Ahojte, kočky! :)
Tak a prinášam vám záverečnú kapitolu a príbehy postáv Amelie, Joy, Niky, Olivien a Tessy. Dnes sa s nimi stretnete už posledný krát a po viac ako dvoch rokoch sa s vami rozlúčia. Prežili si toho veľa - od radosti, cez strasti. Lásku, ale aj nenávisť. Dobrodružstvá plné akcie, v ktorých nechýbala mágia a kúzla.
Verím, že sa vám posledná kapitola bude páčiť :)
Textu je opäť pomerne veľa, takže, za prípadné nedokonalosti a preklepy sa vopred ospravedlňujem. Snažila som sa všetky príspevky zoradiť čo najlepšie :)
Prajem príjemné čítanie, napínavé aj pohodové čítanie :)
Vaša Ninna.
Tessa se nebránila své vlastní vášni, užívala si ji, a když se vrátil Everett, byla tak plná života a tak plná lásky, chtíče a vášně, které chtěla s Everettem nechat procitnout, že si všimla jeho vyčerpání, krve na jeho oblečení i jizev a šrámů, které na svém těle cítila, ale skrze vlastní rozkoš nevnímala.
Zalekla se.
Uvědomila si, že nechránila své emoce a že Everett její nadšení a rozkoš a pobláznění jistě také cítil. Možná to byla právě ona, důvod, proč Everett utržil krvavé rány na svém těle. Jediné, co ji nakonec uklidnilo, byla skutečnost, že student Aurořiny školy je mrtev, že nikdo jiný nedošel újmy a že Everett teď nějakou dobu dimenzi neopustí.
Stáhla si Everetta k sobě, opečovávala jej, ošetřovala a rozmazlovala. Tím, že byla plná svého ohně a nabytého chtíče, byla neřízenou střelou a Everett se jen mírně usmál, ležící v posteli vedle ní. Sledoval ji jako svatý obrázek. Věděl, co ji změnilo, ale neviděl důvod, proč by se měl zaobírat jejími výstřelky a tím, co dělá, když on tady není, ne, pokud se bude vracet k němu a bude s ním.
Spletl se. Její posedlost jeho tělem brzy vyprchala, stejně jako chtíč, touha a žár.
Tessa byla znovu ledovým chladným ostrovem, přístupným jen hrstce vybraných, Everett k nim nepatřil. I když s ním chtěla být, hledala lásku a potěšení v náručích jiných a hlavně, v náručí Marka.
S Markem začala trávit tolik času, že na Everetta nezbývalo. Everett ji nejen víc sledoval, ale také nasadil na její pozorování svého oblíbeného bojovníka, Lucase. Udělal chybu.
Tessa věděla, co Everett dělá i proč a tak udělala jediné, svedla jej, nenápadně, opatrně. Lucas se bál víc ji samotné, než Everetta, zvláště když viděl, s jakou ladností a klidem zabila muže, který byl spolu s ním na stráži a tak Everettovi řekl, že Tessa se zahradami prochází v čisté nevinnosti a stejně tak její milostné hrátky se naučil krýt. Nakonec by to byla Tessa, kdo by ho zničil a Everett, kdo by ho zabil.
Everett opět chtěl svůj čas trávit s Tessou, co nejvíce to šlo, což ji otravovalo.
Pak ale opět musel pryč, konečně. Bez něj mohla Tessa dýchat. Jenomže, strádal nejen Everett, ale i její děti. Nepřipouštěla si to, nevnímala to, nechtěla. Chtěla být sama, chtěla si užívat, chtěla ovládat. Přestala děti objímat, přestala být milá, přestala být matkou. Poslala je pryč s chůvami.
Pak si nechala poslat pro Marka, aby přišel za ní do lázní.
Nakonec se lázně staly jediným místem, kde se mohli nerušeně scházet. Tessa už nezapomínala uzamknout své emoce před Everettem, a když nakonec jednou ano, svedla to na jeho miláčka Lucase. Ten se ani nenadál, Tessa se ušklíbla a Everett, který věděl, že Tessa dokáže muže svést jediným pohledem, jediným pokynutím, setnul jeho hlavu. Tak silná byla i jeho magie. Věděl, že v tom Lucas mohl být nevinně, ale nemohl dovolit, aby se jejich setkání opakovalo. Tessa byla spokojena, Everett vraždil, pro její potěšení.
Mark se pak jistý čas u Tessy nezastavil, což ji začalo víc než štvát, přivádělo ji to k šílenství. Odkopávala Everetta od sebe mnohem častěji a mnohem viditelněji.
Pak Marka zavolala k sobě, pod záminkou, že potřebuje jeho magické schopnosti ovládání přírody a zatemňování mysli.
Přišel.
Stála před vydlážděným bazénem, zády k němu, na sobě saténový rubínový župan, po kterém se ji rozléval závoj jejich hedvábných temných vlasů. Stála a jemně si kreslila po hladině vody. Usmívala se a snila.
Přišel do místnosti velice potichu, nevšimla si ho. Stejně jako si nevšimla Everetta. Postavil se vedle Marka, změřil si jej pohledem a spálil jej pohledem.
„Ty?“
„Odpusťte pane, zatoužila po mne.“ Omlouval se Mark a doufal, že to vyzní klidněji, než si připouštěl.
„To vidím.“ Sledoval jeho strach Everett a jeho oči se měnily v temnotu půlnoci.
„Odejdi, než změním názor a dopadneš stejně, jako Lucas.“ Zasyčel Everett a Mark rychle zmizel, tak tiše a neslyšeně, jako přišel.
Everettovy bylo jasné, že tenhle románek trvá již nějakou dobu a uvažoval, jak se Markovi za toto odvděčí a jak vyčiní Tesse, z niž zrovna spadl župan a ona pomalu, ladným krokem vstupovala do připravené lázně.
Everett vykročil pevným krokem k ní a voda v lázni začala bublat.
„Everette, nečekala jsem tě.“ Vyřkla Tessa ještě dřív, než jej uviděla.
„To jsem si všiml, takže…, ty a Mark…