som taká rada, že si tu znova so mnou”, prihovorila sa mu nežne, keď si k nemu kľakla a silno ho objala.
“Vďaka drobcovi a tebe, však?”
“Áno… a aj Maddie”, odvetila Joy a silno ho objala. Potom mu prsty na rukách vplietla do vlasov a vrúcne ho pobozkala. Arden v prvom momente zmeravel, no potom sa jeho pery mäkko poddali tým jej a ich bozk ešte viac prehĺbil. Joy bola šťastná. Po dlhom čase cítila, že im svitá na lepšie časy. Svojou obeťou zachránila Ardena z pod vplyvu temnoty, porazili Temnú, v dome ich už nedržia žiadne zaklínadlá… majú voľnú cestu rozhodnúť sa, ako budú ďalej žiť. Náhlu radosť však stále brzdil strach, pretože vedela, že to nebude také ľahké. Majú pred sebou ešte množstvo prekážok, ktoré však spoločne zvládnu. Ak prekonali toto všetko, poradia si aj s ostatným. Milovala ho a jej viera a nádej v krajšie zajtrajšky pramenili z lásky k Ardenovi. “Síce to nemám ako vidieť, ale určite ti zmizlo aj tetovanie”, povedala s úsmevom. On bez slova vstal a podišiel k veľkému zrkadlu. Áno, Joy mala pravdu, chrbát mu už viac nešpatilo to odporné znamenie temnoty.
“Máš pravdu, je preč”, skonštatoval ticho, načo k nemu podišla a zozadu ho objala okolo pása.
“Inú odpoveď som ani nečakala”, žmurkla na neho do zrkadla, načo jemne prikývol. “Mimochodom… ty si o tom vedel?”
“O čom?”, opýtal sa jej zachrípnuto a vymanil sa jej z objatia. Vnímala, ako hrejivá blízkosť, čo ich len pred pár sekundami spájala, náhle ochladla a vyprchala.
“O tom, že čakám naše dievčatko. Keď si tu na mňa predtým v záchvate kričal, spomínal si svoju dcéru… Hope.” Videla, ako Ardenovi stuhla sánka.
“Nie, nevedel som to. Ani pohlavie dieťaťa, ani o tom, že je moje. Sama dobre vieš, že to nie je možné. Je Failova…”
“Vravel si o nej tak skutočne… akoby to bol fakt, Arden! Dokonca… dokonca mala aj meno”, nedala sa Joy.
“Ale prosím ťa! Mal som to v hlave totálne popletené, ako môžeš povedať, že som to myslel vážne!”, odbil ju zlostne, no v očiach sa mu zrkadlili slzy. “Bola to len ilúzia, prelud… asi len zmes toho, po čom túžim a chcem, čoho sa bojím a čo ma máta… proste mi ruplo v bedni a zasa som ti len ublížil”, dodal ticho a Joy si podvedome siahla na hrdlo, v ktorom jej ešte stále pulzovalo.
“Ale v podvedomí chceš, aby bol tvoja…”
“Nezáleží na tom, čo chcem. Pozri sa, kam nás zaviedli moje túžby!”
“To meno sa mi veľmi páči”, povedala napokon po chvíli ticha a pristúpila k nemu bližšie. “Maličká by sa tam mohla volať, čo povieš? Aj keď tvrdíš, že nie je tvoja, ja stále verím v opak… Navyše má krásny význam, vždy som ju brala ako našu nádej”, dodala s jemným úsmevom a pohladila si bruško. “Teraz sme ju dostali spolu s novou šancou začať odznova. Môžeme si vytvoriť spoločný život, po akom sme vždy túžili, podľa našich predstáv. Pamätáš sa, ako si mi hovoril tej malej dedinke na anglickom vidieku, kde bývala tvoja babička? Normálne to vidím… malý, útulný domček, v ktorom budeš mať svoj ateliér, kde budeš môcť pracovať a ja ti budem variť napríklad tvoje obľúbené lasagne”, zasmiala sa napriek tomu, že srdce jej od napätia bilo ostošesť. A Arden ju možno ani nevnímal… “Čo mi pripomína… dnes sme ešte neraňajkovali, nezájdeme po niečo do špajze? Ráno som dostala až hrozivú chuť na palacinky s nutellou a tiež horúce kakao, no keďže kuchyňa je v katastrofálnom stave…”
“Joy, prestaň s tým!”, zahriakol ju zrazu Arden, až sa strhla. “Ja proste nemôžem...”, dodal meravo a Joy stuhla, no potom sa zhlboka nadýchla. Aspoň sa prebral z letargie…
“Čo nemôžeš?”, opýtala sa ho jemne.
“Tváriť sa, akoby sa nič nestalo a plánovať si našu budúcnosť, hovoriť o takýchto bežných maličkostiach ako sú raňajky… to je predsa absurdné!”, zvolal a pritom hypnotizoval snehobiely záves na posteli, ktorý sa jemne vlnil od vánku z otvoreného okna. Joy na moment zvesila hlavu. Intenzívne cítila jeho duševné rozpoloženie, no stále v sebe živila nádej. Keby však o ten malinký, no žiarivý plamienok prišla, rozsypala by sa na márne kúsky. Už by to asi nezvládla…
“Arden”, oslovila ho opatrne. “Ja… ja to od teba ani nežiadam, viem, že to nie ľahké a nechcem, aby si mal pocit, že na teba tlačím. Neviem ako, ale viem, čo prežívaš, čo cítiš, čo je zvláštne, no je to tak… Máš pocit, akoby zajtrajšok nemal nikdy prísť a tento deň bude tým najťažším. Ale, láska”, chytila ho za ruku a priložila si jeho dlaň na svoje líce. “Ty ani ja nevieme nič o našej budúcnosti. Toto, čo som predtým povedala, boli len… len predstavy, plány, túžby… Pozri, nemáme ani tušenia, čo budeme robiť na budúci týždeň, tobôž nie ďalší rok, ale jedno viem určite… nezáleží na tom, kde som, čo cítim a kým sa stanem, vždy to bude začínať a končiť s tebou a sľubujem ti, že svojím démonom nebudeš čeliť sám. Potrebujeme čas, aby nám zahojil všetky rany, alebo ich aspoň otupil.”
“Bože, Joy… ty si buď tak šialene naivná, alebo tak nebezpečne inteligentná”, skonštatoval krútiac hlavou. “Respektíve oboje, pretože viem, že to myslíš úprimne… a aj preto ťa tak neskutočne milujem.”
“Vieš, že aj ja teba. A napriek tomu cítim, ako sa mi vzďaľuješ”, hlesla tíško, načo na ňu konečne pozrel. “Je to kvôli dieťaťu? Pretože si myslíš, že nie je tvoje?”
“Ale, Joy! Nie, ono nie je dôvod! Ja som ten dôvod!”, zvolal s bolesťou v hlase a udrel sa do hrude. “Ja a tie hrozné veci, čo som napáchal! Som zlý, absolútne prehnitý! Nie som schopný byť partnerom, akým chcem byť, akého potrebuješ a akého si zaslúžiš! Rovnako ako by som nedokázal byť dobrým otcom! Rodičia majú byť pre dieťa vzorom, však? Akým by som podľa teba bol?! Po tom všetkom? Proste nie, už si si aj tak dosť kvôli mne vytrpela… zničil by som vás a hlavne teba”, dodal skleslo s hlbokým povzdychom.
“V prvom rade nie si zlý, Arden”, ozvala sa Joy po chvíli, keď vstrebala jeho slová. “To som ti už ale veľakrát povedala a stále si za tým stojím!”
“Joy, dosť…”
“Si dobrý človek, ktorému sa v živote prihodili zlé veci. Navyše, za ktoré si ani nemohol! Svet nie je rozdelený na dobrých a zlých. Každý má v sebe svetlú, ale aj tú temnejšiu stránku. Záleží však na tom, ktorú z nich si vyberieme. To nás robí tým, čím sme”, dodala, rozhodne k nemu pristúpila a silno ho objala, akoby chcela zabrániť jeho úplnému roztriešteniu. “Prosím, nevzdávaj to.”
“To všetko znie krásne, ale pre mňa tie slová momentálne nič neznamenajú. Sú prázdne, bez významu”, odvetil smutne a jemne ju od seba odstrčil, hoci v jej láskyplnom, hrejivom náručí by dokázal stráviť večnosť a nikdy by ju nepustil. No musel… práve kvôli nej, práve kvôli tomu, že ju veľmi miloval. Hoci už len tá myšlienka mu trhala srdce na miliardy krvavých, bolestivých kúskov.
“Ale…”, chcela namietať Joy, no Arden ju rázne zastavil a ukázal na pohovku.
“Nie, sadni si, teraz je rad na mne. Mnoho toho ešte nevieš a veľa ti toho musím ešte povedať.” V pohľade mal rozhodnosť, ale aj akúsi tvrdosť, z ktorej jej naskočili zimomriavky. “A keď skončím, možno už aj ty sama sa na mňa nebudeš môcť ani pozrieť. Hoci si to nepamätáš, sama si mi vykričala, ako veľmi ma nenávidíš.”
Maddison, nebezpečná, v její blízkosti vyčistit mysl, použít lektvar nepropustnosti.
Tessa se pousmála, Everett se bál, aby mu někdo nečetl myšlenky, kdo ví, co měl vlastně od Dianny za úkol a proč do tohoto domu skutečně přišel nebo chtěl schovat něco jiného a temnějšího.
Amelia, její složka byla zelená a u ní poznámka slabá a bezduchá. Co tím proboha chce říct? Pak zde psal o její neschopnosti zodpovědnosti a rozmazlování kocoura, který se sotva drží na nohou. U složky se jménem Nika Swan byla napsáno dětinská, nepotřebná, neviditelná – doslova a složka byla fialová. U Samiry si všimla několika otazníků, jako kdyby její schopnost pro Everetta byla neznámá nebo naopak nepodstatná, vzhledem k poznámce nestojí za zkoumání v zelené složce, což Tessu udivilo, vždyť podle ní měla Samira úžasné schopnosti, mohla se přeci doslova ocitnout v kůži někoho jiného, tak proč nestála Everettovi za průzkum a bližší informace? Taky mohla zjevně navrátit někomu život a vůbec, byla přeci tak plná lásky, milovala lidi kolem sebe, kdyby mohla, pro druhé by se rozdala. Tesse tekly po tváři slzy, když si uvědomovala, že pro Everetta nejsou oběti a city nic, než jen nesmysly a oslabení, opatrně nadzvedla další složku, James a Johny měli oba složku žlutou s poznámkami o jejich schopnostech a slabostech. Léčitelství zřejmě Everett nepovažoval za skutečnou schopnost, protože na složce bylo napsáno výsměch magie a u Johnnyho bylo naopak potlačuje schopnosti, není nebezpečný.
Složka Octavie byla rudá, obdobně jako většina složek elfů, Tessa nechápala Everettovo dělení složek. Ale dost dobře chápala, že elfové nejsou jeho šálkem kávy, už proto, že na této složce našla poddruh společnosti, stejně jako později na složkách Percivala (vysoce nebezpečný, snadno ovladatelný), Falathara, Faila… namyšlený, sobecký poddruh se zajímavou slabostí pro vytváření povstání vlastního lidu proti vlastnímu lidu, nebezpečný, oddaný sám sobě – líbí se mi, spolupráce???
Další poznámky se týkaly Octavie, pro Everetta byla výjimečná – vhodná pro rituální obětinu, Tessu střáslo, on chtěl oběť? Proč? K čemu? Schopná vysoké agresivity, vhodná k zabíjení čarodějů. Na další stránce byla fotografie Octavie a Logana a u toho poznámka její slabost a síla, omezení moci, potřeba eliminace. Jak se tak pročítala zápisky, našla poznámku o agresivitě, která může vycházet z jiných zdrojů, než je zřejmé a bylo by třeba je prozkoumat a pak nějaké řádky o Loganově vlivu a tím možném přerušení nutné agrese a pak úprava – vhodná pro řízení rituálu.
Jeho odstavce rituálních obětin ji skutečně děsily, co proboha chtěl? Na čem pracoval? Tohle nebyl výzkum pro Diannu, tohle bylo jiné, tohle bylo jeho.
Složka se jménem Leily byla v modré složce, byla zde zmínka o její schopnosti ochranného štítu, kde byla nedávná poznámka zjistit nakolik jej může Tessa narušit a nakolik temnota spolu s fotkami popálenin, které ji Tessa způsobila. Tesse zabylo dost nevolno a sotva lapala po dechu, tolik ji stále trápilo, že Lei ublížila. Pak tam byly nějaké informace o elfské společnosti s Everettovým pohrdáním elfy jako skupinou. Královské krve, první následnice bílého trůnu, ale stále poddruh společnosti.
Královské krve? Tessa se zarazila, takže Leila patřila mezi vytříbenou společnost, to bylo přece jasné, proč ji to nenapadlo hned, ten vzhled a chování, nebyla jako ostatní elfové, mluvila vytříbeným jazykem a vyzařovala jistou záři, kterou Tessa znala jen z vyšších kruhů. Takže Lei měla usednout na trůn, to by byla královna, které by se i sama Tessa dokázala poklonit.
Usmála se na fotografii, z níž se na ní Leila smála, a zašeptala do ticha.
„Ave atqua vale.“ Složku odložila vedle sebe a vzala si do rukou další.
Složka Ardena byla ve své podstatě prázdná, až na pár fotek, včetně těch s Joy nebo s Victorem a jedné s Dianou. Jediné, co měl zde Everett poznačené, byl nakreslený terč na Ardenově tváři, to mluvilo za vše. Byly zde načmárány i nějaké poznámky, ale v jazyce, kterému Tessa nerozuměla, jestli to byly poznámky nebo zaklínadla, nedokázala rozeznat, avšak po zádech ji přebíhal mráz.
Cítil k němu opravdu velkou zášť a nelibost.
Ve své podstatě ji bylo Ardena líto, stejně jako Everetta, oba konali to, co si v danou chvíli mysleli, že je správné, oba se báli a oba byli tak odhodlaní, tak plní moci a magie, tak plní nenávisti a bolesti. Ať se snažila sebevíc, nenacházela v konání jednoho a druhého rozdíl. Oba byli odevzdaní.
I když Arden zabil Christiana, mělo to svůj důvod a v tu chvíli to jinak neuměl. Nyní ho to možná mrzelo, možná ho mrzelo víc věcí, pokud ho temnota opustila a on si je pamatoval, ale nemohl hledat vinu v sobě.
Everett, naproti tomu, vraždil vědomně, jeho temnota nebyla získaná, byla vrozená, alespoň tak to tvrdil, přesto, opravdu je tak zkažený, když chtěl pomstit smrt svého bratra? Pokud ho chtěl pomstít, pak ho musel milovat a pokud dokázal milovat, není důvod aby to nedokázal znovu, není důvod, aby i on nenašel cestu světla a dobra a pokud nebude vědět jak, Tessa mu může pomoci.
…“Stíny rozbíjí temnotu
A my víme, že to můžeme ověřit
Náš osud je lákavý, Je to lákavý
Jdeme po tobě, Nezáleží na tom proč
Jdeme po tobě
Tohle je lov, tohle je lov
Záhady se rozvinou, Všechny příběhy
Legendy, co jsme vyprávěli
Vidíme je oživnout, Oživneme“…
(Ruelle – This is The Hunt)
Další složky jen tak překládala, než narazila na dosti hrubou, navíc se jménem, které ji bylo tolik blízké.
Joy. Tessa ji otevřela a zůstala v šoku. Byly zde fotografie Joy a Ardena, s tím sama počítala, ale následně i nějaké fotky, na nichž Tessa rozpoznávala členy své vlastní rodiny. Takže to byla pravda, Joy je s Tessou krevně spřízněná. Tessu to zaujalo a četla stránky podrobněji, než kterékoliv jiné.
Joyce Evangeline Aldaine de Labonair, Joy Aldaine, 18. 7. 1995.
Tessa se usmála, opřela se zády o stěnu místnosti a v záplavě slz, které ji pomalu stékaly z očí, si četla příběh malé holčičky, která se narodila v teplé, sluncem zahalené malé Francouzské vesničce, vonící rodinnou atmosférou, cihlovými domy, trhy plnými čerstvých ryb i květin, obklopené bohatou přírodou a svěžím vánkem, jedné z nejkrásnějších, Ansouis.
Její rodiče, Isabelle Maria Nina Criss (schopnost vzácná, krev nečistá, vypátrána, otrávena) a Fabien Rodel Aldaine de Labonair (bez schopností, lidský červ, zabit v boji zblízka) byli v té době už dva roky manželé, vzali se na jednom francouzském panství vévody Mortimera Filipa de Vesper, které následně také odkázal právě své nemanželské dceři Isabelle.
Přestože Isabelle Maria a její nevlastní sestra Jessamie Nora Liz Monica se nesměly od malička vídat, stýkaly se a byly si oporou.
Jak vycházelo z textu, který si Everett o téhle rodině poctivě vedl, byly Jessamine a Isabelle stejně starými dívkami, žijícími odděleně ve Francii a Španělsku, to jim nezabránilo po smrti markýzy Monicy Marie Jouvart, jejich babičky, která rodinu držela dle zarytých tradic a proto svému synovi nedovolila oženit se s Evelínou Norou Verrin, protože byla dcerou z nepříliš význačné rodiny a navíc nevhodnou pro syna kněžky. Naopak mu místo toho domluvila dceru své blízké přítelkyně, Michaelu Patricii Amdusias, která pocházela z vysoce zámožné rodiny a její ženská linie patřila mezi nejvyšší kněžky Španělska po desetiletí. Pokud by bylo po vůli markýzy, Isabelle by se nikdy nenarodila nebo by byla po porodu usmrcena, to ovšem Mortimer nedovolil, oženil se s ženou, kterou rychle přivedl do požehnaného stavu, čímž jeho matka ztratila o nemanželské dítě jakýkoliv zájem a matku své první dcery poslal do Itálie na venkov.
Mortimer miloval obě své dcery stejně. Nedělal mezi nimi rozdíly a ony samy mezi sebou také ne. Jejich matky se nakonec nikdy nesetkaly, Evelína měla přístup do rodiny přísně zapovězen a po smrti Monicy sama zemřela na zápal plic. V té době bylo dívkám již 17 let.
Když se Isabelle vdávala ve svých 20ti za Fabiena, byla ji její sestra za svědkyni, přestože její muž, Dantalion Aim de Vesper (poslední z linie keltských kněží a čarodějek španělských Garrocha) byl silně proti tomuto přátelství, stejně jako dříve markýza.
Jak se Tessa dočetla, obě dívky, nejen že byly stejně staré, ale taky měly vzácné pouto, dokázaly si rozumět i beze slov, dokázaly se slyšet a povídat si, třebaže byly na míle daleko. A také dost podobné osudy.
Obě byly čarodějky, třebaže u Isabelle to málokdo očekával.
Isabelle ovládala, stejně jako její dcera, čas, ale také měla schopnosti uzdravující a schopnosti empatické, její sestra, matka Tessy, Jessamine naproti tomu ovládala všechny živly, měla schopnosti empatické a zvládala telekineze.
A právě schopnosti obou dívek se jim staly téměř osudnými.
Isabelliiny schopnosti byly vzácné a velice silné, ovládání času je sice vždycky něco, co se dokáže obrátit proti samotnému čaroději, přesto jejich použití může mít nekonečné výhody a ve spojením s léčitelstvím a pátým elementem pak může být samotná schopnost několikanásobně umocněna.
Jessamine a její schopnosti se daly dobře křížit s mocí pátého elementu, stejně vzácného jako schopnosti ovládání času. Samy o sobě byly elementární a málokdy se stává, že ti, jenž ovládali jeden živel, ovládali stejně bravurně i živly ostatní. Jessamine však svých schopností nevyužívala, bála se jich a potlačovala je v sobě, zahrávat si se živly je nebezpečné a tak se věnovala jen bezpečné magii – telekineze a telepatie.
Isabelle své schopnosti chránila, avšak nebála se jich a pokud bylo třeba využívala všechny tři. Zvláště pak schopnosti uzdravovací.
Isabelle, po narození Joy začali sledovat a stíhat Temní lovci, které zajímala nejen schopnost samotné Isabelle, ale také její dcery. Jessamine, která se pomalu také těšila na roli matky, dokázala sestře poradit jedinou věc, aby se ukryla se svou rodinou v časové bublině.
Isabelle svou milovanou sestru poslechla, než však stihla svou rodinu ukrýt, Fabiena zabili a ji samotnou otrávili. Stihla zmizet v čase, ale sobě a své dceři již ho dopřát neuměla a nemohla, i když uměla léčit, její pozornost se obrátila pouze na záchranu Joy. Zanechala ji na schodech tamějšího kláštera a doslova zmizela v čase, smrt neobelhala.
Malé Joy zůstaly jen útržky jména a peřinka, v níž byla zabalena a také panství ve Francii, které za ta léta docela změnilo podobu, ale stále bylo romantickým místem pro radost života. Temní lovci ztratili o Isabelle i malou Joy zájem, neoplatilo se jim hledat čas ztracený v čase, místo toho se zaměřili na potlačované schopnosti uložené v novém životě a čistou magickou krev.
Tessa plakala.
Její výzkum nebyl zbytečný, to co se celá léta snažila její rodina ututlat, byla pravda, její dědeček měl nemanželskou dceru a co víc, Tessa našla rodinu, tu skutečnou, tu, která neměla pranic společného se jménem de Vesper a Joy, tohle musí ukázat Joy. Byla tak šťastná a věřila, že sama Joy bude nadšená a otevřená novým možnostem a novému dobrodružství.
Když našla svou složku, Tessa Jessamine Emma Criss de Vesper, narozena 9. 2. za chladného počasí se sypajícími se vločkami na okna ložnice, jak si pamatovala z vyprávění, uvažovala, jestli chce číst i tohle nebo to vynechat, nechtěla si číst o sobě a své rodině, o tom, co bylo před rokem 1996, před jejím očekávaným narozením nebo po něm, co předcházelo smrti matky a proč se její otec choval jako upír, vysávající lidskou sílu a radost ze života člověka, nebo jen toho jejího, rozhodla se vzdálit, bylo toho na ní i tak už dost, ale místo toho na ní vypadla fotografie malé holčičky a Tessiiny oči se zalily samovolně slzami. Nepřemýšlela, neuvažovala, věděla, že je to její Ann, cítila to v srdci už jen při pohledu na ty dvě obrovské modré oči, na ty zlaté kudrlinky na její hlavě a úsměv, který byl tak podobný jejímu vlastnímu. Bylo to pro ní tak bolestné. Přes otcův zákaz si Ann několikrát pochovala, přes jeho zákazy vyhledala kojnou, která měla dívku na starost po celou dobu toho měsíce, kdy Ann ještě bydlela na panství, než zmizela, než ji otec nechal odvést.
…“Všechny mé vzpomínky drží tě nablízku
V tichých chvílích si představuji tvou postavu
Všechny mé vzpomínky drží tě nablízku
V tichém šepotu, mlčenlivých slzách
Slíbil mi: "Já se pokusím
Najít cestu zpátky do tohoto života"
Doufám, že existuje způsob
Jak mi dát znamení, že jsi v pořádku
Ať mi připomene, že tohle všechno má smysl
Ať se můžu vydat domů
Všechny mé vzpomínky drží tě nablízku.“…
(Within Temptation – Memories)
Otevřela složku a už na jejím přebalu viděla malůvky cizích vzorů, nadepsána potlačována temnota, což nebylo nic, co by už nyní sama Tessa nevěděla, celkově potlačovala magii, a kdyby se nedostala do téhle společnosti, nikdy by jí nevěřila. Pak našla nově dopsány poznámky. Vhodná pro rituál, temnota prohloubena, odpovídá podmínkám, temná moc, nová bohyně, zatmělo se ji před očima. Rituál sama provedla, ale jak mohl Everett vědět, jaký vykoná a za jakým účelem.
Než se však stihla vzpamatovat a dál prozkoumat, co má Everett poznačeno k jejímu jménu, otevřely se dveře koupelny a vyšel z nich Everett, jakmile spatřil Tessu se složkami v rukou, rozzuřil se.
“Nerozumiem, ja… ja ti vôbec nerozumiem, prečo by som ti niečo také povedala?”, nechápala Joy, no Arden zasa len ukázal na pohovku.
“Pochopíš.” A tak len prikývla a rezignovane klesla na gauč. Arden si ani nesadol k nej, ale oproti do kresla, načo Joy len sťažka prehltla. Bola veľmi vyčerpaná. Tak veľmi túžila schúliť sa v jeho teplom objatí a vychutnávať si jeho vôňu a prítomnosť, hoci aj tichú. Často si rozumeli aj bez slov, čo bolo úžasné. No jej sa pred očami začínali rúcať všetky nádeje. A hoci si to nechcela priznať, pomaly ju opúšťala aj viera. Mala pocit, že bojuje vo vojne, ktorú nebola schopná vyhrať. A to už dlhý čas…
“Takže… “, začal Arden a hlas mu znel cudzo, duto. “Včera ráno si sa ma pýtala, ako si sa ocitla v takom…” Na moment sa odmlčal, tuho privrel oči a nervózne si prehrabol vlasy. “Nedokážem to vysloviť, ja to nedokážem”, pomyslel si zúfalo pri pohľade na bledú Joy, ktorá s rukami zloženými v lone trpezlivo čakala na vysvetlenie. No musel, zaslúžila si, aby bol k nej úprimný. Aj tak je koniec… “... ako si sa ocitla v takom stave - modriny na rukách, vyčerpaná, zničená… Bolo to tým, že… že v labáku si nestrávila len tú jednu noc, ale… tri mesiace.” Arden začal rozprávať monotónne s pohľadom upretým na hrubý koberec a Joy ho neprerušovala, pretože stratila reč. Tri mesiace?! “Vďaka tvojim schopnostiam som zmrazil čas v celom dome, aby otec mohol vykonávať svoje experimenty, ktoré potreboval. A s tým súvisí aj odpoveď na otázku, prečo zrazu končíš štvrtý mesiac tehotenstva.”
“Teda čas si už späť nevrátil…”, šepla Joy a ruky sa jej roztriasli, tak si ich pevne zovrela v dlaniach.
“Nie”, pokrútil Arden hlavou. “Victor s Diannou to nechceli, aby neprišli o všetky vzorky a… a výsledky, čo získali. Otec ti nakoniec pichol injekciu na vymazanie pamäti a ešte jednu na zablokovanie schopností.”
“A ty si Victorovi v labáku pomáhal? S tými… experimentami, čo sa týkali mňa a maličkej?”
“Áno”, priznal zahanbene a oči sa mu znova naplnili slzami. “Tým chcem povedať, že sme ťa terorizovali celé mesiace, priväzovali na lôžko, nútili spávať v cele za hrozných podmienok, až kým si ty, tak milujúce stvorenie plné dobroty a lásky, nekričala šialená od bolesti a strachu o seba a dieťa, že nás všetkých nenávidíš a hlavne… mňa.” Joy sa roztriasli pery a neveriacky na neho civela. Toto veru nečakala ani v najhoršom sne.
“A čo malinká?”, vzlykla a utrela si mokré líca. “Vy… ste jej neublížili, však? Povedal si, že je v poriadku, ale… neklamal si mi, však nie?”, vyskočila z gauča a zúfalo na neho pozrela.
“Áno, je v poriadku. Joy, tak hrozne ma to mrzí, ja… Už chápeš, prečo nemôžem s tebou ostať? Aj keď ma to strašne bolí? Výčitky svedomia ma zožierajú zaživa a vždy, keď sa na teba pozriem, vidím všetko, čoho som sa dopustil. Ledva vydržím v tvojej prítomnosti, spôsobuje mi muky, hoci je to debilná irónia, pretože po nej túžim najviac na celom svete! Doteraz si vyčítam, že som si s tebou vôbec začínal. Nemal som. Láska k tebe však bola silnejšia ako všetko ostatné. Bol som hrozný idiot…”, drmolil ďalej s pohľadom upretým niekde do neznáma. “Nežiadam ťa o odpustenie, pretože to by bola odo mňa sprostá trúfalosť. Nezaslúžim si ho.” Joy sa však naopak dívala na rovno na neho.
“Ani ho nežiadaj, nemusíš. V prvom rade musíš odpustiť sám sebe.” Arden si len odfrkol a tiež sa postavil.
“To nedokážem”, odvetil a zúfalo zaťal ruky do pästí. “Ja… musím odísť preč, Joy.”
“Čože?! Ty chceš… ale… Arden, prosím, len to nevzdávaj! Ostaň so mnou, aspoň… aspoň to skús. Potrebujem ťa!”, žiadala ho úpenlivo. “Neopúšťaj ma, prosím…” Hlas sa jej od toľkej bolesti zlomil, no on len pokrútil hlavou.
“Joy, ja nemôžem, jednoducho nemôžem!”, vybuchol nakoniec. “V živote si neodpustím, čo som spravil. Tiež to, že som ťa zatiahol do svojich sračiek a čo všetko si kvôli mne musela podstúpiť! Načo si sa vlastne za mňa obetovala?! Načo si sa snažila?! Bola to sprostosť a úplne zbytočná! Everett mal plné právo na pomstu svojho brata, ktorého som zabil! Mala si ma nechať zomrieť a bol by svätý pokoj! Pre mňa, aj pre teba!” Joy ho počúvala a neverila vlastným ušiam. Ako môže niečo takéto po tom všetkom povedať?! Že sprostosť… V Joy sa po jeho slovách zrazu niečo pohlo a všetka tá beznádej, nešťastie a frustrácia sa premenili na zúrivosť, ktorá jej zatemnila rozum. Nerozmýšľala, v tom momente k nemu pristúpila, natiahla pravú ruku a strelila mu facku. Takú silnú, až mu vlasy padli do tváre a ju neznesiteľne pálila dlaň.
“Tak táto teda sadla”, skonštatoval sucho. “Pokojne si ešte poslúž. Len do toho!”
“Arden Zachary Pierce, láskavo prestaň s týmito rečami! Ako môžeš?! Ja chápem, že si na dne, kto by nebol po tom, čo si prežil! Chápem, že si pohltený výčitkami svedomia, že máš zranenú dušu! JA TO VŠETKO CHÁPEM! Čomu však nerozumiem je, čo by vyriešila tvoja smrť? Ďalšia strata života? Prečo sa tak rúhaš? Všetko musí mať predsa nejaký hlbší zmysel, keď sme z toho všetkého vyviazli živí a zdraví! Niektorí naši priatelia to šťastie včera nemali! Tak ma, prosím, neodmietaj. Dovoľ mi pomôcť ti prekonať tú bolesť. Nie som hlúpa, viem do čoho idem, ale o tom je láska, nie? Jednoducho… stojíme pri sebe v dobrom aj v zlom a ja som stále tu!”, kričala na neho zúfalo.
“Nie!”, odvetil tvrdohlavo, načo si vyčerpane sadla späť na gauč a zložila si tvár do dlaní. Ardena pohľad na ňu neskutočne bolel. V hlave sa mu zrazu vynorila spomienka na ich prvé zoznámenie. Nikdy by nečakal, že sa niekedy vôbec zamiluje. Dokonca to nechcel. Myslel si, že to nie je nič pre neho. Ale potom… stretol Joy a v okamihu, keď sa na neho usmiala… dofrasa, bol v tom až po uši. Skutočná láska je však väčšinou tá najmenej pravdepodobná…
Prvý krát sa zoči-voči stretli v kuchyni ráno pred Joyinou prvou vyučovacou hodinou. Bola krásna, to musel uznať už vtedy. Hľadela na neho tými veľkými, nebesky modrými očami a dlhé, hnedé vlasy jej vo vlnách padali na chrbát. Na sebe mala tmavomodré šaty po kolená, nič zaujímavé, skôr fádne, žiadny make-up, šperky… Nervózne si žmolila ruky a očividne nevedela, čo má robiť. Arden len prevrátil očami, pomaly prešiel k drezu a odložil šálku. Bol podráždený, nevyspatý a napriek dvom aspirínom mu trešťalo v hlave. Potom sa obrátil a s prekríženými rukami sa oprel o kuchynský pult. Dvihol obočie a pozrel na ňu.
„Potrebuješ niečo, alebo.....?“ Dievčina očervenela a sklopila zrak.
„Excusez-moi… vlastne… prepáčte mi, hľadám učebňu. V tomto veľkom dome sa ešte neviem orientovať.“ Tak preto ten zvláštny prízvuk, najprv ho nevedel identifikovať. Navyše, mala veľmi príjemný hlas. Určite pekne spieva, na to mal Arden sluch.
„Nemusíš mi vykať. Nie som snáď až taký starý”, uškrnul sa pobavene.
„Tu as raison… ehm, teda…”
“V pohode, pochopil som”, poznamenal Arden.
“Vy rozumiete po francúzsky?”
“Nie, v mozgu mám zabudovaný čip, vďaka ktorému sa mi pred očami zjavujú titulky”, odvetil a provokačne zdvihol obočie.
“Ou… nevedela som, že dnešná moderná doba má takéto vymoženosti”, usmiala sa úprimne, až Ardenovi na tvári zamrzol protivný úsmev.
“Prosím?”
“No… ako som povedala, že…”
“Ty to fakt myslíš vážne?”, opýtal sa jej užasnuto a znova sa začal uškŕňať. “Ak sa nemýlim… ty si tá z minulosti? Čo vie ovládať čas?” Dievčina len rozpačito prikývla. “Tak tým sa všetko vysvetľuje“, sucho skonštatoval.
“Nechápem, ako to myslíte…”
“Je suis désolé, mademoiselle. Základy francúzštiny som mal na strednej a pred chvíľou som si z vás uťahoval”, odvetil nenútene a dobre sa na nej zabával. “Nič také neexistuje, aspoň zatiaľ.”
“Aha… to ale nie je od vás pekné.”
“A čo teraz?”
“Vyrastala som v inej dobe a vo Francúzsku, čiže moja angličtina ešte nie je dokonalá. Za to si však nemusíte zo mňa robiť posmech. Pochybujem, že vy tiež ovládate všetko, čo sa dialo počas druhej svetovej. Napríklad z oblasti medicíny a zdravotníckych potrieb alebo vojny samotnej”, dodala trochu bojovne, no líca mala stále červené. “Tak len pre zaujímavosť… viete, ktorý liek zachránil na bojiskách tisícky životov?”
“Samozrejme, že áno”, odvrkol Arden sebavedome, no nemal ani šajnu, o čom hovorí. Pritom sa to určite učil v škole, ale kto si to má, dofrasa, všetko pamätať?!
“Ste dobrý herec, no nie až taký dobrý, ako si myslíte. Mimochodom, bol to penicilín”, skonštatovala s miernym úsmevom a kým sa stihol spamätať z ohromenia, konverzačným tónom pokračovala ďalej. “Vy ale tiež nie ste pôvodom z Ameriky, však? Váš britský prízvuk sa nedá prepočuť.” Arden len prikývol, s odpoveďou sa ani neunúval. “No a k tomu vykaniu… nepoznám vás, to preto”, dodala napokon vážne. Svojou odpoveďou ho znova zaskočila, bolo na nej čosi zvláštne. Jej vyjadrovanie, výzor, reč tela… A čo bolo prekvapivé, niečo ho na nej znervózňovalo. Možno tá číra nevinnosť, ktorá jej priam sálala z nádherných očí.
„Fajn.” Podišiel k nej bližšie a vystrel ruku. Výškou mu siahala niečo vyše brady. „Som Arden Pierce.” Úkosom na neho zdola pozrela a váhavo mu s jemným úsmevom podala svoju ruku.
„Joy Aldainová. Teší ma.” Arden sa musel znova pousmiať. Na tejto formalite niečo fakt bolo, na tej kočke niečo bolo, pomyslel si znova…
“U koho máš hodinu?”
“U vás… teda, u teba”, odvetila prekvapene. “To nevieš?”
“A načo? Veď to nie je nič podstatné”, odbil ju arogantne, načo sa mierne zamračila. “Vyjdeš do haly, zabočíš do chodby naľavo a druhé dvere napravo vedú do učebne. Snáď si mi rozumela”, dodal a viac si už Joy nevšímal. Prešiel popri nej, akoby bola vzduch a nechal ju tam šokovane stáť…
“Naozaj skvelý prvý dojem”, pomyslel si Arden znechutene, ale zároveň mierne pobavene. Už vtedy to medzi nimi iskrilo, bola to silná chémia… Potriasol hlavou a vrátil sa do reality. Joy sa ešte stále nehybne chúlila na gauči. Díval sa na ňu a myslel nato, ako navonok vždy pôsobila krehko a zraniteľne, no vo vnútri bola silná. Bola úžasná, bola pre neho všetkým, bola prvou ženou, ktorú skutočne miloval. A on ju zlomil…
Arden sa rúcal… Musí však ešte chvíľu vydržať a dotiahnuť to do konca. Potom už jeho desivá prítomnosť nebude zatemňovať Joyin život a on navždy odíde, inak sa tu v tomto dome udusí… Zhlboka sa nadýchol a ticho prehovoril. “Ešte je tu jedna vec, o ktorej som ti nepovedal a zároveň najhoršia.”
“Čo ešte?” Joy zdvihla hlavu a uprela na neho zúfalé, modré oči.
“Ja… nebyť čarovnej schopnosti, ktorú maličká ovláda, pravdepodobne by si o ňu v labáku prišla. A o svoj život tiež.” Tieto hrozné slová ostali medzi nimi visieť vo vzduchu ako ťažký búrkový mrak.
“Čože?”, opýtala sa ho zachrípnuto. “To si ako myslel?!”
“No… okrem liečiteľstva má aj dar akejsi ochrany, dokáže okolo seba vytvoriť obrannú vrstvu. A čím bola väčšia, tým bola odolnejšia. Otec sa cez ňu napokon nevedel dostať a tým nemohol vykonať niektoré vyšetrenia, ktoré by ohrozili vaše životy. Preto po troch mesiacoch nakoniec celý nazlostený a frustrovaný skončil s výskumom. Keby však nebolo jej schopnosti, tak…”
“Nie! Neopováž sa to ešte raz vysloviť, Arden!”, skríkla Joy a už neskrývane vzlykala. Bola šokovaná a hnevala sa, napriek tomu, že za svoje konanie nemohol. No táto správa a skutočnosť ju veľmi zasiahla… keby jej dcérka nemala obrannú schopnosť, teraz by tu stála s prázdnym lonom aj kvôli nemu. Mužovi, ktorého veľmi milovala, ale ktorý jej teraz zasadil tú najťažšiu ranu. “To je strašné… Už len tá predstava je hrozne ubíjajúca!” Znova vyskočila a chcela ho zasa udrieť, ale on jej zachytil obe zápästia a uprene sa jej zadíval do očí.
Imagine Dragons - Demons - https://www.youtube.com/watch?v=GFQYaoiIFh8
“Ja viem! A preto to potrebuješ počuť! Keby neovládala tú schopnosť, v tom labáku by zomrela! Možno aj ty! Rovnako ako iné tehotné ženy a ich nenarodené deti, na ktorých otec experimentoval! Musíš to počuť, aby si pochopila…” Arden sa na moment odmlčal, naštvane si do ramena utrel slzy a zatriasol ňou. “... aby si pochopila, čo za monštrum som a čo za svinstvo v sebe ukrývam! Chcem, aby ti pri pohľade na mňa tuhla krv v žilách a triasla si sa odporom! Kedysi som mal snahu skrývať pravdu, chrániť ťa, ale to nie je možné! Nedá sa to! Keď vidím tvoje oči… ten nádherný jas, ktorý v nich žiari, hoci je slabší, ako keď som ťa spoznal. A to len vďaka mne! Tak aspoň tieto zvyšky svetla v nich chcem zachrániť! Pretože nedokážem ujsť pred tými démonmi, čo sú vo mne a naveky budú, rozumieš?! A ani čas tomu nepomôže!”, zvrieskol jej tesne pri tvári. Joy sa chvela na celom tele, začínalo jej byť zle a mala pocit, že sa každú chvíľu zosype. Vytrhla sa Ardenovi zo zovretia a bez toho, aby na neho pozrela, vybehla z izby a zabuchla za sebou dvere. Bežala, bežala, bežala… kým sa nepotkla o kameň a skoro nespadla. Ani si neuvedomila, ako sa ocitla v záhrade. Vtedy sa, lapajúc po dychu, zosunula do trávy a tam sa srdcervúco rozplakala.
„Co děláš?“
„Co myslíš?“ ptala se mírně polekaně Tessa a složky o sobě a své dceři pevně svírala na prsou.
„Do háje, Tesso, co si myslíš, že děláš?“ křičel napůl šílený a vytrhl ji složky z rukou, na krku se mu houpal stříbrný kroužek osázený tmavě modrými safíry, Tessa ho okamžitě poznala, byl to její snubní prsten, prsten, který pohřbila místo Tomova těla, jediná věc, která ji mimo Ann po Tomovi vůbec zbyla.
„Na co mě chceš použít?“ ptala se ho couvající Tessa a její pohled se zavrtával do chladného stříbra visícího na Everettově krku, do očí se ji draly slzy, nechtěla si o sobě nic přečíst a teď ji její minulost opět dohání a vidí ji tak živě, jakoby stála vedle ní.
Pamatovala si, když odjela do Španělska s otcem a jeho obchodními partnery, Tom už věděl o jejím těhotenství a ona se bála, kdy to na ní pozná otec. Bála se jeho reakce. Tom ji chlácholil a snažil se jí uklidnit. Když otec odjel, zůstala s nevolností ve svém pokoji. Tom ji po poledni přišel navštívit, od dvorního barmana se vypracoval na překladatele a její otec ho tak častěji bral s sebou, co zjistil, že Tom je pomalu jazykový génius. Tom přišel a s vysvětlením, že Tesse se na vzduchu udělá lépe, ji odvedl od jejich komorných a bodyguardů, rovnou do místní kapličky, kde si ji vzal. Neptala se, kde vzal peníze na prsten, nezajímalo ji to, jediné, co pro ní bylo důležité, byl on sám, později ji řekl, že sice nepochází z nejvyšších kruhů, ale také ne z nejnižších, prsten patřil jeho matce.
„Do toho ti nic není, do ničeho z toho ti nic není!“ křičel Everett a pevným krokem mířil k ní.
„Ty jsi celou dobu věděl, že s Joy jsme rodina, ty víš, kde je má dcera, ty jsi vykradl Tomův hrob,…“ lapala po dechu a snažila se potlačit nutkání brečet.
Everett si prohlížel Tessu s mírně nadzvednutým obočím a sledoval každý její pohyb, každý její nádech, každý vzlyk a odpor jejího těla. Přešel až k ní, stála u zdi, zády se opírala o studenou stěnu a obklad pokoje a Everett ji přejížděl prsty po nahé kůži jejich paží. Otřásla se a on se rozesmál.
„Ale Tesso, miláčku, no tak, vždyť tohle přeci chceš. Tu svatbu ti odpustím, to dítě taky. Pořád můžeme být spolu.“
„Ne!“ vykřikla a uhodila ho do obličeje.
„Co si to sakra dovoluješ?“ rozčílil se Everett a zkroutil ji zápěstí, až vyjekla bolestí.
„Nesahej na mě, chci pryč, nech mě být, nemáš právo…“
„Nač nemám právo? Nedržím tě tady, nikdy jsem tě nedržel, sama jsi sem přišla, sama ses rozhodla být se mnou. Jsi moje!“
„Chci pryč!“
Everett ji vůbec neposlouchal, jazykem ji přejel přes odhalenou klíční kost a Tess, která by se obvykle rozpustila slastí, se začala doslova dávit nechutenstvím a odporem. Její kůže se dotkl chladný kov, jako výsměch, jako smutná připomínka. Plivla na něj a odstrčila ho.
„Ty krávo, vzpamatuj se! Kdo ti asi tak vrátil život, co? Kdo vychoval tvou dceru? Hm? Kdo zabil tvého otce, abys mohla žít?“
“Joy! Dobré ráno!” Joy stála uprostred špajze a zrakom bezmyšlienkovite prechádzala po bohatých zásobách potravín. Hoci nemohla momentálne na jedlo ani pomyslieť, jej dieťatko ho potrebovalo. Hlasné škvŕkanie v bruchu ju asi po polhodine prinútilo vstať z trávy, na ktorej sedela a plakala. Po rozhovore s Ardenom, pri ktorom jej dal prakticky jasné zbohom, si myslela, že nebude schopná jediného pohybu. Nikdy. Srdce jej krvácalo, dušu mala rozorvanú na nevyčísliteľný počet kúskov. Navyše, vnímala aj Ardenovu bolesť, frustráciu, zúrivosť, bola si istá, že to sú jeho pocity. Joy sa rozpadávala a jej hrudník akoby predstavoval čiernu dieru, ktorá svojou agóniou každou sekundou pohlcovala všetku jej vieru a nádej. Kráčala automaticky ako robot, apaticky prešla cez terasu do rozbitej jedálne a kuchyne, až kým sa neocitla v komore. Na Ameliin veselý hlas sa strhla a obrátila sa. Jej priateľka sa usmievala a držala za ruku s Adamom. V tej chvíli Joy pocítila až spaľujúcu žiarlivosť. Prečo?! Prečo aj ona nemôže byť konečne šťastná a milovaná?!
“Dobré ráno”, odvetila a zohla sa pre celozrnný, zeleninový sendvič. K nemu si ešte vzala za misku malín a šťavu z pomarančov. “Aj vy ste si prišli po raňajky?”, opýtala sa ich priškrtene a prinútila sa k úsmevu. Sama však vedela, že to bol len úbohý pokus.
“Ehm… áno”, odvetila Amelia, keď si všimla Joyine červené oči a ruky, v ktorých držala potraviny, sa jej viditeľne triasli. “Adam…”, otočila sa na priateľa. “Vzal by si mi jednu z tým kaší, čo stačí zaliať vodou a nejaké ovocie? Počkáme ťa na terase”, povedala mu, načo prikývol, vtisol jej rýchly bozk do vlasov a už sa prehrabával v komore. “Joy, čo sa stalo? Trápi ťa ten hrozný včerajšok, alebo niečo s Ardenom…?”, opýtala sa, keď sa usadili pri bazéne. Joy chvíľu hypnotizovala kamennú podlahu a potom k nej zdvihla zrak. Ameliu až zamrazilo. Oči mala prázdne, ako dva mŕtve kusy ľadu.
“Je koniec, Amy…”, zašepkala ticho a bez chuti si odhryzla zo sendviča. Už nedokázala ani plakať.
“Ako koniec?”
“Medzi mnou a Ardenom. Definitívny”, odpovedala Joy duto.
“Ale… po tom všetkom… naozaj nie je žiadna nádej? Veď konečne sme všetci slobodní a môžeme odtiaľto vypadnúť. Začať nový život a…”
“Vy áno, no ja…” Joy na okamih zavrela oči, pretože ňou prešla vlna nevoľnosti a zhlboka sa nadýchla. “Máš svoju rodinu, skvelých rodičov a brata”, pousmiala sa na Ameliu a v očiach sa jej znova zaleskli slzy. “Ja som mala iba Ardena a… on bol mojím vesmírom a to bola asi chyba. Nemala som… nemala som sa na neho tak upnúť. Priveľmi ho milujem, ale on… to je proste zložité. Teraz som ostala sama, tehotná, bez identity v cudzom svete, ktorý ani nepoznám. Amy, ja neviem, čo mám robiť. Bojím sa, že to nezvládnem, že…” Hlas sa jej zlomil, nedokázala viac zo seba vydať ani hláska. Amelia ju pevne objala a pohladila po vlasoch.
“Joy, je mi to tak ľúto. No ešte máš mňa a Jamesa. Si moja priateľka a on ťa berie ako sestru. Navyše… čakáš bábätko, čiže prakticky už nikdy nebudeš sama, takže…”
“A ešte má mňa”, ozvalo sa nad nimi sebavedome. Obe dievčatá zdvihli hlavy, hoci Joy vedela, komu ten hlas patrí. Nevedela však, koľko tam stál, no podľa jeho výrazu bolo jasné, že dosť dlho, aby si vypočul všetko.
“Failo, myslím, že by bolo fajn, aby si sa teraz medzi nás nemiešal”, povedala Amelia elfovi, ktorý len prevrátil očami. Joy si ho už nevšímala, len mechanicky žula svoje raňajky, čo ho podráždilo. Práve jej ponúkol oporu a ona to ignoruje?!
“Tak čo, modroočka? Ak som to dobre pochopil, po celej tvojej snahe sa ružové jednorožce a farebné dúhy predsa len nekonali? Pán Dokonalý zasa raz nesklamal?”, prihovoril sa jej ironicky.
“Failo, láskavo odíď a nevyrývaj!”, okríkla ho Amelia, ktorá žasla nad jeho arogantnosťou.
“Ty sa do toho nepleť, maličká, áno? Je to medzi Joy, matkou môjho dieťaťa”, zmenil intonáciu, aby podčiarkol význam týchto slov, “... a mnou. Ona vie, o čom hovorím, len včera sme sa o tom bavili…”
“Čo sa tu deje?”, pristúpil k nim Adam. Na tácke niesol bohaté raňajky pre seba a Ameliu.
“Och, ďalší, čo pchá nos do cudzích vecí…”, povzdychol si Failo. “Teba do toho nič, Herkules”, dodal a drzo si z jeho podnosu vzal lúpačku s džemom.
“Hééééj, to čo je?! Nevieš si spraviť svoje?”, ohradil sa Adam naštvane, načo sa Joy konečne pozrela na Faila a postavila sa.
“Jasné, že nevie, je to predsa jeho Veličenstvo, no nie?! Ale ja sa tebou o raňajky rada podelím, ty bezcitný somár!”, skríkla a na počudovanie všetkých hodila do Faila zvyšok svojho obloženého chlebíka, ktorý sa mu rozplesol na sivom tričku.
“Dofrasa, Joy!”, zvolal elf pobúrene pre pohľade na fľak, ktorý mu tam ostal. “Tebe už fakt šibe?!”
“Áno, predstav si, z toho všetkého mi už úplne preskočilo, vieš?!”
“Ale blbosť! To bude tými hormónami a únavou, si podráždená. Zájdem za Drullou po nejaký upokojujúci nápoj. Ty si choď ľahnúť a konečne vypni, hnev nie je dobrý pre dieťa… ”
“Tak ma láskavo nerozčuľuj a nehovor mi stále, čo mám robiť!”, zvolala, hodila do neho aj plastovú nádobku s malinami a nahnevane odkráčala späť do domu. Amelia s Adamom len ťažko zadržiavali smiech pri pohľade na Faila, ktorý si z vlasov znechutene vyberal zvyšky ovocia.
“Čo sa rehocete?!”, oboril sa na nich, obrátil sa na päte a za pár sekúnd tiež zmizol v dome.
“To čo malo byť? Takéto správanie by som od Joy teda nečakal, hoci to bolo zábavné”, poznamenal Adam, keď sa mu Amelia schúlila do náručia a spoločne sa pustili do raňajok.
“Ale nie… len je toho na ňu v poslednom čase veľa a Failo bol asi poslednou kvapkou”, odvetila smutne. Kým oni sa z väzenia oslobodili, pre Joy len pokračovalo ďalej…
„Cože jsi udělal?“ vyděsila se Tessa a pomalu se sbírala ze země, kam ji její odpor k Everettovi odhodil.
„Slyšelas, jsi moje a vždycky budeš. Dlužíš mi to, stejně jako mi dlužil on!“
„Nikdy!“ protestovala Tessa a snažila se bránit, mlátila do něj rukama, ale on se jen smál, až ho to přestalo bavit a chytil Tessu pod krkem, zvedl ji do výše, jakoby nic nevážila, jako by byla jen hadrovou panenkou na hraní.
…“Zavraždit víc nebo míň
Hněv zuří
Viň tvou samotu
Viň tvou situaci
Základ je jak
Moc povolených radostí
Řešení je ukrádáno…
Zavraždit víc nebo míň
Zjednaný smysl
Viň neochotu
Viň tvoje komplikace
Základ je jak
Moc povolených radostí“…
(Paradise Lost – Never Again)
„Jsi moje, vždycky budeš moje, protože to tak sama chceš, protože jsem ti to dovolil, protože on tě prodal. Na sklonku života, pravda, svého činu litoval, ale pokud bych si znovu měl vybrat, neudělal bych to jinak. A pokud se chceš znovu setkat se svou dcerou, budeš dělat, co ti řeknu, budeš se chovat tak, jak já řeknu, budeš královnou po mém boku, budeš můj šperk, má otrokyně,…“ než stihl Everett dál dodat, co všechno ještě Tessa bude a nebude, otevřely se za jeho zády dveře a do nich vstoupila uplakaná Joy.
Hledala Tessu, potřebovala s ní mluvit, a když ji nenašla v jejím pokoji, napadlo ji, že i přes všechna varování se rozhodla oddat Everettovi. To co však spatřila před sebou, naprosto převrátilo její myšlenky. Nebyla tomuto rádoby vztahu nakloněna, ale tak jako v Ardenovi viděla jenom to dobré, očekávala něco nezkaženého i v Everettovi. Když ale viděla, jak Tessa odmítá bojovat o vlastní život, jak s ní Everett mává ve vzduchu, jako by byla jen hadrem, ničím jiným, vyděsilo ji to. Cítila Ardenovy prsty na svém krku a polkla.
„Pusť ji.“ Křikla na Everetta a rozběhla se k němu, docela litovala, že její schopnosti nejsou těmi, které jej z Tessy strhnou na zem, a on bude brečet bolestí.
Everett se pomalu a klidně otočil s téměř bezvládným tělem Tessy k Joy.
„Já věděl, že jsem večer na něco zapomněl, zamknout. Vypadni!“ rozkázal Joy a jeho oči se změnily v pekelnou prohlubeň, zatímco Joy už se mu pomalu sápala po rukách a snažila se ho od Tessy odtrhnout.
Everett se jen smál. Pak se podíval na Tessu a se slovy ještě jsme neskončili a ty to víš, víš, že mne potřebuješ ji pustil a odešel. Tessa se sesunula k zemi a lapala po dechu.
...
“Tess, si v poriadku?”, skláňala sa nad ňou Joy. Tessa len prikývla a zo stolčeka si vzala pohárik s čírou tekutinou, o ktorej si myslela, že je to voda. Namiesto toho to však bol jeden z Everettových obľúbených lektvarov, ktorý s ním Tessu zväzoval. Vďaka nemu ju prinúti vyhľadať ho a dokonca sa s ním aj vyspať, až to bude potrebné a nadíde ten správny čas, akoby sa nič nestalo a akoby jej nikdy neublížil. S pohárom v ruke klesla na posteľ a Joy si k nej prisadla.
“Joy, urobila som strašnú hlúposť”, hlesla Tessa ticho do zvuku prázdnej izby.
“Myslíš… jeho?”, ukázala Joy smerom k dverám. “Tak si píš, že áno.”
“Ja viem, ale toto nie je ono. Čo ti je, čo sa stalo?”, opýtala sa Tessa, keď zdvihla pohľad ku kamarátke a jej opuchnutým nebesky modrým očiam.
"Ja..." Joy na moment odvrátila zrak. Hoci sa pred chvíľou zdôverila Amelii, nechcela Tessu zaťažovať detailami svojich problémov, hlavne v tejto situácii. "Nič nové... myslela som, že keď sa Arden oslobodí od temnoty, budeme znova spolu, ale... vyzerá to tak, že je koniec. Naozajstný."
“Temnota, aké príhodné. Všade okolo poondiata temnota”, zlostila sa Tessa a snažila sa prekonať znechutenie rovnako ako plamene vo svojom vnútri, ktoré sa pomaly hnali von. Dusila ich vo svojich dlaniach ako plápolajúce uhlíky. “Everett je temný čarodejník a ja… ja som sa tak bála, tak veľmi…”
"Preto by si mala od neho ísť čo najďalej... temnota nikdy neveští nič dobré. Sám ti pred chvíľou ublížil a keby som neprišla... možno by ťa aj zabil", hlesla Joy a pri tej predstave ju striaslo. Mala toho všetkého plné zuby. Everett by mal odtiaľto čím skôr odísť, nepatrí sem, rozsieva zlo. "Aurora je nažive", povedala Tesse s povzbudzujúcim úsmevom. "Verím, že si s ním poradí, musí z našej školy čo najskôr vypadnúť."
“Nechcem, aby odišiel. Nechcem, aby mu niekto ublížil. Nikomu to nehovor, prosím”, vydesila sa Tessa a postavila sa proti Joy, uprene sa na ňu zadívala svojím temným pohľadom. “Joy, pozri sa na mňa. Vykonala som rituál k zvládnutiu svojej temnoty. Ja sama. Miesto toho som ju však v sebe len prehĺbila a prebudila. Potrebujem ho, on to vie zvládnuť”, chrlila Tessa zo seba informácie. Potom vzala zo zeme dve Everettove zložky a jednu z nich podala Joy. “Pre toto sa hneval, hrabala som sa mu vo veciach”, ospravedlňovala ho Tessa a posadila sa späť na posteľ.
"Čože... čože si to urobila?", vyhŕkla Joy zdesene. Vzala si od nej fascikel, ale stále jej hľadela do očí zastretých temnotou. "Prečo? Vedela si, aká dokáže byť temnota zlá, chladná a krutá...", dodala, podišla k nej bližšie a chytila ju za ruku. "Je v tom láska, však? Ty si sa do neho zamilovala, mám pravdu? Hoci ti oči žiaria ako dva ónyxy, tie city neschováš."
“Nie. Pre toto som to neurobila. Bála som sa, prepukol boj, všetci ste sa poctivo pripravovali, ale ja nie. V mágiu som nikdy neverila, neverila som sama sebe a spomenula som si, aká silná som sa cítila v tom poobedie, keď…” Tessa nasucho prehltla a pozrela sa opäť na Joy, ktorá dychtivo očakávala odpoveď. “ … to poobedie, čo si ma pristihla s Ardenom v jeho učebni”, dodala a videla, ako Joy zbledla ešte viac. “Páčila sa mi tá moc a sila a vedela som, že keď sa ňou zahalím, nikto mi neublíži. Nedomyslela som to”, hlesla a hľadala v Joyinom výraze porozumenie a pochopenie, potom sa zadívala niekde do diaľky a ticho vyriekla slová, ktorým sa bránila. “Myslím, že áno.”
"Ach, Tess...", vydýchla Joy nešťastne a objala ju. "A čo teraz? Nedá sa ten rituál nejako zvrátiť? Je to definitívne?" Tesse začali po tvári tiecť chladné slzy.
“Ja neviem.” Klesla Joy do náruči a rozvzlykala sa. “Ale ak je to spôsob, ako byť s ním… počkaj, ako definitívny koniec?”, vrátila sa k Joyiným slovám a zdvihla sa. Osušila si slzy a pokúsila sa o úsmev. “Pretože je posadnutý temnotou? Teda, bol? Alebo stále je?”
"A to ti za to stojí? Aby ťa utýral...", krútila Joy hlavou. "A Arden... nie, už je v poriadku, podarilo sa mi ho zachrániť. Len... len je zlomený. Nedokáže sa zmieriť s tým, čo urobil a ako ublížil nie len mne, ale aj tebe a ostatným. Namiesto toho, aby prijal moju pomoc, ma od seba odstrkuje. Síce ma určité jeho činy zasiahli, nehovorím, že nie, ale... on za to naozaj nemohol, ovládala ho temnota toho najväčšieho zla." Joy potriasla hlavou a zhlboka sa nadýchla, keď jej pohľad padol na fascikel, ktorý ešte stále držala v ruke. "Čo je to vlastne? Aký mal Everett dôvod, aby ťa kvôli tomuto skoro zaškrtil?"
“Sú to zložky rôznych ľudí vrátane obyvateľov domu, s poznámkami s rituálnymi obeťami. Tá, čo som ti podala je o tebe. Tvoja rodina, Joy. Myslím, že nevydržal ten tlak a nechcel, aby v som v ňom videla zlo, ktoré v ňom prebúdzala Dianna a služby, ktoré jej sľúbil. Pravdepodobne si len neželal, aby som to našla.” Tessa a usmiala a očami odbiehala k dverám. Musí odísť, musí nájsť Everetta. “Som rada, že arden je v poriadku. Mrzí ma, že sa hádate, ale verím, že to bude dobré. Ja… nemyslím si, že by ma Everett mal utýrať, skôr… Joy, musím ho nájsť a odísť s ním. A ešte niečo… v tej zložke je viac, ako bolo v mojej izbe, je to ľahšie a krajšie”, dodala s úsmevom.
"Moja rodina?", vydýchla Joy úžasom a pozrela na tých pár kúskov papiera, v ktorým sa ukrývalo jej tajomstvo. Konečne sa dozvie, kto vlastne je... Potom sa spamätala a pozrela späť na Tessu. "Nemôžem ťa držať a prinútiť, aby si za Everettom nešla... nemám nato právo, hoci by to bolo pre teba najlepšie. Urob, čo musíš, Tess, čo cítiš, ja... ja ťa chápem viac, ako si myslíš, len mi sľúb, že si dáš pozor a nedovolíš, aby ti ublížil, dobre?"
“Áno, tvoja rodina a tvoj dom. Hneď zvolám právnikov, po matkinej smrti pripadol mne, nie otcovi. Oba prímorské domy, francúzsky Temps i španielska Lokassena. Temps patril tvojej matke, myslím, že by sa mal vrátiť k tebe. No dobrých dvadsať rokov tam nikto nebol, iba správca. Neboj, Joy… nenechám si ublížiť, sľubujem, nie od neho. Nemôže mi ublížiť, potrebuje ma.”
“Mám ťa rada.” Dievčatá sa silno objali.
“Aj ja teba. Ďakujem.” Než Tessa vybehla z miestnosti, aby našla Everetta, ešte za Joy zavolala. “Navyše, sme rodina a obe sme už toho toľko stratili. Je škoda prísť o niečo, čo sme práve našli a ja… máš pravdu, zamilovala som sa.” Joy ostala šokovane stáť v prázdnej Everettovej izbe. Tak predsa... Ona a Tessa sú príbuzné. Hoci bola nedočkavá, čo sa v Everettovej zložke skrýva, nemohla ju čítať tu. V jeho spálni sa necítila dobre. Pritisla si ju teda pevne na prsia ako najvzácnejší poklad a vyšla von, aby si ju mohla niekde v pokoji prečítať.
…
Tessa Everetta nenašla, za to si to namířila na ošetřovnu, potřebovala vědět, jestli s rituálem, který vykonala, lze něco dělat. Samu by ji to nenapadlo, vlastně by se s tím smířila, ta moc se ji líbila a pokud ji ovládne, nechala by to plavat, ale Joy vypadala tak přesvědčeně, že by to šlo a Tessa se své moci skutečně bála a nyní, když na ní zanechávala viditelné stopy, jako třeba Tessiiny oči, bála se ji mnohem víc.
Nešlo, nemohly zvrátit rituál, který Tessa vykonala dobrovolně, to jim potvrdila i Aurora. Aurora také Tess uklidnila, že svou temnotu opravdu může zvládnout ovládat a pokud to zvládne a naučí se, nemusí se bát toho, že dopadne stejně jako Diana.
Drulla si nechala Tessu na pozorování u sebe, minimálně ji dokázala zbavit modřin po Everettově útoku a části z účinku Everettových lektvarů.
Everett mezitím vyrazil ze svého pokoje, naštvaný sám na sebe, neudržel se, naštvaný na Tessu, kdyby se zeptala, rád by ji vše řekl a vysvětlil, ale ne, ona se v tom musí hrabat a naštvaný na Joy, určitě proti němu Tess naočkuje a i když si byl jist účinky svého lektvaru, bál se Tessiiny emoční stránky, ta byla nebezpečná. Pro klid sebe sama a pro klid obyvatel domu si otevřel portál a zmizel v nadčasové dimenzi, aby připravil vše potřebné pro příchod královny, pro dokonalou bohyni, kterou Tessa bude a také pro svého syna. Něco vymyslí a přitáhne ji zpátky k sobě.
…“Uvidíš věci, které možná nechceš vidět
Stále to pro mě není snadné, pod povrchem
Červená řeka výkřiků, pod povrchem
Slzy v mých očích, pod povrchem
Hvězdy na mém černo-modrém nebi
A pod povrchem, pod mou kůží
Pod povrchem, hloubky mého hříchu
Podívej se na mě, teď už vidíš?
Vítej do mého světa pravdy
Nechci před tebou skrývat žádnou svoji část
Stojím tu bez omluv
Jak krásné osvobození,
Ty uvnitř mě“…
(Adam Lambert – Underneath)
Od boja s Temnou prešlo pár dní. Aurora sa znova ujala vedenia školy, ktorú za pomoci Octavie, Logana a ostaných, ktorí boli ochotní priložiť ruku k dielu, dala do pôvodného stavu. Priestory dokonca vyzerali ešte krajšie a luxusnejšie, všetko sa len tak ligotalo novotou a dokonalosťou. Tiež sa postarala o telá nebohých obetí toho hrozného, osudného dňa. Joy, ktorá v tieto dni fungovala doslova ako duch, tiež pomáhala pri upratovaní, aby aspoň na chvíľu zahnala samotu a smútok. Auroru veľmi obdivovala. Navzdory všetkému, čím si prešla, povstala ako fénix… silnejšia ako predtým, prekypovala energiou a noblesou. Neuvedomovala si, že ona sama v sebe nosí rovnakú silu, možno ešte väčšiu, no momentálne sa cítila slabá, prázdna a nevedela ju v sebe objaviť. Stále však mala dôvod v sebe živiť aspoň maličký plamienok nádeje a ten jej nedovolil úplne sa zosypať. Arden totiž ešte neodišiel, ako jej povedal. Pár krát ho zazrela v rozhovore s Aurorou, no Joy sa dokonale vyhýbal. Od ich posledného rozhovoru s ňou neprehovoril ani slovo. Hnevalo ju to a frustrovalo, tá jeho ignorácia bola neznesiteľná. Navyše, stále si nevedela poradiť s tou zmesou jeho pocitov, ktoré v sebe od svojej obety cítila. Vníma aj on tie jej? Vari sú nejakým spôsobom prepojení? Je to len dočasné, alebo už trvalé? Pretože ju to ubíjalo… a nevedela to ovládať. Jeho hrozný smútok ju bolel, ale nemohla mu nijako pomôcť, pretože jej to nedovolil. Nevedela ani, kde teraz spáva, pretože v ich spoločná izba zmizla… všetko ich zariadenie a ostala prázdna ako jej vnútro. Joy bývala v svojej starej spálni a vychádzala z nej naozaj len vtedy, keď musela. Dokonca si do nej pobrala aj zásoby jedla, len aby nemala dôvod zísť dole do kuchyne. Radosť jej jedine robilo rastúce bruško a jej milovaná dcérka, ktorá v ňom prebývala. Často jej spievala uspávanky, alebo iné nežné piesne a to ju do istej miery upokojovalo. Nestála o nikoho spoločnosť, dokonca odmietala aj Ameliu a Tessu. Failovi sa nemusela viac vyhýbať, ten odišiel hneď na druhý deň, ako do neho pohádzala svoje raňajky s tým, že si musí vybaviť naliehavé záležitosti, ale že sa čoskoro vráti. Joy to však bolo jedno, ešte väčšmi sa do seba uzavrela. Veľa spomínala na Samiru, Johnnyho a hlavne Leilu. Hraciu skrinku, ktorú od nej dostala na narodeniny, mala položenú na nočnom stolíku, stále pri sebe. Ďalej premýšľala o svojej rodine a informáciách, čo sa dozvedela z Everettovej zložky. Tak rada by hneď zašla do minulosti a zistila o rodičoch ešte viac. No to, vzhľadom na okolnosti, za akých o nich prišla, bolo nemožné. Urobili všetko preto, aby ju zachránili, položili vlastné životy, aby ju dostali do bezpečia. Nemohla sa len tak z ničoho nič po dvadsiatich rokoch ukázať pred ich domom vo Francúzsku. Túžila vedieť, ako vyzerali, aspoň na jednej fotke. Konečne našla svoju mamku a ocka a ani ich nemohla v minulosti navštíviť a zistiť o sebe viac. Muselo jej stačiť tých pár riadkov z fascikla. Mala by byť vďačná zato, že konečne získala identitu, ale… nestačilo jej to. Ani schopnosti sa jej ešte stále nevrátili a to bola ďalšia vec, o ktorej sa potrebovala s Ardenom porozprávať. Predsa len, zablokoval jej ich on spolu s Victorom…
Niekoľko dní po porazení Temnej stála Olivien vo svojej izbe. Na stene sa vynímala fotka jej rodiny, nad posteľou visel obraz a okno bolo otvorené dokorán. Takmer by si mohla predstavovať, že Temná nezničila takmer celý dom, ktorý ale Aurora za pomoci Octavie a Logana dala pekne do poriadku. Teraz vyzeral ako nový. Vlasy si zaplietla do vrkoča a zviazala belasou stuhou. Na seba si obliekla bielu blúzku a širokú modrú sukňu nad kolená. Hoci sa tomu bránila, z očí sa jej znova spustili slzy. Dnes mali vypúšťať lampióny na počesť všetkých, čo padli v bitke. Večer o deviatej sa mali stretnúť pred domom a spoločne sa zúčasniť obradu.
Oli si spomenula na to, ako doma každý rok na dušičky vypúšťali lampióny a každý člen rodiny mal na jeho zadnú stranu napísať jedno prianie. Ona tento zvyk milovala, rodičia aj sestra ju presviedčali, že dušičky sú čarovný deň a všetko, čo bude napísané na lampióne sa vyplní. Olivien si priala samé neskutočné veci ako jednorožca alebo dom na Marse. Keď bola staršia, chcela sa stať postavou v knihe alebo úspešné zmaturovať na samé jednotky. Niet divu, že sa jej nič nesplnilo. Do maturity jej chýbali celé štyri mesiace, keď ju Arden priviedol do domu. Keď odtiaľto odíde, napraví to.
Napriek všetkému si Olivien sadla za stôl, vytiahla čiernu fixu a zamyslene pozrela von oknom. Čo by si tak priala?
Konečne sa stretnúť s rodičmi...
Naposledy objať Niku...
Nájsť si dobrého manžela...
Založiť veľkú rodinu...
Oli sa poškrabala na hlave. Prečo nad tým tak rozmýšľa, keď sa to aj tak nevyplní? No predsa len, sú vo svete mágie.
S rodičmi sa asi stretne tak či tak.
Dobrého manžela si môže nájsť aj bez kúzla.
Založiť veľkú rodinu tak isto…
Chvíľu váhala. Nakoniec krasopisom na kúsok papiera napísala svoje želanie, aby ho nezabudla a mohla ho potom zvečniť aj na lampión. Na hodinkách svietilo osem hodín. Papierik odložila bokom a spod postele vytiahla prachom zapadnutý biely ruksak. Prišla s ním do domu a odvtedy ho nevytiahla. Do predného vrecka strčila svoj mobil a vrecúško s náušnicami a náramkami. Do zadného pohádzala svoje najobľúbenejšie kúsky so šatníka. V čarovnej knihe vyhľadala kúzlo, pomocou ktorého mohla dať do batohu milión vecí a aj tak nikdy nebude plný. K oblečeniu pridala dva páry topánok a dokonca sa jej tam zmestil aj krásny obraz, ktorý visel nad posteľou. Tam vždy chodieval Muro. Posledná vec, ktorú tam zabalila, bola čarovná kniha a opäť zmenšená fotka jej rodiny a pätnásť minút pre deviatou vyšla Olivien von z domu do záhrady…
V dnešný večer sa mala v záhrade konať oficiálna rozlúčka so spolužiakmi, ktorí nemali také šťastie a v boji proti Temnej zahynuli. Pozostalí sa rozhodli, že namiesto klasického pohrebu alebo podobnej slávnosti, si svojich kamarátov uctia iným spôsobom - na ich počesť vypustia lampióny.
“Môžeme?“ Do Ameliinej izby cez pootvorené dvere nakukol Adam a jemne sa usmial. Amelia si do uší zapichla strieborné náušnice, pred odchodom sa zhlboka nadýchla a narovnala si bielu sukňu, ktorá jej siahala po kolená.
“Môžeme”, odvetila, chytila svojho priateľa za ruku a spoločne sa vybrali vonku, kde práve zapadalo slnko.
Joy stála pred zrkadlom vo voľnejších šatách bielej farby. Pod ne si ešte dala kombiné rovnakej farby, aby jej náhodou nebola zima. Teraz si musela dávať väčší pozor na svoje zdravie a vonku, hlavne teraz, keď bol koniec leta predo dvermi, bolo už chladnejšie. Predtým sa nejako donútila, aby si dala voňavý kúpeľ a umyla si vlasy, ktoré si zopla do vrkoča. Na nohách už mala béžové čizmičky a navrch si ešte obliekla džínsovú bundu s vyšívanými bielymi kvetmi. Zhlboka sa nadýchla, ešte prešla k písaciemu stolu a vzala z neho balíček zabalený v tmavomodrom papieri, previazaný krémovou stuhou. Zajtra má Arden narodeniny a Joy dúfala, že pred alebo po obrade bude mať možnosť porozprávať sa s ním a odovzdať mu darček. Ešte sa napila vody a zišla dole schodmi. Keďže sa vychystala trochu skôr, vyšla si na terasu a rozhliadla sa. Slnko práve zapadlo a záhrada sa kúpala v mesačných lúčoch. Vo vzduchu už bolo cítiť chlad a tak si pritiahla bundičku bližšie k telu. Pozrela doprava a tam, úplne vzadu v osvetlenom rohu terasy pri zábradlí, sedel Arden. Na preloženej nohe mal knihu a niečo sústredene písal. Joy sa až rozbúchalo srdce od jeho víru emócií, pritisla si balíček k hrudi a pomalým krokom sa k nemu pohla.
“Ahoj”, oslovila ho ticho, keď rozpačito zastala obďaleč. Arden prudko zdvihol hlavu a keď ju zbadal, papier okamžite zaklapol do knihy. Jeho pocity ju zaplavili ako prívalová vlna. Bez odpovede sa postavil a chcel odísť, no Joy ho jemne chytila za predlaktie.
“Počkaj, prosím ťa. Celé dni sa mi vyhýbaš…”
“Mám na to svoje dôvody, vieš o tom”, odvetil, no ani na ňu nepozrel. Už len jej blízkosť mu spôsobovala muky a príval výčitiek. Na druhej strane však jej svieža vôňa a nežný dotyk… “Nechaj ma prejsť…”
“Zajtra máš narodeniny, tak som ti chcela zablahoželať”, povedala a váhavo, takmer hanblivo mu podala balíček. “Všetko najlepšie.”
“Čože?”, zvraštil obočie a bezmyšlienkovite si ho od nej vzal.
“Že zajtra oslavuješ svoje dvadsiate siedme narodeniny, Arden.”
“Oh… aha… “, prikývol, keď mu to došlo a črty tváre mu na moment zjemneli dojatím. Úplne mu to vyfučalo z hlavy… No rýchlo sa spamätal. “No a? Neviem o ničom, čo by stálo za oslavu.” Joy vydýchla a privrela oči. “Narodiť sa vie totiž každý debil.”
“Ale no tak”, posunula sa, aby mu videla do tváre. Pohľad na neho ju zabolel, vyzeral tak strhane a unavene. Už príliš dlhé vlasy mal stiahnuté do drdola a na brade niekoľkodňové strnisko, vďaka ktorému vyzeral staršie, ale stále rovnako príťažlivo. “Ešte stále plánuješ odísť?”, šepla so strachom.
“Áno.”
“Kedy?” Arden jej však neodpovedal. Len zovrel pery, zaťal sánku a zaryto mlčal. “Prečo nás oboch tak trápiš?”, ozvala sa Joy znova. “Cítim tvoj vnútorný boj, akoby bol môj vlastný! Hrozne to bolí… a viem, že aj teba!”
“Vďaka tomu, že si za mňa obetovala svoj život, sme navždy emočne spojení. Zvykaj si na to, Joy”, zavrčal a konečne na ňu zhora pozrel. V jeho skoro čiernych očiach planula číra agónia a hnev, no ten nebol namierený voči nej. Tá nenávisť patrila len jemu a tá momentálne zatienila všetku lásku, ktorú cítil k Joy, hoci ju veľmi miloval. “Po čase sa to naučíme aspoň stmiť, nemaj obavy.”
”Tak som to nemyslela…”
“Ale ja áno.”
“Keď už sme pri tom… stále ešte nemám späť svoje schopnosti a mágiu”, spýtavo nadvihla obočie. “Vieš kedy sa mi vlastne obnoví?”
“Myslím, že Aurora ti tvoje otázky veľmi rada zodpovie”, odvrkol a vymanil sa z jej zovretia.
“Ona však nemá poznatky ohľadom “zázračných” sér tvojho otca, Arden. Vráti sa mi vôbec?”
“Áno.”
“Áno? A?”
“A nič… čoskoro ju budeš mať späť. Viac ti k tomu nemám čo povedať.”
“Arden, prosím, nebuď ku mne takýto… “
“Dosť už! Takto je to lepšie… ”, zahriakol ju a roztrasene si prešiel rukou po tvári.
“Pre koho? Pre teba? Pre mňa?” Odpoveďou jej bolo zasa len ticho. “Ehm… ešte som ti nemala možnosť povedať”, ozvala sa po chvíli Joy nesmelo. “Konečne som zistila nejaké informácie… teda, celkom dosť informácií o svojej rodine.”
“Super”, odvetil, no rozhodne sa tak netváril.
“To je všetko? Nechceš… nechceš počuť viac?”
“Nie…” Arden len pokrútil hlavou a vtedy si uvedomil, že drží darček od Joy. “A toto si vezmi”, podával jej ho späť.
“Ale… prečo?”
“Nechcem ho.”
“Je to síce len drobnosť, ale je pre teba”, hlesla Joy so slzami na krajíčku. Arden chvíľu hypnotizoval tmavomodrý papier a potom na ňu pozrel.
“Ani nevieš…” Zhlboka sa nadýchol a tvár mu opäť presvetlila láska, ktorú aj Joy na okamih pocítila vo svojom vnútri ako hrejivé teplo. Pohľad mu skĺzol z jej tváre na okrúhle bruško a späť. “Ani nevieš, ako ma to všetko veľmi mrzí… ”, povedal zachrípnuto.
“Arden, nemusí!”, zvolala Joy zúfalo. “Ešte stále máš možnosť a šancu to zmeniť. Som tu, milujem ťa a stojím o teba! Koľkokrát ti to mám ešte povedať? Ako ti to mám dokázať?”
“Ale ja nemôžem, pochop to už konečne! Len sa na seba pozri, čo som z teba urobil a… ”, skríkol Arden, až ňou trhlo. Chcel ešte niečo dodať, ale napokon len uhol pohľadom a hodil darček na stôl. A potom, bez toho, aby sa za ňou ešte raz obzrel, sa rýchlym krokom pobral preč. Joy len so smútkom hľadela za jeho mierne zhrbenou, vysokou postavou, ako sa jej vzďaľuje z dohľadu za rohom domu. Vnútro jej napĺňal iba chlad prázdnoty a bezmocnosti. Po chvíli si utrela oči a vybrala sa na obrad, ktorý mal čoskoro začať. Na balíček, ktorý Arden odmietol, ani nepozrela a nechala ho tam, kde ho pohodil…
Tessa na sebe stěží natáhla bílé krajkové šaty volného střihu se stříbrem zdobeným živůtkem a orámovaným spodním lemem sukně. Po tvářích ji tekly slzy, byla zničená, zmatená a nevěděla, co od života chce.
Everett ji ranil, ublížil ji, byl agresivní, ale co když si to zasloužila? Byly to jeho poznámky a ona neměla přeci právo v nich číst.
Ne, naopak, měla právo, musela.
Jenomže od toho rána ho neviděla, zmizel a ona se stále víc a víc bála, že mu někdo ublížil, že ho někdo od ní drží tak daleko, jak to jen bude možné, že ji tím snad i chrání, ale ji to ubližovalo a ničilo, nedokázala bez něj dýchat, cítila se ztracená a chtěla utéct. Její srdce pukalo, potřebovala ho.
Otřela si další slzu a zvedla hlavu hrdě do prostoru. Sledovala mihotavá světla v domě, který pro ní nikdy nebyl domem, cítila chlad a cítila tu všudy přítomnou bezmoc a zklamání, tu bolest a roztrhaná srdce. Obula si vysoké boty, tak, jak byla zvyklá a jak ji přikazovaly její vlastní tradice. Jehlové podpatky zvládne kdykoliv a na jakémkoliv povrchu. Podpatek vykládaný křišťálem a špička boty zdobená křišťálovými kamínky rozsypanými roztracena směrem ke kotníku na kterém se z vnější strany temně lesklo její tetování trnů omotaných kolem květu růže. Připadala si stejně, jako nádherná květina zářící vášní a životem, uzavřena v kleci, uzavřena a stahována, bez prostoru k dalšímu růstu, bez prostoru pro vzduch.
Postavila se před zrcadlo a na oči si nakreslila tenkou stříbrnou linku, vlasy nechala rozpuštěné, jen je přikrášlila stříbrnou čelenkou opět jemně zdobenou křišťálovými kamínky, skrze které se lámalo světlo a nutilo tak Tessu myslet na příjemnější věci, barevné a veselé. Do rukou si vzala bílý svetřík, kdyby bylo v zahradě chladno a pomalu sešla schody, aby se připojila k ostatním, aby se mohla rozloučit s mrtvým, aby se mohla rozloučit s minulým životem, aby mohla dát poslední sbohem nejen Thomasovi a jejich lásce, ale také otci a jeho krutosti, i když tuhle smrt si nezasloužil, aby dala sbohem naivní dívce v sobě samé.
„Z toho, čemu jsem kdysi věřila
Že jsem nemohla nikdy být
Co je přímo přede mnou?
Jsem oheň
Hořím jasněji
Řvu jako bouře
A jsem jediná, na koho jsem čekala
Křičím jako siréna
Živá a hořím jasněji
Jsem oheň
Nemůžu uvěřit, budu padat z milosti
Nenechat minulost rozhodnout můj osud
Nechat odpuštění v mých stopách
Vzít lásku, kterou jsem objala
Slibuju sobě, mě a nikomu jinému
Jsem víc než to
Jsem oheň...“
(Halestorm – I am the Fire)
Olivien sa striasla od zimy, na sebe mala len tenký sivý kabátik. Zatiaľ tam bola len Amelia s Adamom, ktorí sedeli na schodoch a obďaleč sa rozprávali Maddie s Jamesom. Maddie zúrivo gestikulovala a James len nechápavo krútil hlavou. O čom sa asi rozprávajú? Oli potichu prišla k Amelii.
“Som zvedavá, ako ten obrad prebehne”, prehovorila, až drobná tmavovláska od ľaku nadskočila. Ponúkla jej miesto pri sebe a potom súhlasne pokývala hlavou.
“To aj mňa.“ Potom sedeli v tichosti, každá stratená vo svojich myšlienkach. O desať minút sa tu dovalil Muro. Ten mal na chvoste priviazaný vlastný malý lampiónik, až sa Olivien napriek tejto situácii začala smiať, no rýchlo si ústa prikryla rukou. Amelia s Adamom na ňu začudovane pozreli. Všimla si, že aj kocúr má niečo kúzlom napísané zvnútra lampióna ako už aj ona na svojom. Žeby ju tajne sledoval? Čo si môže kocúr ako on priať?
...
“Ahojte.” Joyiny spolužiaci stáli na trávniku a čakali už len na ňu a Octaviu s Loganom, ktorí sa už ponáhľali z terasy k nim. Joy pristúpila k Amelii a chytila ju pod pazuchu, ktorú z druhej strany ju držal Adam okolo pliec a druhou chytila Tessu za ruku. Pousmiala sa na Oli, ktorá stála oproti nej spolu s Joshom a Sebastianom a Jamesa, ktorý si k sebe túlil Maddie.
“Čauko, Joy”, pozdravil ju Adam a podal jej jeden z lampiónov, ktorý vzal zo stola.
“Vďaka…”, šepla a zovrela ho v ruke.
…
Všude kolem Tessy byl slyšet tichý pláč a štkaní a ona sama měla co dělat, aby zůstala na venek silná. Chvílemi hledala Everetta, možná chtěla jen vidět, že i on má srdce a přijde se v ústraní rozloučit s mrtvými, že nechá plavat svou agresi, ale nikde ho neviděla, přesvědčovala samu sebe, že takhle je to lepší, ale nevěřila tomu, nemohla. Doufala, že někde v skrytu jeho temnotou protkané duše je kousek světla, kousek jeho zářivého života a sladké budoucnosti, které chtěla věřit, doufala, že v něm je něco, co může osvobodit. Z toho ji srdce bolelo ještě víc, potácela se na tenké lince dobra a zla, světla a temnoty a topila se ve vlastní zkaženosti. Opravdu po něm toužila, i když veškeré účinky lektvarů, které ji podával, měly být potlačeny, cítila, že chce, aby ji držel, objímal, hladil, líbal. To nebylo způsobeno žádným lektvarem a toho se děsila mnohem víc. Snažila se, jak ji poradila Aurora a Drulla, oprostit od emocí a vzpomínek, snažila se potlačit vše, co by ho jen trochu připomínalo, ale nedokázala to. Odvrátila svou tvář od temně se zbarvujícího nebe ke středu zahrady, kde pomalu začínal rituál rozloučení s dušemi mrtvých spolužáků, mentorů a přátel.
…
“Sme tu už všetci?”, opýtala sa Aurora, ktorá postávala obďaleč. Mládež len nemo prikývla. Čiernu v tento špeciálny večer nahradila biela. Všetci zúčastnení mali na sebe niečo v tejto farbe a bolo to veľmi pekné. Napriek tomu, že toto nebol typický pohreb, Amelii sa zdalo, že táto slávnosť bola rovnako smutná, ba možno ešte smutnejšia. Ich mentorka sa zhlboka nadýchla a prešla k nim bližšie. “Viem, že keď ste sem prišli, nevedeli ste, do čoho idete a nečakali, ako sa to skončí. Ja takisto. Chcela som vás chrániť a naučiť vás všetko, čo potrebujete, aby ste sa vedeli ubrániť temnému zlu, ktoré na nás číhalo. Mojou chybou bolo, že som verila nesprávnym ľuďom a všetci sme za moju naivitu a ich zradu doplatili. Je mi to ľúto…” Na moment sa odmlčala a zelenými pohľadom smutne prešla po hŕstke študentov, ktorí jej tu ostali. “Verila som mojej sestre, ktorá ma zradila ako prvá. To ona sem prepašovala malú Viktóriu, aby mohla začať konflikt medzi elfami a čarodejníkmi, čo sa jej našťastie nepodarilo. Napriek pár nezhodám, po celý čas ste držali spolu. A potom Victor. Podcenila som svojich nepriateľov, ktorých som mala rovno pod nosom. Ale som na vás hrdá, rovnako ako som pyšná na našich padlých kamarátov a študentov. V boji proti Temnej ste si počínali skvele aj bezo mňa, hoci veľmi rada by som vám pomohla.” Pokynula hlavou Tesse, ktorá lusknutím prstov voľnej ruky zapálila prvý lampión, ktorý Aurora držala v ruke. “Za odvážnu Samiru, ktorá neváhala zachrániť a vrátiť duše mŕtvych späť, hoci pri tom sama umrela.” Sebastian prikývol a po lícach mu stekali horúce slzy.
“Za moju Sam”, šepol s láskou, keď papierový lampión vyletel ku hviezdam. “Zbohom. Hoci si sa v mojom živote ocitla len na nakrátko, navždy ostaneš v mojom srdci.”
“Ďalší patrí pamiatke pre Niku, ktorá tiež neváhala a statočne bojovala proti zlu. Aj vďaka nej sa nám podarilo vyhrať.” A tak si postupne uctili všetkých hrdinov, padlých v ťažkom boji. Leilu, Johnnyho, Terrencea, Lindu… Josh ešte nakoniec vystúpil a predniesol posledné ďakovné slová pre Samiru, ktorá mu svojou vzácnou schopnosťou zachránila život, ale pri tom sama o neho prišla. Potom nastal čas, aby sa každý jednotlivo rozlúčil so svojimi bývalými priateľmi a spolužiakmi. Postupne každý z nich vypustil svoj lampión a kto mal dosť síl na to, aby niečo povedal, tak to potichu spravil.
…
Everett sledoval pomalé vypouštění lampionu i Tessiinu zář z opačné strany zahrady, neviděl důvod k loučení s mrtvými, neviděl důvod zůstávat, nikdo ho tady nechtěl, nepatřil sem, on sám zde nikdy být nechtěl, dovedlo ho zde stopování Ardena, dovedla ho sem Tessiina krev. Tesse ublížil, potřeboval ji, ale odvrátil ji od sebe, bude muset najít jinou čarodějku, která mu pomůže stvořit nové bytí a dokonalý svět, i když nevěřil, že by to jiná mohla dokázat, prošel tolika dimenzemi, tolika lidskými životy a byl si jist, že ji nenajde. Posledním pohledem se rozloučil s Tessou, aniž by o tom věděla, své emoce před ní dokázal uzamknout, svou bolest však nikoliv, a otevřel si portál skrze dimenze a bytí, jimž vstoupil do nové budoucnosti. Cítil její bolest a stesk v srdci, věděl, že ho hledá, ale nemohl zůstat, uzavřel své emoce uvnitř sebe, aby se k Tesse nedostaly a odešel, bez jediného rozloučení, bez jediného polibku. Sám se k ní nikdy nevrátí.
Tessa pomohla svou mocí zapálit některým jejich lampiony a pak, když je dívky a muži z domu začaly vypouštět k nebesům, nechala vzlétnout další lampiony, které nikdo nedržel, nechala je chytnout plamenem a vznést se k oblakům, nechala kolem nich poletovat zářivé jiskry svého světla, které nemohlo ublížit, učila se poslední týden opravdu poctivě u Aurory, aby ji její moc nepohltila.
Aby splatila dluh k sobě samé, nechala místo ozářit několika jasnými plameny, které se rozhořely kolem spolužáků a obyvatel domu, kteří přežili, bylo jí z toho smutno, ale uvnitř sebe cítila jinou prázdnotu, chtěla být s Everettem, chtěla ho vyslechnout, chtěla mu dát šanci vše vysvětlit, promluvit si i tom.
…
Amelia sa dívala na vzďaľujúce svetelné bodky a v očiach sa jej leskli slzy. Bolo jej to tak ľúto. Keby nebolo Temnej, nič z toho sa nemuselo stať. Teraz tu mohli byť všetci spolu a namiesto tejto hrozne smutnej udalosti mohli mať oslavu. Pozrela na Adama stojaceho vedľa nej. Všimol si jej pohľad, natiahol k nej ruku, ktorou ju hneď na to objal okolo pliec a privinul k sebe. Očami prešla po svojich spolužiakoch a prišlo jej z toho ešte viac smutno. Zároveň však bola šťastná, že jej brat a najbližší kamaráti sú v poriadku.
“Si okej?“, opýtala sa Amelia, keď videla svojho priateľa, ktorý taktiež hypnotizoval letiace lampióny. Prikývol.
“Rozmýšľal som nad Samirou. Čo by si teraz o tomto všetkom pomyslela. Nikdy nebola na takéto slávnosti”, zasmial sa sám pre seba a Amelia si oprela hlavu o jeho širokú hruď. Už takmer zabudla na ich ľúbostný trojuholník a fakt, že bola Adamovou dobrou kamarátkou.
“Bola veľmi odvážna”, povedala potichu Amelia a on ju pobozkal na čelo.
“To áno. Každý jeden z nich.“ Jej sa pri jeho slovách znova nahrnuli slzy do očí a v spomienkach si predstavila usmiate tváre svojich spolužiakov. Táto slávnosť by sa im určite páčila…
Oli sa cítila ako na pohrebe, kde tvoria kruh okolo truhly, no namiesto nej to bol len pokosený trávnik. Každý povedal krátku rozlúčku s obeťami Temnej a spoločne do ticha noci vypustili lampióny. Dokonca aj kocúr, bola to čarovná chvíľa…
Bolo už po obrade a všetci sa pobrali späť do domu. Iba Joy ešte stála v záhrade a sledovala letiace lampióny, ktorých blikajúce svetielka sa miešali v hviezdami. Obrad bol krásny a dojímavý, no zároveň smutný. Joy si vo svojom srdci uctila a rozlúčila sa so svojou najlepšiou priateľkou Leilou, kamarátkou Samirou, Johnnym, Nikou a ostatnými spolužiakmi. Dva lampióny vypustila aj na pamiatku svojich rodičov. V ruke zvierala ešte jeden so špeciálnym želaním len pre seba a Ardena. Veľmi neverila, že by to malo nejaký význam, ale túto noc mala pre ňu zvláštne čaro. Celý obrad akoby cítila magickú prítomnosť Leilinho ducha a jej kúzelnej aury. Aj teraz, v tomto okamihu jej bola taká blízka, akoby stála vedľa nej a Joy na moment uverila, že jej želanie možno nepoletí len tak bez povšimnutia do nebeských diaľav. Vzala do ruky zlatý zapaľovač a ešte raz si prečítala jednoduché a stručné prianie:
Silu pre Ardena, aby dokázal odpustiť sám sebe, aby neodišiel. Spoločne nájsť šťastie a pokoj pre nás oboch.
Zhlboka sa nadýchla, zapálila plamienok a ešte k nemu na okamih priložila pery. Lampión potom jemne vypustila do vzduchu a sledovala, ako stúpa do výšin až ku hviezdam.
“Ak si si želala mňa, tvoje prianie sa práve splnilo”, ozval sa odrazu do ticha známy, sebavedomý hlas. Joy sa prudko zvrtla a pozrela na Faila, ktorý sa ňu pobavene usmieval.
“Veľmi vtipné, hlavne v tejto situácii”, poznamenala, pokrútila hlavou a uprela zrak opäť hore. Nevedela, že sa už vrátil…
“Jop… to uznávam, som známy svojím neodolateľným zmyslom pre humor. Ako, samozrejme, aj ostatnými vlastnosťami”, odvetil s úškrnom. “Máš zapaľovač?”, opýtal sa jej s jedným lampiónom v ruke.
“Failo, to bola irónia”, odvetila Joy a podala mu ho. “Práve sa skončil obrad na uctenie pamiatky našich priateľov, fakt nemám náladu.”
“Oukej, už som ticho, ešte by som riskoval jablko do hlavy, no nie? To veru nebolo od teba pekné…”, zacmukal so zdvihnutým obočím.
“Rovnako ako od teba. Provokoval si v nevhodnej situácii. Ako budúci kráľ by si sa mal naučiť diplomacii, pretože takto ďaleko nezájdeš…”
“Možno by ma moja kráľovná mohla v tomto smere poučiť. Bolo by mi potešením”, odvetil, načo len prevrátila očami a Failo sa uškrnul. Potom sa odmlčal a zvážnel, pohľad upieral na lampión, čo držal v ruke, stratený vo svojich myšlienkach a spomienkach. Myslel hlavne na krehkú a výnimočnú bielu elfku Leilu. Stále sa nevedel zmieriť s jej nezmyselnou stratou… Joy sa zatiaľ v tichosti obrátila. Chcela odísť a nechať mu priestor na rozlúčku, keď jej vo vrecku bundičky zrazu niečo zašuchotalo. Okamžite do neho siahla a vybrala odtiaľ kúsok papiera. Vydýchla… to mohlo byť jedine od Ardena. Takéto magické odkazy si posielali ešte počas vyučovania, bol to jeho nápad. Jej sa to veľmi páčilo, hoci sa často po ich otvorení musela červenať a bála sa, aby ju nenačapal Victor, to by sa prepadla pod čiernu zem. Tentoraz však… Znova sa obrátila a pozrela hore na lampión, ktorý pred chvíľou aj so svojím želaním vypustila. Žeby táto noc mala v sebe naozaj kúzelnú iskru splnených prianí? S bijúcim srdcom a roztrasenými rukami pomaly roztvorila poskladaný lístok.
Drahá, moja milovaná Joy,
odpusť mi. Áno, som zbabelec. Mal by som Ti to na terase povedať osobne, nie písať list, ale viem, že keby som to urobil, znova by si ma prehovárala, aby som neutekal pred svojimi problémami. Chcela by si mi pomôcť čeliť prítomnosti a budúcnosti a to ma strašne desí, pretože viem, že by som Ťa sklamal, tým som si istý. Preto odchádzam. Lebo radšej Ťa sklamem ešte raz a naposledy, ako by som to mal robiť po zbytok Tvojho života. A pevne dúfam, že to bude šťastný a naplnený život. Pretože ty, Joy Aldainová, si úžasná, výnimočná a silná žena. Síce priemerná v hre na gitaru, ale moja životná láska. Vždy ňou budeš.
Ďakujem Ti za všetko, Joy. Za to, čo si mi dala, aj keď som si to nezaslúžil. Bezo mňa Ti bude lepšie, časom to pochopíš. A ešte niečo… vo svojom srdci nosíš veľa, preveľa lásky. Daj z nej niečo aj sebe.
S najväčšou láskou a úctou, ktorú k Tebe prechovávam,
Arden.
Tessa se se slzami v očích rozběhla k domu a zmizela ve sklepení, kde se zhroutila na Everettovu postel. Nebyl tam, vlastně ho ani nečekala, ale něco uvnitř jí ji říkalo, že tím vše ztratila.
…“Pusť mě do svého pokoje
Zahlédla jsem zbytek tebe
Ale vím, že je tam něco více
Ve tvém pokoji
Jsem přímo přede dveřmi
Ukaž mi věci, které jsi nikdy předtím neukázal“…
(Halestorm - In Your Room)
Jeho pokoj byl prázdný, uklizený a ona potřebovala obejmout, potřebovala cítit jeho přítomnost a jeho dotyk, necítila nic, jen prázdnotu a dutý smích uvnitř své hlavy. Odešel, nechal ji tady, odešel a nerozloučil se. Pohádali se, škrtil ji, ale ona potřebovala, aby tady teď byl, aby si to spolu mohli pořešit, aby ji objal a řekl, že to bude dobré, že uzavřela jednu kapitolu života a může začít nový, jenomže tady nebyl.
…“Pár obrázků ze své minulosti
A ty zdi, které jsi natřel načerno
A tajemství, které skrýváš pod postelí
Jediné, co musíš udělat
Je pustit mě do svého pokoje“…
(Halestorm - In Your Room)
Nezáleželo ji na jeho složkách a poznámkách, na jeho pokusech, záleželo jenom na tom, co k němu cítila.
Můžeš být sám sebou
Nemusíš se přede mnou skrývat
Neřeknu to
Vím, že každý, komu jsi kdy důvěřoval
Tě zklamal
A ty se nechceš odhalit“…
(Halestorm - In Your Room)
Stékaly ji slzy po tvářích, nevěděla, co bude dělat dál, vrátí se na školu? Vrátí se k otci? Vlastně, nemůže, je mrtev. Nastěhuje se tedy do domu, kterého se vzdala? Začne nový život s magií a vším tím okolo, co nyní umí? Bude pátrat po Ann, aby se nedostala Everettovi do rukou nebo ji opravdu Everett má a použije ji k tomu, aby Tessu zničil?
Nevěděla, nesnášela pohřby, nesnášela loučení, tohle pro ní bylo vysilující, s tím vším, co se kolem ní kdy stalo, s tím vším, o koho kdy přišla, potřebovala ho. Sesunula se na postel a přitáhla si svetr, který měla na sobě blíže k tělu, schoulila se do klubíčka a tiše oddechovala. Všichni v domě měli dle Tessy o své budoucnosti jasno, jí se to tak zdálo, ona měla pocit, že o vše přišla. Byla zvyklá, že rozhodovali za ní, teď tady nebyl nikdo, kdo by jí řekl, kterou cestou se dát. Ano, pak už si ji dokázala užít a na ní se vyřádit, ale nedokázala ji sama najít. Podívala se ke dveřím a zahlédla Everettovu bundu, jedinou věc, která po něm zbyla, ta bunda a bolest v Tessiině srdci.
…“Znáš každou moji část
Pouštím tě dovnitř, nechávám tě pozorovat
Všechny tmavé kouty mého pokoje
Nech mě to udělat pro tebe
Řekni mi vše o své minulosti
Proč jsi vymaloval ty zdi na černo
Zlato, to je v pořádku
Se mnou jsi tu v bezpečí“…
(Halestorm - In Your Room)
Rychle se zvedla, s nadějí, že neodešel, že pořád někde v domě je. Toužila ho vidět, obejmout a cítit. Sundala bundu z věšáku, objala ji a nadechla se Everettovy známé vůně. Byl to pro ní jasný vzkaz a čím více na Everetta myslela, tím zřetelněji jej viděla a slyšela.
Před ní se otevřel portál a ona vstoupila do mlhotavého vzduchu.
Byla mírně v šoku, vyděšená, vystrašená, když přistála na hebkou jarní trávu a objaly ji známé mužné ruce.
Uvolnila se.
Slyšela crčení potůčku, který musel být nedaleko, cítila jemný vánek, nesoucí s sebou vůně květin, sledovala mihotavé plachtění nočních motýlů a líbezné tóny milostné skladby.
…Nemôžem povedať ako sa tieto dni vyvinú
Nemôžem zmeniť čo môže držať budúcnosť
Ale chcem ťa v nej
Každú hodinu, každú minútu
Tento svet môže bežať príliš rýchlo
Ťažko uvidieť kým to všetko odletí do minulosti
Ale teraz je to jasné…
(Grand Gustin - Runnin' Home to You)
“Nie…”, vyrazila so seba Joy so slzami v očiach. Ako jej srdce predtým bilo ako šialené, teraz jej zamrelo a premenilo na kus ťažkého kameňa.
“Joy? Hovorila si niečo?”, opýtal sa jej Failo, ktorý medzitým už vypustil svoj lampión a pristúpil k nej. Ona však pokrútila hlavou, chvela sa na celom tele a bolo jej zle. “Si v poriadku? Čo je to?”, natiahol sa pre odkaz, ktorý zvierala v trasúcej sa ruke, no Joy sa odtiahla z jeho dosahu.
Not Today - Imagine Dragons - https://www.youtube.com/watch?v=6Cfu0LYtxqc
“Nie, to… nie, nie, nie!”, zvolala vzápätí v záchvate zúfalstva a pomedzi stromy sa rozbehla k vstupnej bráne. Nádejala sa, že možno ešte neodišiel, možno ho ešte zastihne a presvedčí… No odrazu začula zvuk motorky, ktorá sa veľkou rýchlosťou vzďaľovala preč. Mala pocit, akoby dostala facku, až sa jej zakrútila hlava. Vedela, že je to Arden. Odišiel… bez rozlúčky, bez jediného slova, nechal jej len tento blbý odkaz! Ako mohol?! Joy utekala ako zmyslov zbavená, keď ju zrazu schytil pár mocných rúk a prinútil ju zastaviť. “Pusti ma!”, vrieskala ako blázon a aj ním bola, cítila sa tak. Šialená od bolesti, sklamania, hnevu.
“Joy! Chceš si ublížiť? Alebo dieťaťu? Čo to, dopekla, vystrájaš?!” Failo ju držal silno, aby sa mu nevyšmykla, hoci sa metala na všetky strany. Vtom si všimol, ako v dlani stále kŕčovito zviera ten papier. Okamžite jej ho vytrhol a prečítal si jeho obsah.
“To je dement…”, ofrkol si pohŕdavo a skrkval ho v dlani.
“Daj mi to! Počuješ ma?! Nemáš žiadne právo… žiadne právo…”, kričala Joy zachrípnuto a od zúrivosti, bezmocnosti a bolesti jej vyhŕkli slzy. Rozplakala sa a malými päsťami ho bila do hrude. Stratila Ardena a to navždy. Už ho nikdy neuvidí, nepobozká, neobjíme, nepocíti jeho vôňu a hrejivú blízkosť, nezačuje jeho hlas. Nikdy…
“To ty ma počúvaj! Je koniec! Nemá význam sa pre neho trápiť!”, schmatol ju plecia a potom ju pevne objal. “Tu máš jasný dôkaz, aký je Arden odporný zbabelý zmrd! Nezaslúži si tvoju bolesť, tvoje slzy, jedinú tvoju myšlienku, dofrasa! Nič z toho! Chceš sa načisto zničiť? Pre neho? Pre tento debilný kúsok papiera, za ktorý mu stojíš?! Už sa konečne spamätaj a pochop, že nemôžeš takto žiť! Pozri, čo z teba urobil!”, zvolal a v tej chvíli Joy prestala bojovať.
“Len sa na seba pozri, čo som z teba urobil…”, zazneli jej v hlave posledné Ardenove slová, ktoré jej adresoval. Naozaj, čo z nej spravil?
“Zlomil ti srdce a pripravil ťa o všetku vieru a nádej…”, zašepkal tíško jej vnútorný hlas. Áno… Vtedy sa v nej niečo definitívne zlomilo a prišla o samu seba… ďalej už nevládala. Ustrnula na mieste, zdvihla hlavu a zdola pozrela na Faila s takou bolesťou v očiach, až ním prebehli zimomriavky. O to viac pocítil túžbu a potrebu ju chrániť, odviesť ju odtiaľto a postarať sa o ňu. “Prepáč, ja… to bolo príliš…” Nestihol však dopovedať, pretože v tom okamihu Joy stratila vedomie. Ochabla mu v náručí a jej krutú realitu zahalil milosrdný závoj tmy…
„Věděl jsem, že mne najdeš.“ Natáhl ruce v přístupném a vítajícím gestu Everett.
„Everette.“ Vydechla v úžasu.
„Tesso, nemluv. Chci se ti omluvit, chci to napravit, toužím po nás.“
…videl som to
Hned zo začátku, Hned zo začiatku
To že budeš moje
Svetlo v tme, Svetlo v tme
Nedala si mi inú možnosť
Iba milovať ťa…
(Grand Gustin - Runnin' Home to You)
Stačilo jí tak málo, dívala se na něj svým vyplašeným pohledem a on se do ní vpíjel, usmíval se a jeho velké hnědé oči ji hřály. Něžně ji políbil nejdřív na tvář a pak velice opatrně, jemně a sladce na ústa. Když mu polibek opětovala, prohloubil jej a něžně ji hladkal po zádech, zajel ji rukama pod svetřík a nahmatal hedvábnou část jejího těla nezakrytou látkou a ona ho nechávala. Těžce oddechovala a jejich vášeň se prohlubovala.
„Jak to dokážeš?“ vydechla mezi polibky.
„Milovat tě?“
„Everette,“ Začervenala se Tessa, oddálila se od něj a pak dodala. „Myslela jsem měnit své temné oči v přirozené.“ Na chvíli se zarazil, on ji líbá a ona myslí na jeho oči a magii?
„Chce to jenom trochu cviku, taky se to brzy naučíš a já budu pít horkou čokoládu z tvých sladkých pohledů.“ Usmíval se na ní a hladil ji po tváři. Když seděla naproti němu a její tělo se opíralo o jeho náruč, připadala si zase šťastná, spokojená a volná. Motala se jí hlava, tolik štěstí a naděje. Líbal ji, jako kdyby jejich hádka a škrcení nikdy neexistovalo, jako kdyby jeho lektvary hrající s její myslí nikdy nenamíchal.
„Jak jsi to myslel, že tě najdu? Proč bych tě hledala?“ rychle jej odbyla Tessa, ale naprosto zbytečně, její činy i slova a oči v samotném zatmění měsíce prozrazovaly víc, než si mohla myslet.
…“Znovu tě vdechuji, jen abych tě cítila
Pod mojí kůží se držím
Sladký únik je vždy příměsí známé chuti jedu
Řekla jsem sama sobě, že pro mě nejsi dobrý
Přála bych si, abys byl, ale touha nikdy neodchází
Mohla bych s tím bojovat až do konce
Ale možná bych ani nechtěla vyhrát
Znovu tě vdechuji, jen abych tě cítila
Pod mojí kůží se držím
Sladký únik je vždy příměsí známé chuti jedu
Nechci být v bezpečí, nechci být střízlivá
Chci tě v mé mysli, moje sny s těma očima
A já se nevzbudím“…
(Halestorm - Familiar Taste Of Poison)
„Má sladká Tess, zapomínáš, jsme spolu spojeni, naše srdce jsou jako jedno, tvým srdcem protéká má krev, tvé srdce pulzuje stejný život, jako to mé. Vím, co cítíš, a vím, co chceš.“ Mluvil s naprostou ladností v hlase a ukazoval ji na její srdce, své srdce a ve vzduchu je svázal neviditelnou mašlí při čemž ji opět jemně a něžně políbil.
„Chceš tím říct, že budu žít jenom, pokud budeš žít ty?“ Její slova v sobě měla hořkou pachuť a výčitku. Na jednu stranu věděla, o čem Everett mluví, cítila, jak silně ji to k němu táhne, cítila, jak je rád, že ji vidí, jak je šťasten, že ji objímá a že ji smí líbat, cítila jeho výčitky svědomí a bolest z toho, že ji ublížil, cítila jeho odhodlání a cítila něco, k čemu se pořádně nedokázala dostat. Everett si nebyl jist, co jí má odpovědět, vědět, že tomu tak není, že se sice spojili v životě díky smrti, ale stále žijí odděleně a pokud by on umřel, ona by sice jeho smrt cítila, velice důvěrně, ale žila by dál, i bez něj, asi ne úplně stejně, ale žila, pokud by ji nezabila sama bolest z jeho ztráty, zatím, časem, časem se pro ní Everett stane drogou a ona bez něj nepřežije, ale nyní by toho schopna byla. Bál se, tolik ji ublížil a chystá se ji tolik ublížit, pokud ji přizná barvu, bude schopna mu vrazit dýku do srdce? Do toho srdce, které ji naoko dával na stříbrném podnose a toužil po tom přesvědčit ji, že je navždy jen její. To srdce, které bylo prohnilé a protkané falešnými sliby, to srdce, které mohla zničit, ale také vyléčit. Hned tuhle myšlenku zahnal, on není nemocen.
Copak ji vlastně řekla Joy, když je nechal spolu v pokoji, co si Tessa uvědomila během obřadu lampionů, s kým ještě mluvila a kdo jí co řekl? Hraje na něj jen hru, nebo je opravdu ráda, že je tady s ním?
„Nejsem si jist, ale bojím se, že i to by se mohlo stát.“ zněla nakonec Everettova odpověď, vlastně úplně nelhal, věděl o tomto spojení hodně, ale nikdy nemluvil s nikým, kdo by tento rituál provedl.
…Má hlava je pod vodou,
ale dýchá se mi dobře.
Jsi šílená a já jsem ztratil rozum.
Protože všechno ze mě, miluje všechno z tebe.
Miluju tvé křivky a všechny tvé rysy.
Všechny tvé perfektní nedostatky.
Dej mi všechno z tebe.
Já ti dám všechno ze mě.
Jsi můj konec a můj začátek.
Dokonce když prohraju, tak vyhrávám.
Protože ti dávám všechno ze mě,
a ty mi dáváš všechno z tebe.
Kolikrát ti musím říkat,
že dokonce i když brečíš, jsi nádherná….
(Darren Criss – All of me – John Legend)
„Pak bychom měli navždy zůstat mimo všechny a všechno, jenom ty a já, spolu.“
„To zní krásně Tesso, ale nejde to.“
„Vím,“ zněla její odpověď do ticha šumění vody a pískání větru mezi větvemi stromu, „to neznamená, že je to správné.“
„To není nic, Tesso, teprve čas ukáže, co je správné.“ Následně je Everett přenesl do další ze svých vytvořených realit a možností. Letní pláž, slaný vítr, šumění vln moře, racci volající jeden na druhého, palmy sklánějící se k obzoru.
Tessa se na Everetta nejdříve dívala mírně vyděšeně, nevěděla, co říct na jeho přesouvání a vytváření dimenzí, byla zmatená a zároveň překvapená, byla mile potěšena.
„Zlato, chci tě vzít kamkoliv ty chceš.
Mohli bychom jít ven každý den, každý večer.
Zlato, vezmu tě tam.“
(One direction – Kiss you)
Tessa se jen smála, její oči plály a Everett pokračoval. Chytil ji za ruku a přitáhl si ji blíž k tělu, pokoušel se o nápodobu tance, i když píseň byla rychlá, Tessa se cítila jako v sedmém nebi a musela se smát.
„Nech mě tě políbit.
Oh zlato, baby ty nevíš, že jsi to, co potřebuji.
Vypadáš tak dobře od hlavy až k tvým nohám,
Tak pojď sem, pojď sem.“
(One direction – Kiss you)
Tessa přikývla a oddala se dalším Everettovým sladkým a vášnivým polibkům a čím déle takhle spolu seděli, poslouchali přírodu a sledovali měsíc v úplňku, tím více byla Tessa omámena Everettovou mocí a jeho hlasem a sliby, tím víc se prohlubovala její vlastní touha a tím víc se Everett usmíval hrající si s pramínky jejich vlasů a jejími nenaplněnými sny, probouzel v ní svou vlastní magii.
„Tess, naše spojení nám dovolí využívat schopnosti toho druhého, chce to cvik, ale zvládneme to, jistě, až po nějaké době, dřív možná budeme cítit pocity toho druhého, touhy a přání, jeho bolest, nevím, jak silně, pro mne je to stejně nové jako pro tebe, ale spolu to zvládneme, naučíme se a překonáme a ty sama ovládneš i svou temnou stránku, pomohu ti ji zkrotit, tak jako jsem zkrotil tu svou. Budeme neporazitelní, budeme bohové.“ Usmíval se a plánoval život, který bude pro oba nekonečný, tak jako vše v jeho dimenzích a nových bytích. Aby dokázal své tvrzení, lusknutím prstů kolem nich vytvořil ohnivý kruh s podkladem v pentagramu, ten stvořil horkou lávou, kterou vyvolal z hloubi země. Tessa se usmála a znovu se pokusila schovat v jeho náruči, užívala si to, užívala si jeho zájem a jeho přítomnost a stejně jako ji vábily a přitahovaly, ji děsily.
„Nebuď namyšlený, Everette,“ smála se mu Tessa a poslouchala dál a dál jeho přísliby, příběhy z ostrovů a provlékala je svými touhami a přáními. Dobrovolně se opět nechávala spoutávat jeho magií a svazovat jeho temnotou protkanými sliby lepší budoucnosti. Everett věděl, co potřebuje, věděl, co Tessa chce slyšet a věděl, že dnes je tak zranitelná a ovladatelná, že to je pro něj výhra a ona ani netuší, jak dokonalý tento večer je. Stačí správné načasování, stačí správná teplota a správná část noci a i když se Tessa bude bránit, stvoří dokonalost temného světa, stvoří boha, silnějšího než kdy kdo z temných byl, stvoří modlu pro prostý lid. Everettovi stačilo málo, několik jemných, něžných doteků, několik romantických příslibů, sladké polibky a vášnivé zakousnutí do rtu, než se mu Tessa plně oddala a poddala se jeho touze přímo pod úplňkovým měsícem, který vystoupal na nejvyšší bod oblohy.
…“Jsem tebou roztrhána na kousky
Je to kouzlo, které nemohu zvrátit
Ach, teď nemohu utéct
Hluboce se snažím dostat ven
Bereš mé srdce, bouří
Jsem ztracená lásce, ztracená lásce
Nemůžu se již držet zpět“…
(Ruelle – Storm)
Když zacítila na sobě tíhu jeho těla, nebránila se, nebránila se zrychlenému dechu ani dychtivým pohybům, když ze sebe vzájemně strhávali oblečení, nebránila se Everettově agresivitě, která značila její krev tekoucí ze rtů, kterou dychtivě slízávat nebo samu sebe, jak kouzlo svazuje krevní odpovědí. Poslouchala jen rytmus Everettova srdce a jeho sladký hlas, když chvilkami odříkával romantické básně. Nebránila se ani touze či nové bolesti, nedocházelo ji, co se děje, byla okouzlená a poblouzněná, a když měsíc nad nimi docílil svou cestu po obloze a stal se nejsilnějším okamžikem, Tessa se stala Everettovou nádobou, ukrývající vzácný a jedinečný poklad. S posledním paprskem měsíčního světla, které zalilo Everettův pentagram, se dychtivá magie změnila v příjemné romantické objetí, v němž Tessa usnula.
Everett byl spokojen, byl šťastný, splnil svůj úkol i daný slib, teď mu zbývá už jen Tessu přesvědčit, že být matkou boha, je to nejlepší, co se ji mohlo stát, pomůže ji ho vychovat, bude mít svého syna, bude mít dokonalou bohyni po svém boku a stvoří pro ní jakýkoliv svět.
Usmíval se, Tessa otevřela oči a dívala se do prázdnoty nad sebou. Chvíli nechápala, co se stalo, než pochopila. Tu bolest v podbřišku dobře znala, nebyla silná ani nepříjemná, ale znamenala jediné, ztrátu panenství.
Nešlo ji to do hlavy a prudce se posadila, její srdce tlouklo jako o závod a chtělo ji vyskočit z hrudi, její tělo ji bolelo a mysl ji opouštěla. Celým tělem ji projel záchvěv mravenčení a ve vzpomínkách se objevil Everett. Vzpomněla si na Tomova slova, když ležela opřena o postel Everettovy postele. „Tvé nevěrné srdce tě prozradí, když ti slzy budou padat jako kapky deště.“ Zvedal se ji žaludek a cítila se Everettem otrávena. On ji obelhal, on ji omámil, on ji ublížil, změnil, on ji přinutil být někým, kým být nechtěla, změnil ji a ona mu to dovolila, Thomas ji varoval i ze světa mrtvých se snažil, ale ona byla tak slepá, tak hloupá. Everett ji zničil.
…“Jeden pohled, může zabít
Moje bolest, tvoje vzrušení
Chci tě milovat, ale je lepší se nedotýkat
Chci tě držet, ale mé smysly mi říkají stůj
Chci tě líbat, ale to chci také příliš
Chci tě ochutnat, ale tvoje rty jsou otrávené jedem
Tvůj jed proudí v mých žilách
Tvůj jed
Nechci zpřetrhat tato pouta
Tvoje ústa, tak horká
Tvoje síť, jsem lapená
Tvoje kůže, tak vlhká
Černé krajky, od potu
Slyším tvoje volání a to je jako mravenčení
Chci tě ranit, tak abych mohla slyšet, jak voláš mé jméno
Nechci se tě dotknout, ale jsi pod mou kůží
Chci tě líbat, ale tvoje rty jsou otrávené jedem
Tvůj jed proudí v mých žilách“…
(Groove Coverage – Poison)
“Došľaka…”, zahromžil Failo a ako pierko zdvihol bezvládnu Joy na ruky. “Neboj sa, modroočka, ešte som tu ja a nedovolím, aby si sa utrápila… postarám sa o teba a vezmem ťa preč z tejto poondiatej barabizne. V mojom paláci a so mnou znova rozkvitneš”, zašepkal jej do vlasov, hoci ona ho nevnímala a ráznym krokom si to zamieril späť k domu. Failo však Joy neodniesol do jej spálne, ale vzal ju do tej svojej. V žiadnom prípade ju nechcel nechať v takomto stave samu. Tam Joy vyzul, opatrne jej vyzliekol bundu aj šaty a nežne ju položil na posteľ, kde sa stočila do klbka, no neprebrala sa, spala ďalej. Starostlivo ju prikryl, dal jej deku navyše a prešiel k malému baru, kde si z krištáľovej karafy nalial za pohár svojej obľúbenej whisky. V izbe vládlo prítmie, osvetľovala ju len malá lampa na nočnom stolíku. Failo si sadol do kresla, nohy vyložil na stôl a zamyslene popíjal, nespúšťajúc zrak z Joy, ktorá sem tam zastonala zo sna, alebo sa zamračila. Všimol si, ako sa jej bruško pekne zaokrúhlilo a vyzeralo to, že Joy je z tých žien, ktoré v tehotenstve doslova prekvitajú. Hoci bola nešťastná a unavená, z krásy jej to neubralo, práve naopak, a pleť jej len tak žiarila. “Určite to bude chlapec”, sám pre seba sa hrdo pousmial a odpil si z pohára. Keďže ten psychotický idiot zdúchol a opustil Joy, urobil mu tým len veľkú láskavosť. Uvoľnil cestu a nechal mu ju ako na zlatom podnose. Failo si bol istý, že táto nádherná a výnimočná žena je konečne už iba jeho… Už mal všetko dokonale premyslené… O niečo neskôr si ľahol do postele vedľa Joy, ktorá spala tak tuho, že sa ani nepohla. Failo sa k nej privinul, vtisol jej bozk do voňavých vlasov a po chvíli so spokojným úsmevom zaspal aj on, s dlaňou položenou na jej vypuklom brušku.
Na druhý deň bol v dome zhon, pre niektorých nastal čas odchodu. Nechýbali ani vrúcne objatia a plno sĺz. Všetci si sľubovali, že sa čoskoro navštívia. Hoci to nikto otvorene nepovedal, Oli by prisahala, že mnohí si po odchode z domu vydýchli. Olivien sama zavolala rodičom a navigovala ich k domu. Nemohla sa dočkať, kedy opustí školu a stretnutia s blízkymi. Chcela sa čo najrýchlejšie zbaviť spolužiakov. Prežila s nimi v dome jeden dlhý rok a pár mesiacov. Niežeby ich nemala rada, no potrebovala si oddýchnuť, od všetkého. Keď pred domom uvidela stáť ich malé auto, zaradovala sa. Do očí jej vbehli slzy šťastia. Ostatní si mysleli, že plače kvôli odchodu, tak sa ju ponáhľali objať. Vystískala Joy, Drullu, Ameliu, Jamesa, Maddie a ostaných a vybrala sa von. Budú jej chýbať, no nepochybovala o tom, že sa čoskoro uvidia. Od radosti sa skoro roztancovala. Eleanor, jej staršia sestra, to pozorovala s pootvorenými ústami. Hoci si to nechcela priznať, na Olivien trocha žiarlila kvôli jej užitočnej schopnosti. V hlave si predstavovala, ako by vďaka jej schopnosti mohla uniknúť napríklad z horiacej budovy. Minule v jej obľúbenom časopise v rubrike Prírodné katastrofy čítala, že istého pána z budovy len len, že dostali. Olivien by to vyriešila ihneď. Alebo… alebo by sa mohla kľudne premiestniť na Havaj, Filipíny alebo iné úžasné ostrovy. Jej premýšľanie prerušil mamin hlas.
“Oli už ide!“, natešene zvolala, svojej mladšej dcéry sa už nemohla dočkať, keď sa vysoká blondínka zrazu zvrtla na päte a trielila späť do domu. Aj ostatní sa na Olivien začudovanie pozerali, no ona si to nevšímala a rýchlym behom trielila do knižnice. Keď prešla zrkadlom, spomalila. Vyšla na chodbu a zazrela jedného strážcu, ako stojí pri okne. Husté pieskové vlasy mu padali do tváre a takmer zakrývali jeho modré oči. Veľmi jej pripomínal Jonathana, no strážca mal vyššiu postavu a namrzený výraz. Olivien sa rýchlo premiestnila pred dom Estelovej babičky, upravila si vlasy a zaklopala. Otvorila jej drobná mladá elfka s kučeravými ryšavými lokňami v nočnej košeli. Vyzerala, že práve vstala z postele, hoci bolo už jedenásť hodín. Keď uvidela užasnutý výraz svetlovlásky, s prekvapeným výrazom sa opýtala:
“Čo tu hľadáš?“
“Ja…”, vyjachtala Oli. “Kde je Estel? A jeho babička?” Žeby si pomýlila dom? Nie, bola tu predsa správne, dobre ho poznala. Žena sa zasmiala a vypúlila belasé oči.
“Och, myslíš bývalých majiteľov. Nedávno sa presťahovali, zlatko, tu ich už nenájdeš.“ Hlas jej zmäkol, keď zbadala slzy v Oliných očiach. Opatrne ju objala. “No nechcela by si zájsť na čaj?“ Blondínka pomaličky prikývla, hoci na ňu už čakali rodičia. Bolo zvláštne vidieť tak známy dom a pritom si v ňom pripadať tak cudzo. Namiesto zelených závesov v obývačke boli fialové, v kúpeľni bola namiesto honosnej vane obyčajná sprcha a fotky Estela s jeho babičkou zmizli z rímsy kozuba. Teraz tam stáli sviečky. “Bývam tu sama, takže nemusíš sa báť, že by ťa niekto počul. Pokojne sa vyplač”, zašepkala elfka, ktorá sa predstavila ako Elis. Olivien sa neudržala a začala vzlykať.
“Prečo odišli?“ Elfka si vzdychla.
“Naozaj neviem, pracujem ako pomocná kuchárka v kráľovstve. Keď mi bol ponúknutý tento dom, neváhala som. Inak, s Estelom sme sa v detstve kamarátili, často sme sa stretávali.“ Olivien vlastne ani nikdy nenapadlo, že jej priateľ má svoj vlastný život, kamarátov a mnohé iné veci. Zistila, že o ňom toho veľa nevedela. Jeho rodičov zabili temní elfovia tesne po jeho narodení. Od mala rád plával a jazdil na koni. Miluje mačky… hmmm… páčil by sa mu Muro? Snažila sa nemyslieť na to, že ho už možno nikdy neuvidí. Asi po necelej hodine musela Olivien už odísť. Rozlúčila sa s Elis a premiestnila sa pred zrkadlo. Keď bola v knižnici, stretla tam Joy.
“Kohože si bola navštíviť?“, zaujímalo ju.
“Kamarátku”, odvetila Oli, aj keď to nebola celkom pravda. Ešte raz sa objali a potom bežala von. Keď vyšla z domu, pocítila zvláštny pocit ľahkosti, ako študenti mávajú po dobre napísanej písomke či skúške. Cítila sa slobodná a s veľkým úsmevom s batohom na pleciach si sadla k Eleanor na zadné sedadlo. Sestra a rodičia ju už chceli zahrnúť otázkami, keď zrazu začuli škrabanie na Oline dvere. Tá ich s prekvapením otvorila a do lona jej skočil nahnevaný kocúr.
“Skoro si na mňa zabudla, hlupaňa, čo?“, prskal. Eleanor začala vrieskať a mamka s ockom mali od ohromenia otvorené ústa.
“Všetko vám vysvetlím, máme na to celú cestu, nie?“, navrhla Olivien a ešte sa posledný krát obzrela sa za seba. Obrysy rozpadnutého domu už bolo vidno len nejasne, až nakoniec úplne zmizli.
“Tak veľmi mi budete všetci chýbať”, ozvala sa Amelia, keď sa lúčila so spolužiakmi z magickej školy. Po tom, ako všetkých vystískala, ešte odbehla do svojej starej izby, aby si zobrala nejaké veci a až potom mohla oficiálne odísť. Predtým, ako zavrela dvere, sa ešte na moment zadívala na miestnosť, v ktorej prežila posledný rok a pár mesiacov. Za tak krátky čas sa toho toľko zmenilo. Od prvého dňa, čo sem prišli sa im životy obrátili hore nohami. Vznikli nové priateľstvá, nové vzťahy, no toto všetko pekné bolo taktiež poznačené bolesťou a smrťou. Toľko toho bolo nádherného, toľko toho vyústilo do úplnej, bezútešnej skazy. Mala pocit, že za ten jeden krátky rok toho stihla prežiť viac ako za celý život. Tento tajomný dom sa stal jej domovom a ľudia v ňom jej rodinou. V Ameliinom srdci mal aj napriek všetkému špeciálne miesto. Na druhej strane pre ňu nebolo ťažké tento dočasný domov opustiť. Už tak dlho odtiaľto túžila vypadnúť a teraz sa jej to konečne splnilo. S hlbokým nádychom zabuchla dvere a vydala sa smerom ku schodisku, kde sa stretla s Aurorou. Na Ameliinej tvári sa objavil úsmev, ktorý jej mentorka opätovala.
“Už odchádzaš?“, opýtala sa ryšavka, na čo Amelia prikývla.
“Áno, o chvíľku.” Na moment sa zamyslela a potom pokračovala. “Aurora, chcem sa vám poďakovať a zároveň ospravedlniť. Za to moje protivné správanie a za všetko. Keby som vedela, že...“ Aurora mávla rukou a znova sa usmiala.
“To je v poriadku. Je to už minulosť”, natiahla k nej ruky a na krátky okamih sa objali. Tak dlho túto ženu nenávidela a pritom to boli nepriaznivé okolnosti a neskôr Dianna s Victorom, ktorí boli na vine. Amelii to bolo ľúto, ale ako povedala Aurora – bola to už minulosť, ktorú už nemalo žiadny význam riešiť.
...
“A môžeme vyraziť!“, zvolal naradostene James a tiež nastúpil do auta, v ktorom už sedela Maddie, Amelia a Adam. Na rozlúčku zamávali Joy, ktorá v škole ostala a takisto aj Aurore s Drullou.
“Tak nakoniec sa nám ten roadtrip splnil, čo?“, ozvala sa z predného sedadla Maddie, pridala hlas na rádiu a s úsmevom na tvári pozrela na kamarátov.
“Síce nie, ako sme plánovali, ale áno. Konečne!“, zvolala Amelia a po naozaj dlhom čase sa konečne cítila šťastná a slobodná…
Tessa se dívala kolem sebe, viděla pláž, viděla okraj moře, viděla palmy a uviděla Everetta, mířil k ní, usmíval se. Uvědomila si, že sedí na písku nahá, uvědomila si, že pod ní jsou zbytky panenské krve.
Byla vyděšena.
Everett si s naprostým klidem sedl vedle ní, usmál se a podal ji tác s ovocem.
„Dobré ráno.“ Popřál ji a jemně se k ní naklonil k polibku.
„Co chceš?“ odsekla mu a ani se na něj nepodívala.
„Ale no tak, Tesso, copak jsi zapomněla?“ políbil ji na tvář a podával ji oblečení.
„Co? Že jsi mne znásilnil?“ vykřikla Tessa a postavila se na nohy.
„Ne, to bych nikdy neudělal.“ Smál se Everett a podal ji blankytně modré šaty, které na sebe okamžitě natáhla a poodešla směrem k moři. Nemluvila na něj, ovoce se ani nedotkla, tác převrátila, dívala se do dálky a pak pocítila Everettův hněv uvnitř sebe stejně jako jeho překvapení a zaražení, takže něco v tom, co večer říkal, bude pravda. Z očí se ji znovu draly slzy.
Otřepala se, ale to už Everett stál vedle ní, chytil ji za ruku a prudce ji otočil na sebe.
„O co ti vlastně jde, Tesso?“
„A tobě?“ prskala Tessa a sršel z ní hněv spolu s jiskrami skutečného ohně a síry, které se marně snažila soustředit na útok proti němu.
„O stvoření dokonalosti, o co jiného by mi mělo jít, měla bys být poctěna!“ zuřil.
„Znásilnil jsi mě!“ křičela Tessa na něj z plných plic a snažila se mu vyrvat. Jen se smál a svůj tisk jen upevnil.
„Ne, má drahá, neznásilnil, sama jsi to chtěla.“
„Cože?“ dívala se na něj a nerozuměla.
„Kolikrát v mém pokoji jsi mne žádala o sex, o spojení dvou těl, o milenecký poměr a včera večer ses mi oddala zcela dobrovolně, byl bych hloupý, toho nevyužít ve svůj prospěch.“
Tessa se kousla do jazyka a uhnula pohledem. Měl pravdu, ale takhle si to nepředstavovala. Everett se usmíval a Tessa se pokusila uklidnit, po tváři ji kanula slza, pak pomalu a klidně zvedla pohled k Everettovi.
„Jenomže tohle bylo jiné, proč ta krev, proč ten oheň, proč ta latinská slova, proč…“ ani nedokázala veškeré své dotazy plně zformulovat, cítila se bezmocně. Everett se jenom znovu a znovu smál.
„Jsi vážně tak naivní a hloupá Tesso.“ Konečně se ji podařilo vytrhnout se mu z držení, když si všimla, že se k nim blíží několik dalších lidí. Pláž se s parsky slunce postupně nabývajícího záře a tepla zaplňovala. Dívala se na něj a znovu na ně, měla strach.
„Znovu ses zrodila, Tesso, proto ta krev, byla jsi panna, teď patříš mi a nejen smluvně, ale i duševně.“ Řekl Everett a znovu si Tessu přitáhl k sobě. „Ta další krev byla součástí kouzla, stejně jako oheň, pentagram, latinská slova a měsíc v úplňku, tvé lektvary, prostě to bylo dáno, bylo to předpovězeno.“ Otočil si jemně Tessiinu tvář na sebe a jemně ji políbil a setřel slzy z tváře. Tessa jen lapala po dechu, zatímco pláž se pomalu zaplňovala lidmi, byla vyděšená a zničená a byla zneužita. Ten, kterému věřila nejvíce, ji zneužil, omámil ji panenskou magií, magií, kterou jen odložila a nezkoumala, protože měla za to, že se jí už netýká. Neudržela se, brečela, nemohla dál, Everett ji chytil kolem pasu a pokusil se ji opět vlichotit.
„Tesso, takhle to bude krásné a dokonalé, neboj se, vše bude dokonalé, náš syn…“ a hladil ji při tom po těle, hladil ji po břiše a cítil své temné kouzlo a jeho pohyby. Kouzlo vykonal v době, kdy Tessa byla plodná, věřil ve své výpočty i sám v sebe a hlavně věřit v magii.
„NIKDY!“ vykřikla Tessa, prudce jej odstrčila od sebe, což Everett nečekal, v nestřeženém okamžiku si pomocí Everettových schopností otevřela portál a zmizela v něm, než ji Everett stačil zachytit, než stačila zjistit, že v dimenzi, kde se právě nacházeli je i její dcera Ann.
Chtěl ji následovat, ale Tessa se mu doslova ztratila v mezidimenzionálním prostoru. Střídala jednotlivé dimenze, dokud měla sílu, dokud se nesesypala v slzách. Everett zůstal sám a zíral do dálky, která pro něj znamenala ztrátu a otázky.
…“ Čím víc piju, tím víc o tobě přemýšlím
Oh ne, ne, nemůžu to vydržet
Zlato kamkoliv jdu, připomíná mi to tam tebe…
Myslíš na mě?
Co jsme bývali?
Je to teď lepší, když nejsem kolem?
Mí přátelé se chovají divně,
vůbec se o tobě nebaví.
Jsi teď šťastná?
Nechci vědět, vědět, vědět, vědět
Kdo tě vozí domů, domů, domů, domů
Miluju tě tak, tak, tak, tak
Jak jsem tě miloval, ne
Nechci vědět…“
(Don't Wanna Know - Maroon 5 - Boyce Avenue ft. Sarah Hyland cover)
Joy sa náhle strhla zo sna a prudko otvorila oči. Bolo jej príjemne, teplúčko a tak ich znova zavrela a vychutnávala si ten pocit. Jej malátna myseľ ešte stále plávala mimo realitu. Z polospánku sa usmiala. Začula šum vody v kúpeľni, Arden je tu, neodišiel, ale práve sa sprchuje. O chvíľu k nej príde a ešte s mokrými vlasmi sa k nej pritúli, ako to zvykol robiť… Cez tú otupenosť sa jej však pomaly začínali predierať spomienky na včerajší večer. Spomienkový obrad, lampióny, jej želanie, Failo, nečakaný odkaz a Ardenov odchod.
“Ach nie…”, zaúpela Joy a v duchu sa úplne scvrkla pod návalom náhlej bolesti. Prinútila sa opäť otvoriť oči a tam ju čakal ďalší šok. Nebola vo svojej izbe, tu dominovala hnedá, zlatá a béžová. V tejto miestnosti bola len raz, ale vedela presne, komu patrí. Čo však nevedela, prečo a ako sa sem dostala. Posledné, čo si pamätala, bolo, čo jej Failo povedal v záhrade a odvtedy nič. Znova ju pichlo pri srdci, keď jej v ušiach zneli jeho slová. Síce kruté, ale áno, pravdivé… Striaslo ju a vtedy si uvedomila, že má na sebe len hodvábne kombiné, čo mala pod šatami a spodné prádlo. Jej šaty boli úhľadne zavesené na vešiaku spolu s bundou. Prudko sa posadila, no kým sa stihla vôbec spamätať, dvere na kúpeľni sa odrazu otvorili a vyšiel z nich Failo.
“Dobré ránko, modroočka. Ako sa cítiš?”, prehodil smerom k nej so svojím typickým úsmevom. Joy vyvalila oči a vytiahla prikrývku ešte vyššie. Na sebe mal len uterák ovinutý okolo bokov.
“Ja… ja… ako som sa sem, preboha, dostala?”, vysúkala zo seba nakoniec takmer nečujne.
“Si predsa čarodejnica. Nepriletela si náhodou na metle?”, odvetil jej Failo pokojne a podišiel k skrini. Tam bez okolkov zo seba zhodil osušku, ktorú ledabolo prehodil cez stoličku a otvoril ju.
“Kristepane…”, zašomrala Joy celá červená a odvrátila pohľad, na čom sa elf dokonale zabával. “Myslím to vážne, ako?”, zopakovala mu otázku, ktorú však adresovala nočnému stolíku, ktorý priam hypnotizovala.
“Keď si omdlela… ”, prisadol si k nej po chvíli na posteľ. “Už sa môžeš na mňa pozrieť, ty hanblivka. Som oblečený”, uškrnul sa. Joy na neho zazrela a on pokračoval. “Takže, keď si záhrade omdlela, nechcel som ťa v tvojom stave nechať samu v tvojej spálni a tak som ťa odniesol sem.”
“Ehm… ďakujem za tvoju starostlivosť, ale to si ma nemohol vziať k Drulle? A navyše… ty si ma uložil do postele? So všetkým… aj vyzliekol?”, hlesla ticho a kývla hlavou k svojmu oblečeniu.
“Áno”, odvetil ľahostajne, akoby to bola úplne normálna vec. “Joy, ako som ti včera na ošetrovni povedal, nie je nič, čo by som ešte nevidel. Takže kľud.”
“Ale nespali sme spolu…”, pozrela na neho vystrašene.
“Nóóó… ako sa to vezme…”
“Čože?!”, zbledla ako stena.
“Joy, upokoj sa! Uťahujem si… Neviem, čo si o mne myslíš, ale mám rád, keď je žena pri vedomí a vníma, keď sa s ňou milujem. Nie v kóme”, vyhlásil sucho. “Takže, áno, spal som s tebou v jednej posteli, ale to je všetko. Gauč je strašne nepohodlný.”
“Otoč sa, prosím”, vyzvala ho slabým hlasom. Už tu nemohla ostať ani minútu, potrebovala byť sama, zahrabať sa do perín a nikdy z nich nevyliezť… alebo aspoň najbližších pár hodín. Tlak v jej hrudníku sa stupňoval, s ním aj diera, ktorú mala vypálenú namiesto srdca a začínajúca panika jej sťažovala dýchanie. Arden… Z oka sa jej vykotúľala slza, ktorú si opakom ruky utrela a pozrela na Faila.
“Čo?”
“Chcem sa obliecť a odísť odtiaľto. Tak buď taký láskavý a otoč sa.” Jeho pery sa zdvihli v pokrivenom úsmeve.
“To vážne? Veď nie si nahá.”
“Smrteľne”, odvetila Joy, no Failo sa ani nepohol.
“Nikam nejdeš”, skonštatoval rozhodne. “Musíš sa najesť, malý potrebuje pravidelný príjem tekutín a živín. Niečo ti prinesiem, dobre? Chladničku mám vždy plnú chutných, ale zdravých dobrôt”, opýtal sa jej a spýtavo zdvihol obočie.
“Teraz nemôžem. Keby som niečo zjedla, hneď by to skončilo v záchode. Raňajkujem tak hodinu po prebudení a neboj sa, svoje dieťa nezanedbávam! Má všetko, čo potrebuje!”, dodala nahnevane.
“Pŕŕŕ, modroočka, tak som to nemyslel. A je to naše dieťa. Tak sa aspoň napi, po malých dúškoch by to malo ísť”, podal jej malú fľašku s vodou, ktorú vybral z minichladničky. “Joy… napi sa, prosím, kvôli sebe a malému”, prihovoril sa jej hlasnejšie, načo si ju vzala a napokon celú vypila.
“Ďakujem.”
“Poslušné dievčatko”, pochválil ju so spokojným úsmevom a Joy si len povzdychla.
“Mimochodom… dvakrát si spomenul, že to bude chlapec. Prečo tá istota?”, poznamenala s prižmúrenými očami, predýchavajúc náhlu nevoľnosť.
“A? Som jednoducho presvedčený, že to tak bude”, odvetil hrdo a odložil pohár na nočný stolík. “Navyše, tak si opeknela, že nemôžem pochybovať o tom, že pod srdcom nosíš môjho malého princa”, usmial sa hrdo.
“To predsa nič nedokazuje”, pokrútila hlavou.
“Čo tým chceš povedať?”
“Že sa mýliš, Failo”, odvetila ticho, no tvár jej skrášlil jemný úsmev. “Je to dievčatko, povedala mi to Drulla.” Videla, ako po jej slovách na okamih zmeravel. Fakt bol presvedčený, že čaká jeho následníka trónu, takúto správu nečakal.
“A je si tým istá?”
“Áno. Táto možnosť ti veľmi nezapadá do tvojich dokonalých plánov, mám pravdu?”, opýtala sa ho Joy s iróniou v hlase.
“Ale vôbec nie”, pousmial sa nakoniec. “Nevadí, že naša prvorodená bude princezná. Na ďalší pokus nám to určite vyjde”, žmurkol na ňu Failo, načo znova zbledla a už chcela niečo namietať, ale on ju zastavil. Do svojej veľkej dlane vzal tú jej krehkú a ľadovo studenú a vážne sa jej zadíval do očí.
“Joy, počúvaj ma…”, zovrel ju ešte pevnejšie, pretože v prvom momente sa mu chcela vytrhnúť a prisadol si bližšie. “Zamysli sa nad tým. Vtedy pri bazéne som počul, keď si vravela svojej kamoške Amelii o svojich pocitoch a strachu. Je fakt, že tu nikoho nemáš, si sama na mieste plnom zlých spomienok a tehotná. V tomto svete sa nevyznáš, nemáš ani vlastnú identitu, školu, nič… V poslednej dobe si zažila veľa zlého a preto mi dovoľ, aby som ťa odtiaľto odviedol, modroočka. Si žena, ktorú milujem a už to je pre mňa zázrak. V mojom dočasnom paláci, letnom sídle po rodičoch v elfskej ríši, do ktorého sa plánujem nasťahovať, ti poskytnem bezpečie a zázemie, takéto veci tam nebudeš musieť riešiť. Bude sa ti tam páčiť, krajšie miesto si v živote nevidela, to ti prisahám. A keď vyhrám revolúciu, ktorá je už na spadnutie, spravím ťa svojou kráľovnou”, dodal a s očakávaním na ňu hľadel.
“Failo…”, hlesla Joy a do očí sa jej znova nahrnuli slzy. “Ja ťa však…”
“... nemiluješ, ja viem. Joy, niekedy je však dobré urobiť rázny koniec s minulosťou, hlavne v tvojom prípade určite. Mysli už konečne na seba! Stále pomáhaš iným a hlavne tomu debilovi s dokonalými vlasmi! A čo máš za to? Viem, že ho ešte stále ľúbiš, nie som sprostý! No on ti v tom odkaze napísal to isté a to mu kvitujem. Mal pravdu! Sklamal ťa, zlomil ti srdce, viackrát… a mňa zasa bolí to moje… ”, povedal a priložil si jej ruku na hruď, kde mu bilo. “... keď ťa takto vidím. Chýba mi tvoj úsmev, ružové líca a radosť zo života, ktorou si prekypovala, modroočka. Takže mysli na seba, odíď som mnou a vydaj sa za mňa. Začneme nový život, preč, ďaleko od všetkého a všetkých… ”
“To má byť žiadosť o ruku?”, opýtala sa ho Joy ohromene.
“Áno. Chcem, aby si sa stala mojou ženou. A ak budeš súhlasiť, bude aj oficiálna so všetkým, čo k tomu patrí. Takže?” V tej chvíli sa Joy pristihla, že naozaj uvažuje o jeho návrhu. Veď koľko manželstiev bolo uzavretých z rozumu a boli šťastné? Všetko, čo jej Failo ponúka, by k tomu možno viedlo. Miloval ju, navyše bol veľmi príťažlivý muž, to nemohla poprieť. A nemýlil sa… v tomto svete bola naozaj ničím, nemala nič, bol jej cudzí. Síce zdedila dom po rodičoch vo Francúzsku, ale ani tam nemohla ísť. Nemohla riskovať, že by náhodou znova vzbudila záujem Lovcov tieňov. Nebyť Aurorinej školy, nemala by ani strechu nad hlavou a už aj tak sa cítila ako príživníčka. Bála sa, čo s ňou bude, čo bude s maličkou, akú budúcnosť jej zabezpečí. Vo Failovom paláci by im naozaj nič nechýbalo. V hlave mala popletenú zmes myšlienok, ktoré sa jej začali zlievať dokopy. Sama až bolestivo potrebovala pokoj a niekoho, kto by sa tentoraz postaral o ňu. A kto bol lepším kandidátom ako Failo, ktorý chcel mať všetko pod kontrolou? U neho mala naozaj tú istotu, lenže… niekde v kútiku duše jej naliehavo blikali červené kontrolky, ale Joy ich v tejto chvíli nevnímala. Vidina, že odtiaľto odíde a že jej dcérka bude vyrastať v kompletnej rodine, v bezpečí, dostatku a pokoji, zatienila všetko ostatné. Joy mu visela na perách a hltala každé jeho slovo. Všetko, o čom rozprával, chcela, ba priam bytostne po tom túžila. Bolo to lákavé, prahla po láske, bezpečnom objatí a hrejivom teple, ktoré by ju ukolísalo a pomohlo jej zabudnúť na bolestnú realitu. Ktoré by ju vzalo preč a jej duši by sa aspoň na pár okamihov uľavilo. Len na chvíľu…
“Ja…”, zajachtala nerozhodne a vtedy sa k nej Failo naklonil a nežne sa dotkol jej pier. Neuhla mu… A vtedy, Joy ani nevedela ako, zrazu sa s ním náruživo bozkávala. Zavrela oči a nechala sa unášať týmto skvelým pocitom blízkosti, preč z prítomnosti, preč z tohto domu, z tejto planéty… Jej triezve uvažovanie opustilo telo a zrazu akoby neexistovalo nič, len jej zúfalá túžba po láskyplnom dotyku, po niečom krásnom. Potrebovala cítiť, že aj ona je milovaná, že po tých všetkých odmietnutiach a nešťastí ešte za to stojí. Vnímala Failovu vášeň, hučalo jej v hlave, keď ju zvalil späť do páperových perín. A vtom, kdesi v kúte jej popletenej mysle a zlomenom srdci pocítila náhlu zmes šoku, zúfalstva a hnevu. Prišlo to ako blesk z jasného neba a zatienilo všetky príjemné pocity. Joy sa vo Failovom náručí mykla a v tej chvíli sa spamätala. Arden musel cítiť, čo prežíva, vedel, čo v tejto chvíli robí, alebo sa chystá urobiť, pretože takéto emócie mohlo vyvolať len jedno… Bože! Zachvela sa a v momente, ako jej Failo chcel rozopnúť podprsenku, ho od seba jemne odtlačila.
“Pst…”, zašepkal. “To je v poriadku…”, opäť sa sklonil pre jej pery.
“Nie…”
“Modroočka, čo…”, vydýchol a keď na ňu konečne pozrel, oči mal zastreté túžbou.
“Prepáč, ja… toto nie je správne a voči tebe ani fér…”, jachtala a vyslobodila sa spod jeho tela.
“Čože? Najprv ma navnadíš a potom cúvneš?”, povedal s výčitkou v hlase a nechápavo pokrútil hlavou. “Myslel som, že je to medzi jasné, keď sme došli až sem, že so mnou chceš byť, že toto bolo tvoje áno…”
“Nechala som sa uniesť vidinou príjemného úniku zo skutočného sveta”, šepla v rozpakoch a postavila sa z postele. Rýchlo si upravila spodničku, ktorú jej Failo stihol stiahnuť z pliec a tvár jej doslova horela. Tak veľmi sa hanbila, ako sa mohla prestať takto ovládať?! Bola to hlúposť…
“Ja však nechcem byť len tvoj útek z reality. Ja chcem BYŤ tvoja realita”, odvetil Failo zamračene.
“Viem a ešte raz, veľmi ma to mrzí. Daj mi čas, aby som si to všetko premyslela. Teraz… nie som v stave nad niečím tak závažným uvažovať. Sám vidíš, že som mimo a zmätená”, povedala pomaly, no jeho oči sa na jej prekvapenie víťazoslávne rozžiarili.
“Ako len chceš, modroočka”, usmial sa. “Snáď to nebude trvať príliš dlho. Priznám sa, že som po tejto tvojej reakcii čakal definitívne odmietnutie, no zaskočila si ma”, dodal, podišiel k nej a pohladil ju po tvári. “Samozrejme, veľmi príjemne.”
“Život je plný prekvapení a nečakaných zvratov. A ja som už z toho momentálne veľmi unavená”, poznamenala Joy trpko a prešla k svojmu oblečeniu. Failo ju priam hltal pohľadom, no ona to sotva vnímala. V tej chvíli prešla na automatický režim, bola ako handrová bábika bez vlastnej vôle. Uzavrela sa do svojho sveta a všetko jej bolo jedno. Okrem milovanej dcérky, zázraku, jedinému dôvodu, pre ktorý sa jej ešte oplatilo žiť a existovať. A práve kvôli jej budúcnosti musela učiniť svoje rozhodnutie, na ktoré ale ešte nebola vôbec pripravená…
Keď Olivienina mama zastavila na letisku, blondínka nevychádzala z údivu.
“Rozhodla som sa pre nový štart. Pre nás všetkých. V Taliansku sa nám určite bude páčiť”, nadšene štebotala mamka, keď im kontrolovali kufre. “Myslím, že veľkomesto nebolo pre mňa.“
Všetok nábytok rodičia nechali doma, vzali iba oblečenie, knihy a dôležité veci. Pobalili aj za ich mladšiu dcéru. “Všetko ostatné si kúpime tam. Počula som, že v Taliansku majú dvakrát nižšiu cenu za nábytok”, radovala sa mamka. “A okrem toho, Elka si tam našla nového frajera, švárneho mládenca.“ Eleanor pri tom oslovení pretočila oči a Oli vyprskla do smiechu.
“No čo, opustila si svoju životnú lásku, Alfieho?“, rypla do nej sestra. Eleanor ju priateľsky šťuchla. Mesiac pred odchodom Olivien, Eleanor chodila s jedným o rok starším pekným chlapcom. Každému vtedy vyspevovala, že je to láska jej života.
“Po prvé, volal sa Andrew a po druhé, už s ním nechodím. Simeon je vyspelejší, múdrejší a oveľa viac romantický. Ten mi určite nedonesie na Vianoce žabu ako jeden z mojich bývalých, Oliver.“ Olino srdce vynechalo jeden úder. Simeon? Ako sa môžu poznať... to nemôže byť pravda.
“Ako vyzerá?“, naliehala Olivien, načo sa jej sestra začervenala a vykoktala:
“Má ru-ružové vlasy a b-bielu bradu.“ Olivien vyprskla do smiechu.
“Vážne?“, rehotala sa. Vtedy Eleanor potriasla hlavou, akoby sa prebrala z tranzu.
“Čo? Nie! Neviem, čo mi to napadlo.“ Odrazu sa za nimi ozval smiech. Muro sa váľal na zemi, od smiechu až prkskal a labkami sa chytal za brucho. Oli doňho slabo kopla.
“Sú tu ľudia!“, zasyčala. Napadlo jej, čo by si asi ľudia pomysleli o rehotajúcom sa kocúrovi. “prestaň, lebo ťa predám do cirkusu.” No Muro sa len ďalej smial a v tej chvíli jej to došlo.
“To ty?!“, zvolala pohoršene a kocúr sa trochu upokojil.
“Ticho, lebo sú tu ľudia!“, posmešne zamňaukal. “Toto kúzlo som našiel v knihe. Neskôr ti o ňom poviem, hlupaňa.“ To ich už volali, že kufre sú v poriadku. Prešli dlhou chodbou a usadili sa na lavičke. O dve hodiny odlietali. Hoci ich Oli mohla všetkých premiestniť, každý to chcel klasicky lietadlom. Nejako im však pomiešali lístky, tak Eleanor s ockom sedeli v jednej časti lietadla a Oli s mamkou v druhej. Pred nimi sedel malý chlapček a kopal do sedačky.
“Prestaň, Estel!“, napomenula ho tučná žena s hustými čiernymi vlasmi. To Oli pripomenulo jej kamaráta elfa. Po líci sa jej začali rinúť slzy.
“Zlatko, čo sa stalo?“, spýtala sa jej mama, no Oli nebola schopná slova. Keď neodpovedala, tak láskyplne dodala. “Vieš, že mne môžeš povedať všetko”, zľahka svoju dcérku objala. Oli cítila taký veľký hnev na Estela, že sa ho snažila spomínať čo najmenej. No mamke všetko vyrozprávala. Na konci aj ona mala slzy na krajíčku a zverila sa dcére, že prvá láska nie vždy vyjde, hoci Oli o Estelovi ako o láske nerozprávala. Mamy však vedia viac, ako si deti myslia. Keď neskôr vystúpili z lietadla, bola už tma. Taxíkom sa odviezli do ich nového domova, bol stredne veľký a Oli z neho cítila príjemnú auru, hoci si to nevedela vysvetliť. Kufre si dali do obývačky a poobzerali sa okolo seba. Steny mali vanilkovú farbu a na oknách boli pekné kvety. Muro vyskočil na parapetu a začal priasť.
“Asi sa mu tu páči”, pomyslela si Oli a dúfala, že to bude rovnako cítiť aj ona. Okrem toho, Mura počula priasť prvýkrát. Pocítila nostalgiu a v mysli sa jej vynorila Nikina tvár. Nikdy nezabudne na svoju skvelú kamarátku, no vedela, že musí začať odznova. Ako povedala mama, bude to pre ňu nový začiatok...
“Si bledá, Alasse. Myslím, že v tom má prsty anémia. Ešte stále ťa trápia ranné nevoľnosti?”, opýtala sa Drulla, keď Joy vyšetrila a odobrala krv.
“Nie, našťastie už to prešlo”, odvetila neprítomne.
“To je dobre. Dieťatko je v poriadku, pekne rastie a zdravo sa vyvíja”, usmiala na ňu a ešte jej zmerala tlak. Joy len bezducho sedela na jednom z lôžok a silene jej úsmev opätovala.
“To ma veľmi teší”, povedala a hoci bola veľmi smutná, na moment sa jej v modrých očiach objavili iskričky úprimnej radosti. “Chystáte sa odísť s nami?”, opýtala sa Drully, keď jej podala pohár s bylinkovým nápojom. Joy v ňom cítila med a mätu… Ako posledná opustila túto školu Amelia s Adamom, spolu s Maddie a Jamesom. Radosť sa ani nesnažili skrývať a Joy im to nezazlievala. Hoci jej Amy veľmi chýba, rovnako ako Jamie či Tessa. Dohodli sa, že ostanú v kontakte cez mobil a Skype, ktorý jej ešte stihli ukázať, ako funguje. Tak tu na pár dní ostala sama, bez priateľov a spoločnosť jej robil najčastejšie Failo, Aurora, ale aj Drulla, ktorá sa tu zdržala ešte dlhší čas. “Toto budeš piť dva krát do dňa”, poučila ju staršia elfka, načo Joy prikývla. “A áno, chcela by som sa k vám pripojiť. Ostala som tu len kvôli tebe a teraz, keď sa sťahuješ k nám, do elfej ríše, ma tu už nič nedrží. Potom na teba budem dozerať tam… Failo ma o to požiadal a ja som súhlasila”, dodala mäkko, načo ju Joy silno objala. Aj ona súhlasila… včera, hoci v kútiku duše ešte stále váhala. Po obede jej Failo oznámil, že revolúcia je spadnutie, takže tam musí byť, keď to prepukne. Navyše to vyzerá tak, že Arcalime s dcérou, princeznou Veou sama odstúpi z trónu. V ríši mal už oveľa viac prívržencov ako jej rodina, čiže bolo len otázkou času, kedy kráľovná abdikuje. Keď o tom Failo hovoril, v očiach mu svietili nadšené ohníčky víťazstva a zadosťučinenia. Nevedel, kedy sa sem bude môcť znova vrátiť a chcel mať Joy už doma, u seba v paláci. Bola už skoro v šiestom mesiaci tehotenstva, termín pôrodu vychádzal niekedy po Novom roku. Vedela, že ho tlačí čas, no tým pádom tlačil aj on na ňu, hoci jej ho sľúbil. Joy však už za tú dobu, čo ho mala možnosť spoznať bližšie pochopila, že trpezlivosť nie je práve jeho silná stránka, práve naopak. A tak napokon súhlasila, že s Failom odíde, nemala už silu s ním argumentovať… Predtým si asi milión krát prešla všetky pre a proti a keď sa na to pozrela logicky a prakticky, aj tak stále víťazil zoznam pod hlavičkou ÍSŤ. Bol aj dlhší a výhodnejší pre maličkú a v istom zmysle aj pre ňu. Na rozdiel od toho druhého stĺpčeka OSTAŤ, čiže nemala čo stratiť. Jedine samu seba, ale to si teraz neuvedomovala, na rozdiel od Drully, ktorá si o ňu robila starosti.
“Ďakujem vám, ďakujem za všetko”, šepla Joy a od dojatia jej vyhŕkli slzy. Už si nejako zvykla, že väčšinu času, čo bdie, preplače a aj keď sa zobudí, v niektoré rána má na lícach zaschnuté slané potôčiky. “Tak veľmi sa teším, že neprídem ešte aj o vás”, šepla a elfka sa smutne usmiala. Vedela, ako veľmi sa trápi kvôli Ardenovmu odchodu, rozhodnutiu byť s Failom a protichodnej vojne pocitov, ktorá sa odohrávala v jej vnútri. Bola si istá, že nebyť jej tehotenstva, pravdepodobne by sa zložila úplne. Drulla ani nevedela, akú má pravdu. Joy v tieto dni žila len pre dcérku s cieľom zabezpečiť pre ňu všetko len to najlepšie.
“Vieš, nepovedala som ti to, ale veľmi mi pripomínaš moju vnučku, Ellë. Jej meno v preklade znamená Hviezda”, povedala mäkko a oči sa jej zahmlili spomienkami. “Síce nie vzhľadovo. Má platinové vlasy, je vyššia a jej oči majú svetlejší odtieň modrej, ale niečo vo svojom vnútri máte spoločné. Možno jej chýba tvoja sila a vytrvalosť, ale obe ste starostlivé a láskavé. Jednoducho… vidím ju v tebe”, dodala nostalgicky.
“Už sa s ňou stretnete a ja sa teším, že budem mať možnosť ju spoznať”, povedala Joy a stisla jej ruku. “Ráno som si už zbalila pár vecí, čo si chcem vziať so sebou, čiže som pripravená”, dodala s úsmevom, ktorý ju musel stáť veľa síl.
“Alasse… si si tým istá? Naozaj si?”, opýtala sa jej Drulla jemne.
“Prečo sa pýtate?”, pozrela na ňu Joy a znova si odpila z chutného nápoja.
“Pretože si veľmi, ale veľmi smutná.”
“To prejde. Verím, že čas zahojí všetky rany, alebo ich aspoň zacelí, hoci jazva ostane… Začnem úplne od začiatku, preč od všetkých spomienok a raz sa prenesiem nad Ardena a jeho zbabelý útek…”, povedala Joy a v duchu sa modlila, aby to bola pravda, pretože momentálne mala pocit, že sú to len prázdne frázy a že to nikdy nedokáže.
“Prečo si myslíš, že jeho odchod bol zbabelým útekom?” Drulla odložila prázdny pohár na stolík a prisadla si k nej.
“Pretože… jednoducho ušiel… ”, zašepkala Joy. “Bez rozlúčky, poslal mi len zdrap papiera. Nestála som mu za viac, hoci som mu odpustila a stála pri ňom. Nebol ochotný čeliť svojim problémom, odstrkoval ma od seba… posledné dni začínam pochybovať, či ma vôbec niekedy miloval”, zhodnotila chvejúcim sa hlasom.
“Dievčatko… áno, na prvý pohľad sa môže zdať, že bol zbabelec. Odísť preč však niekedy nie je znakom slabosti, ale veľkej sily. Práve preto, že ťa veľmi ľúbil… o tom nepochybuj.”
“Ale nemusel to urobiť! Tým ma predsa ranil ešte viac. Stála by som pri ňom a snažila sa uľahčiť jeho bolesti. Viem, že si prešiel peklom a chápem, že ho to poznačilo! Ale po tom všetkom… nezaslúžila som si, aby ma opustil! A navyše bez jediného slova!”, zvolala Joy nahnevane a jej apatia bola odrazu preč. “To ma hnevá najviac! Dala som mu všetko…”
“A presne tam je ten problém a myslím, že on to vedel.”
“Nechápem…”
“Najbolestivejšou vecou, ktorá sa ti môže stať, keď niekoho príliš miluješ je to, ak stratíš samu seba a zabudneš na svoju výnimočnosť. Arden si bol vedomý, ako veľmi ho ľúbiš a nechcel ťa stiahnuť na dno, preto odišiel”, skonštatovala Drulla
“Niečo v tom zmysle mi povedal aj on”, odvetila Joy, keď sa v spomienkach vrátila k ich poslednému rozhovoru v izbe.
“Takže rozumieš, čo ti tým chcem povedať. Arden by určite chcel, aby si bola šťastná a ostala sama sebou, Alasse. Nazri hlbšie do svojho vnútra a opäť objav silu, ktorú v sebe máš. Nedaj sa prevalcovať smútkom. Je tam a čaká len na teba”, pohladila ju po chrbte. “Prečo chceš odísť s mužom, ktorého nemiluješ?” Joy namiesto odpovede len uhla pohľadom, ale nakoniec sa jej zdôverila so svojimi dôvodmi. “K tomu, aby si zabezpečila svojmu dieťatku šťastný domov a vychovala ho, to nemusíš robiť. Nedovoľ strachu, aby ťa donútil spraviť niečo, čo v skutočnosti nechceš.”
“Ale ja sama som vyrastala bez rodičov a jediné, čo si želám je, aby maličká mala kompletnú rodinu. Navyše, takto vyzerá, že Failo je predsa jej otcom a chce ju. Prečo by som ju mala kvôli vlastnej sebeckosti o to ukrátiť?”
“Alasse… a v tomto je práve tvoj kameň úrazu. Ty ani zďaleka nie si sebecká a myslím, že taká správna dávka tejto vlastnosti by ti prospela. Tvoje dievčatko má predsa teba”, usmiala sa na ňu. “A bude potrebovať hlavne matku, ktorá bude šťastná, spokojná a… sama sebou. Zvládneš všetko, čo si zaumieniš. Pri Failovi by si sa stratila úplne. Nevravím, že to nie je dobrý muž, no vieme svoje a predovšetkým ty, ak sa nemýlim. Ale…”, postavila sa a rukami si uhladila dlhú sukňu na šatách. “... konečné rozhodnutie je už na tebe, ešte stále ho môžeš zmeniť. Len som ti chcela ukázať svoj pohľad na tvoju situáciu.”
“Bravó, bravó, bravó!” Obe sa pozreli k dverám, v ktorých stála Aurora a so širokým úsmevom tlieskala. Potom sa pohla k nim a zeleným pohľadom sa zavŕtala do Joy. “Prepáčte, dámy, že sa miešam do vášho rozhovoru, no lepšie by som to nepovedala. Mám na vec rovnaký názor ako tu Drulla, ale ja ti to poviem ešte takto. Na rovinu. Keď odídeš s Failom, je veľmi pravdepodobné, že si zničíš život. No možno nie… Je tu možnosť, že ak sa premeníš na sivú myšku, ktorá na všetko bez slova svojmu drahému manželovi prikývne, splní každú jeho požiadavku a poslúchne každý jeho rozkaz, máš šancu na úspech. Ale za takú cenu? Včera po večeri ti ani nedovolil, aby si si vzala dezert”, pozrela na ňu so zdvihnutým obočím a Joy zmeravela. Vôbec si neuvedomila, že by si to Aurora mohla všimnúť, sedela predsa na opačnej strane stola, no jej očividne naozaj nič neujde. Joy ten čokoládový zákusok mala veľmi rada, od prvého dňa, čo prišla do magickej školy si ho nevedela vynachváliť. Keď si však chcela po jedle vziať aspoň jeden kúsok, Failo ju hneď zastavil.
“Zlatko, je to zbytočne kalorické a nezdravé. Teraz si kvôli malej musíš dávať pozor na stravu, veď vieš. Keď máš chuť na sladké, daj si nejaké ovocie”, žmurkol na ňu s úsmevom a podal jej broskyňu. Síce možno Joy pôsobila poddajne, neznášala, ak jej niekto vravel, čo má robiť, keď ju ovládal. A to Failo, nanešťastie, robil veľmi rád, hoci to nemyslel zle. Bol jednoducho taký, mal to v povahe. Rovnako ako majetníckosť a sebectvo…
“Aurora, on sa iba stará, aby sme ja a dieťa boli v poriadku”, napriek tomu ho chabo hájila.
“Svojím spôsobom áno, ale takto? To ti vôbec nevadí? Alebo ťa láka vidina, že sa staneš kráľovnou?”, opýtala sa jej a ruky si podoprela vbok.
“Nie, vôbec nie”, hlesla a pokrútila hlavou. “Skôr ma to desí.”
“Myslela som si. Ty nie si ten typ, čo sa dá zatvoriť do zlatej klietky, aj keby si mala nosiť korunu. Pokojne tu môžeš zostať, už som ti to vravela.” Joy však odmietavo pokrútila hlavou.
“Ale ja… nechcem zneužívať vašu pohostinnosť. Predsa, už nie som študentkou vašej školy a…” Aurora sa usmiala a pristúpila k nej bližšie.
“Ak máš ten pocit, fajn. Beriem. Tiež som premýšľala a mám pre teba návrh. Čo keby si tu začala pracovať?”
“Čože?”, ohúrene vyvalila oči.
“Môžeš mi pomáhať s vyučovaním. Zatiaľ som tu na všetko sama a študentov pomaly pribúda. Tým pádom sa staneš zamestnancom mojej školy a môžeš využívať všetky výhody, ktoré ti ten status ponúka. To znamená bývanie, stravu a navyše… ako bonus, že aj sama sa ešte zdokonalíš vo svojej mágii”, dodala a čakala na jej odpoveď.
“Myslím, Alasse, že je to dobrý nápad”, súhlasila Drulla s úsmevom, ktorý jej Joy pomaly opätovala, ale stále nevedela, čo povedať. Aurorin návrh ju zaskočil, ale musela si priznať, že príjemne. To však znamenalo, že by tu ostala a jej pomaly všetko v tomto dome pripomínalo Ardena… Videla ho v jedálni, ako sedí na svojej stoličke a bezmyšlienkovite sa babre v jedle, na terase, ako si číta, v knižnici… proste všade.
“Nemusíš mi odpovedať hneď, máš ešte čas. Konečné rozhodnutie je aj tak na tebe, presne, ako povedala Drulla ”, ozvala sa opäť Aurora, keď si všimla, ako sa tvári. “A ešte niečo, Joy… hoci si nevyrastala v dnešnej dobe, nestratíš sa v nej, ver mi. Dokážeš sa postarať o dieťa a vychovať ho aj za cenu, že budeš slobodnou matkou. No a čo? Hlavu hore! Koľko je takých žien, nebudeš prvá, ani posledná. Nie vždy nám ku šťastiu treba mužov”, dodala Aurora roztrpčene a tvárou jej prebehol tieň. “Maximálne tak na jednu vec, inak väčšinou všetko len komplikujú.”
“Je mi ľúto, čo vám Victor urobil a ako vám ublížil”, povedala Joy, načo na ňu Aurora pozrela a vystrela sa.
“Mne nie, moja drahá, ale ďakujem. Hoci som ho ľúbila a áno, veľmi ma zranil, nestojí ani za jednu moju slzu, myšlienku alebo hnev, či niektorú z mojich emócií. Jedine ak za sekeru medzi oči, ale teraz je bohvie kde v pekle a dúfam, že ho už nikdy neuvidím. A Arden…”, začala, ale potom radšej zmĺkla a odkašľala si. “Ehm, takže… aby sme to zhrnuli”, dodala a usmiala sa na Joy. “Dôležité je, čo chceš ty a to aj dokážeš. Môžeš tu pokojne ostať a malé dieťa to tu len oživí. Sama som nemala možnosť mať vlastné, čiže… myslím, že to bude fajn. Porozmýšľaj o tom”, dodala a obrátila sa k Drulle. “Prosím vás, predtým, ako odídete, potrebovala by som…” Joy jej slová viac nevnímala. Ponorená do vlastných myšlienok a úvah potichu vyšla z ošetrovne, aby ich nerušila pri rozhovore a pobrala sa do svojej izby. Musela si ešte toho v pokoji veľa premyslieť a prejsť hlavou. Stále mala predsa čas, hoci už len pár hodín…
Odkedy sa Amelia vrátila späť domov k svojmu normálnemu a podľa jej názoru aj nudnému životu, prešlo už zopár týždňov. Okrem školy, ktorá jej zaberala najviac času, sa tiež snažila, aby boli s Adamom čo najčastejšie spolu. Zdalo sa to skoro nemožné, keďže on chodil na výšku do iného mesta, ale napriek všetkému si vždy na seba našli čas aspoň cez víkendy. S Jamesom a Maddie tiež už nebola tak často. Jej brat trávil viac času na intráku alebo u Maddison ako doma. Jediná, s ktorou bola pravidelne v kontakte, bola Joy, aj keď len cez Skype. Tá začala učiť v Aurorinej škole ako mentorka a konečne sa po dlhšom čase začala aj usmievať.
“ … tak a dnes ideme k Adamovi, chce ma predstaviť rodičom. Teda, doma bude asi len jeho mama, ale aj tak.” Amelia pokrčila plecami a čakala na Joyinu reakciu z druhej strany obrazovky.
“Óóó!”, zvolala Joy nadšene. “Tak to je pokrok! Potom mi musíš povedať všetky detaily. Dúfam, že sa čoskoro uvidíme. Už sa tu na teba veľmi tešíme”, odtiahla ruku s mobilom trochu ďalej, aby ukázala svoje stále väčšie bruško.
“Jéééj! Aj ja na vás. No, už musím bežať”, zamávala jej. “Ahóóój!“, s úsmevom jej poslala vzdušný bozk a ponáhľala sa pripraviť na dnešný veľký deň.
...
Adam po krátkej prehliadke domu zaviedol Ameliu do svojej izby, kde prekvapivo stále vládol poriadok a všetko bolo na svojom mieste. Bola pekne zariadená v príjemných tónoch modrej a krémovej a plná svetla.
“Máte to tu fakt pekné a tvoja spálňa naozaj nevyzerá ako tvoja. Takto dokonale uprataná? To nie je tvoj štýl”, lakťom doňho jemne drgla, na čo sa zasmial.
“Tak čo ti poviem, proste mama. A tiež je výhoda, že tu netrávim veľa času.“ Amelia si prezerala veci na poličke – fotky s kamarátmi, komiksy, zopár zberateľských figúrok. Adam sa zatiaľ posadil na posteľ a pozoroval ju. “Celkom sa ti tu páči, hm?“ S úsmevom sa k nemu obrátila a pokrčila plecami.
“Netvrdím, že nie, ale som tu prvýkrát, všetko je teraz zaujímavé.“ Adam sa zasmial, vstal a spravil pár krokov jej smerom, keď sa z prízemia ozvalo buchnutie dvier a následne ženský hlas.
“Adam! Ty si už doma? Mohol by si mi prísť pomôcť s tými taškami? V aute ostali ešte asi dve,“ pokračovala jeho mama vo svojom monológu, kým kráčala hore schodmi. Amelia hodila na Adama nervózny pohľad s otázkou.
“Čo mám robiť?“ Adam len s úsmevom pokrútil hlavou, dal jej rýchly bozk a zašepkal späť.
“Buď sama sebou.“ Amelia mu v duchu hneď odpovedala:
“Uf… no to radšej nie… “ Vtedy do izby strčila hlavu staršia tmavovláska v čiernom elegantnom kostýmčeku, ktorá bola od neho asi o hlavu nižšia.
“Tak počuješ ma?”, pustila sa do neho, keď si všimla Ameliu. “Ou, nevedela som, že máme návštevu”, skonštatovala blahosklonne a na tvári sa jej zjavil jemný úsmev, ktorý aj hneď zmizol. Táto žena sa zrejme veľa neusmievala. Adam jej predtým vravel, že pracuje ako právnička.
“Veď som ti spomínal, že dnes k nám príde Ame...“, začal, ale ona mu hneď skočila mu do reči.
“Adam, veď vieš, že teraz máme ten veľký prípad a som rada, že som dnes stihla aspoň nakúpiť. Jednoducho som zabudla.” Nenápadne prevrátila očami a urobila pár krokov smerom k Amelii. “Mimochodom, teší ma. Adelaide Westfieldová, ale všetci ma volajú Della.” Na tvári sa jej znova objavil ten nepatrný, znudený úsmev a Amelia jej oficiálne potriasla rukou.
“Amelia. Aj mňa veľmi teší, veľa som o vás počula.“ Della mierne nadvihla obočie.
“Hm, zaujímavé.“ Adamova mama sa jej ešte opýtala zopár nezaujímavých otázok ako napríklad, kam chodí do školy a podobne. Po pár minútach sa Amelia ospravedlnila a vybrala do kúpeľne. Adam jej vysvetlil cestu a kým Amelia došla k jej dverám, odrazu začula nervózny šepot jeho mamy.
“Čo to má znamenať? Kto to je? Čo sa stalo s Blair? Bola tu niekoľkokrát a vyzerala riadne naštvane. Adam, ak si niečo vyviedol, tak...“
“Mami, upokoj sa! Všetko je v poriadku, no hlavne nespomínaj Blair pred Ameliou...“ Práve v tej chvíli Amelia za sebou potichu zatvorila dvere a Della vyšla z Adamovej izby. Nerozumela tomu, ale fakt, že jej frajer pred ňou niečo chcel znova tajiť, sa jej veľmi nepáčil.
“Tak ako, modroočka? Už je čas! Máš všetko prichystané?” Failo s nadšeným úsmevom vošiel do Joyinej spálne bez zaklopania a našiel ju zamyslenú sedieť na posteli, pri ktorej trónila jedna menšia cestovná taška. V tehotenských rifliach na traky, bielo-modrom pásikovanom tričku a rozpustenými vlasmi vyzerala rozkošne a zároveň dievčensky. “Prečo ešte nie si oblečená?”, opýtal sa zarazene, keď jej vtisol bozk a pozrel na hodinky. “Dohodli sme sa predsa na tretiu, nie?” Joy sa nadýchla a prikývla.
“Áno, máš pravdu…”
“Tak prečo tu sedíš a nemáš na sebe tie šaty, čo som ti dal? Vieš, že v tomto do ríše elfov ísť nemôžeš, už som ti to vravel”, povedal Failo, podišiel k šatníku a vytiahol z nich krásne modré šaty z hodvábu s dlhou sukňou a zvonovými rukávmi. “A ešte kabát…”, priložil k nim krémový plášť s kapucňou a všetko to položil na posteľ vedľa Joy.
“Failo, zastav sa na chvíľu…”, požiadala ho, načo si netrpezlivo povzdychol.
“Ale zlatko, musíme predsa ísť! Na dnes večer mám ešte dohodnutú poradu, chcem ju stihnúť a nehnevaj sa, no ty mi v tom veľmi nepomáhaš. Aj Drulla nás už čaká”, dodal, ale keď videl, aká je bledá a nervózne si žmolí dlane, prisadol si k nej a pohladil ju po líci. “Čo je? Je ti zle? Alebo…?”
“Viem, už som sa s ňou rozlúčila.”
“Čože?”
“Failo, úprimne ti za všetko ďakujem, naozaj… ”, stisla mu ruku. “Ale… prepáč, ja s tebou nikam nejdem. Nemôžem”, povedala a pozrela mu do modrých očí, ktoré sa v mihu zamračili.
“Čože? Ako nemôžeš? To čo má znamenať? Nerozumiem, veď včera si súhlasila”, odvetil a v hlase mu už bolo cítiť jasné podráždenie. “Už som naplánoval aj naše zásnuby, dokonca som ti dal šiť šaty, jednoducho… prečo vymýšľaš?” Joy ho len ticho počúvala a po jeho slovách sa len utvrdila v tom, že jej rozhodnutie bolo správne.
“Failo… a kde v tom všetkom som ja?”, opýtala sa ho jemne, načo nechápavo zvraštil obočie.
“Joy, to čo sú za otázky? S kým sa chcem podľa teba zasnúbiť a oženiť? S Drullou?! O čo ti vlastne ide?” Failo sa už postavil a začal sa prechádzať po izbe.
“Spýtal si sa ma, aké chcem šaty? Napríklad… akú farbu a typ látky? Čo by sa mne páčilo? Akú mám ja predstavu? Zaujíma ťa to vôbec?” Jej odpoveď ho na moment zaskočila, no potom potriasol hlavou.
“Chcel som to všetko zariadiť, aby si mala čo najmenej povinností. Prídeš si do hotového, nebudeš sa musieť o nič starať. Tvojou jedinou povinnosťou bude užívať si život v mojom paláci a po mojom boku. Budeš mať pokoj a pohodlie, tak čo ti zasa vadí?!”, rozhodil rukami.
“Presne toto, Failo. Naozaj, ja… nie som bábika, čo navlečieš do hodvábnych šiat, budeš sa ňou prezentovať, ktorá ti bude rodiť deti a celé dni vysedávať pri okne a vyšívať…”, odvetila Joy a tiež sa postavila. “Chcem pracovať, študovať na vysokej škole, niečo dosiahnuť…”
“Čo tak zrazu? Navyše, zabudla si, že si tehotná, ale mi niečo uniklo?”, zavrčal Failo a bojovne si prekrížil ruky na hrudi.
“Uniká ti veľa vecí”, skonštatovala Joy a podišla k nemu bližšie. “Viem, že to myslíš dobre. Si starostlivý a chceš pre mňa to najlepšie. Avšak… tvoja predstava sa nezhoduje s mojou. Je mi to ľúto. Myslela som, že by som si na to mohla zvyknúť, ale potom som si uvedomila, že tým pádom by som prišla o samu seba. A to nechcem. Po tých nešťastných udalostiach… áno, opustila som sa, prestala som si veriť, vzdala sa. Nevedela som, čo so mnou bude ďalej, mala som strach z budúcnosti a… zľakla som sa. Potom si prišiel ty so svojím návrhom. V tej chvíli sa mi to zdalo ako dokonalé riešenie mojich obáv a situácie, ale…”
“Ale, ale… ale čo?! Modroočka, mňa to už vážne prestáva baviť! Zasa chceš vycúvať? Raz povieš áno, potom zasa nie… Čo si o tom mám myslieť?!” Failovi dochádzala trpezlivosť, nebol zvyknutý, aby si ním niekto takto zaobchádzal a už vôbec nie žena.
“Necháš ma dohovoriť? Prosím?” On len zafučal, ale napokon prikývol. “Dobre. Chcela som ti tým povedať, že ako ty si zneužil stav, v akom som bola…”
“Ale ja som ne…”, odvrkol Failo chabo, ale Joy ho prerušila.
“Buďme k sebe úprimní… obaja sme to urobili. Ty si si šiel za tým, čo si chcel, aj keď si vedel, že som bola na dne. A ja ti to nezazlievam, viem, že ma ľúbiš a chcel si si ma získať. Ja som zasa bola na tom psychicky veľmi zle, túžila som po niečom dobrom, opore, pokoji a aby som sa konečne nemusela o nič starať. A ty si mi to na chvíľu dal… ” Joy sa na neho pousmiala, ale Failo sa len vytrvalo mračil ďalej. “Za čo som ti veľmi vďačná, ale nebol to spôsob, aký by mne vyhovoval. Napriek tomu som ti sľúbila, že sa za teba vydám a to bola chyba. Takže, aj ja som ťa v istom zmysle zneužila. Všetko mi bolo jedno a to sa nemalo stať. Preto v tom viac nemôžem pokračovať, nebolo by to správne. Kvôli tebe, ale aj kvôli sebe. Nebolo by to fér. Takže… odpusť mi. Viem, že som ťa sklamala, možno ti aj ublížila. Naozaj ma to mrzí. No som si istá, že by nám to nefungovalo a po čase by sme sa obaja len trápili”, dodala ticho a pokrčila plecami.
“Vau, za takýto prejav by som ti aj zatlieskal, ak by som nebol maximálne vytočený”, skonštatoval ironicky. “Aj si si ho nacvičila?”
“Failo, prosím ťa… Si dospelý, inteligentný muž. Tu ide o naše životy, nie o tvoje dotknuté ego”, povzdychla si Joy. “A… rozhodla som sa myslieť na to, čo je najlepšie pre mňa a pre maličkú.”
“Tým, že sa na mňa vykašleš?!”
“Tu ide o niečo iné. O nás oboch. Pravdepodobne by som ťa časom svojou povahou len rozčuľovala a ja ti naozaj nechcem, aby si kvôli mne dostal infarkt”, povedala Joy a pousmiala sa.
“Mne to nepríde vtipné, ale že vôbec…”, odvetil Failo a prevrátil očami.
“Napriek všetkému, čo sa medzi nami stalo, ťa mám rada”, dodala mäkko. “Bol si ku mne dobrý a pozorný, keď mi bolo najhoršie. Veľmi si to cením. Stál si pri mne, hoci svojským spôsobom, no bol si tu pre mňa.”
“A stále som”, odvetil a chytil ju za ruky.
“Ja viem, ale rozhodla som sa inak… Nebáť sa a ísť si svojou cestou.”
“Stále však čakáš moje dieťa… ”, dodal pomaly a pozrel na ňu s prižmúrenými očami. “A nemáš nijaké právo ma od dcéry izolovať…”
“Ale ja ťa od nej nechcem odlúčiť, to som…”
“Ticho! Teraz hovorím ja!”, zvýšil hlas, až sa Joy pred ním nepatrne prikrčila. “Pozrime sa na to aj z tej druhej stránky… To ti svedomie dovolí, aby si ju obrala o otca a kompletnú rodinu? Čo jej len ty môžeš ponúknuť? Len mi to povedz! Presne tak…”, pokračoval bez toho, aby jej dal šancu odpovedať. “ … v skutočnosti nemáš nič! Sama si mi to predsa povedala! Dofrasa, veď nemáš ani na to, aby si jej kúpila mlieko alebo jedinú blbú plienku!”, dodal nahnevane. Joy sa len zhlboka nadýchla, doslova to v nej vrelo, no jej odpoveď bola pokojná.
“Všetko som si premyslela a zariadila. Takže nemaj obavy a láskavo ma neponižuj! Po prvé, ostanem bývať tu. Autora mi ponúkla miesto mentorky a popri tom by som chcela externe študovať na univerzite v ľudskom svete. A áno… možno ju oberiem o kompletnú rodinu, ale bude mať mňa! A ja jej dám veľa, veľa lásky.”
“Vidím, že si si to naozaj dokonale naplánovala!”, zahučal Failo a schytil ju za lakeť. “Lenže to nebude také ľahké! Ja sa ťa len tak nevzdám! A ani dieťaťa! Je to moja princezná, moja prvorodená! Musí prísť na svet v elfskej ríši, vyrastať tam a žiť!”
“Pusti ma!”, vytrhla sa mu a bojovne pozrela do jeho rozzúrených očí. “Neprídeš o dcéru, budeš môcť Isabelle vídať, nebudem ti v tom brániť. To sú moje posledné slová. Ešte raz sa ti ospravedlňujem, no nemôžem s tebou odísť.”
“Počkaj, počkaj… Isabelle?”, skočil jej do reči a spýtavo zdvihol obočie. “To má byť čo?”
“Meno. Tak sa bude volať”, odvetila Joy rozhodne. “Po mojej mamke.”
“No to určite, veď nie je ani elfské! S tým nesúhlasím…”, pohoršene pokrútil hlavou. “Bude sa volať Arnë, po mojej matke!”
“Je pekné, ale nie. Navyše, nevidím dôvod, prečo by mala mať elfské meno”, stála si Joy za svojim.
“Tak ty nevidíš dôvod?!”
“Failo, pozri sa na nás”, povzdychla si unavene. “Vidíš to? Nevieme nič vyriešiť bez toho, aby sme sa hádali. Veď si to konečne uvedom a nechoď si tak tvrdohlavo sa svojou predstavou, ktorá by nás mohla oboch zničiť a tiež by nemala dobrý vplyv na dieťa.”
“Pretože ty všetko komplikuješ. Je to tvoja chyba! Veď posledné dni nám bolo skvele a…”
“A vieš prečo? Lebo som ti ani raz neprotirečila. O všetkom si rozhodoval ty, lebo som ťa nechala. Tým pádom si bol spokojný, no ja takto žiť nemôžem.”
“Máš jediné šťastie, že ma tlačí čas a ja musím odísť”, skonštatoval nahnevane, ale v očiach mal kúsky sklamania. “No ešte sme spolu neskončili, ja sa opäť vrátim. A som si istý, že ma budeš prosiť, aby som ťa vzal so sebou”, dodal a ráznym krokom podišiel k dverám. “Zmení sa ti hladina hormónov a všetko môže byť zrazu inak.”
“Failo! To nie je pravda!”, rozhodila bezmocne rukami.
“Uvidíme…”, zlovestne sa uškrnul a tak silno za sebou zatresol dvere, až spadli dva obrazy. Joy vedela, že Faila veľmi sklamala a zlomila mu srdce. Ako však opustil jej spálňu, pocítila nesmiernu úľavu, akoby z nej spadol obrovský balvan. Obdobie sebaľútosti mala za sebou, musí sa pozerať vpred. Naplno sa zamestná, aby v sebe udusila svoje smútky a lásku k Ardenovi. Všetku svoju energiu bude venovať len tomu, aby pre seba a dcérku vybudovala čo najlepšiu budúcnosť.
“Nech sa stane čokoľvek, vždy budeš moje malé, milované dievčatko”, pohladila si láskyplne okrúhle bruško. “A ja zakaždým prídem na spôsob, ako sa o teba postarať čo najlepšie. Ľúbim ťa, drobček môj a prepáč mi. Maminka sa na chvíľu stratila a nechala sa uniesť bolesťou a sebaľútosťou, ale už je späť…”
Po stretnutí s Adamovou mamou sa veci zbehli celkom rýchlo. Amelia sa počas prvých pár dní snažila fakt, že by jej Adam klamal, ignorovať. Jednoducho tomu nechcela veriť. Užívali si spoločnosť jeden druhého a tejto nebezpečnej téme sa vyhýbali. Teda, až do jedného jesenného večera, kedy to už Amelia nevydržala. Práve boli na prechádzke v parku, keď sa ho opýtala na Blair.
“Amy, o čom to hovoríš?“, opýtal sa, akoby sa nič nedialo. Amelia len pokrčila plecami a pozrela mu do tváre.
“Nechcela som počúvať tvoj rozhovor s mamou, ale jednoducho sa to nedalo a… chcem vedieť, kto je Blair”, zopakovala a nespúšťala z neho zrak. Adam však stále mlčal, neodpovedal, len bez slova hľadel pred seba. A tak Amelia pokračovala. “Prosím, nehovor, že nikto, lebo viem, že to tak nie je.“ Nervózne si prehrabol vlasy a zhlboka sa nadýchol.
“Blair je moja spolužiačka z výšky”, odvetil napokon. “Predtým, ako som ťa spoznal, som s ňou chodil. Fakt, že odchádzam na novú školu, teda k Aurore, nezobrala najlepšie… vtedy mi dokonca posielala tie vyhrážky… a potom som odišiel a spoznal teba”, dodal a na tvári sa mu objavil jemný úsmev.
“Takže ste sa vlastne ani nerozišli… “, skonštatovala smutne Amelia, na čo pokrútil hlavou. “Nie.“
“A prečo si mi klamal? Celý ten čas? Prečo si mi to nepovedal?“ Okolo nich prešlo niekoľko ľudí, na čo sa posadili na neďalekú lavičku.
“Amy… Blair je minulosť, naozaj.“ Amelia však odvrátila pohľad a pokrútila hlavou.
“Podľa nej asi nie. Teda, nikdy si jej to nepovedal, takže celkom ju aj chápem. Všetci by sme chceli nejaký záver a ona ho nedostala. Jednoducho si ju opustil a vraj sa zaľúbil do mňa.“
“Amy…”, chcel ju chytiť za ruku, ale ona ju odtiahla.
“Ale no tak. Blair to pochopí a my dvaja… všetko bude ako predtým. Sľubujem.“
“Ako? Blair to pochopí? To čo má znamenať? Vy dvaja sa stretávate?“, šokovane naňho pozrela.
“Áno… teda nie, ja… jednoducho som jej nedokázal povedať, že je medzi nami koniec…” Amelia si neveriacky odfrkla.
“Takže áno… “
“Tak som to nemyslel. Veď sme predsa spolužiaci a jasné, rozprávali sme sa spolu. Dokonca vie, že sa s tebou stretávam a..“ Adam sa snažil zachrániť situáciu, ale veľmi sa mu to nedarilo. “Amy, ja jej to vysvetlím. Urobím s tým definitívny koniec a my dvaja...“ Amelia ho však nenechala dohovoriť, toto nemohol myslieť vážne.
“Ja neverím! Adam, to si jej mal vysvetliť už dávno! Teda, ak to tak skutočne cítiš. Len… ak váhaš medzi mnou a inou osobou, prosím… nevyberaj si mňa”, dodala so sklonenou hlavou.
“Čo tým chceš povedať?”, opýtal sa a vytreštil na ňu modré oči. “To sa rozchádzame alebo čo?“ Amelia si len povzdychla a pokrčila plecami.
“Ja neviem, ale potrebujem nejaký čas… vieš, všetko si to premyslieť. V poslednom čase to bolo medzi nami aj tak nejaké iné, čudné. Verila som ti a ty si mi po celý čas klamal. Ani som ti ešte nepovedala, že ešte v lete v čarodejníckej škole, som našla ten papierik z tvojho koláčika šťastia”, zasmiala sa sama pre seba a pokračovala. “A ja som to vtedy jednoducho odignorovala.” Pretrela si unavene čelo a po krátkej pauze ešte ticho dodala. “Myslím, že by nám obom prospelo dať si od seba pauzu.“ Adam na ňu neveriacky hľadel.
“Chceš z toho len tak vycúvať? Hneď pri prvom probléme? Myslel som, že… “ Vtedy ho Amelia prerušila:
“To nie je len taký problém. A nesnaž sa teraz zvaliť vinu na mňa.“
“Amy, toto je strašne unáhlené rozhodnutie! Nerob to, prosím! Ja o teba nechcem prísť”, povedal so smutnými očami a tentokrát sa mu podarilo chytiť ju za ruku. Amelia pohľadom prešla z jeho tváre na ich spojené dlane. Jeho dotyk jej v tejto chvíli pripadal akýsi iný, cudzí. Možno mal pravdu a teraz to všetko zbytočne uponáhľala, ale… Jednoducho to mala vedieť skôr. Len tak slepo dôverovala človeku, o ktorom si myslela, že ho pozná. Možno, keby to zistila ešte v dome u Aurory, tak by sa veci vyvinuli inak. A možno ani nie. Možno by to skončilo presne tak isto. Možno, možno…
“To si si mal rozmyslieť skôr”, odtiahla sa od neho a vstala. “Je mi to ľúto”, pokrútila hlavou a so slzami v očiach sa obrátila na odchod. Adam sa ju ani nepokúšal zastaviť…
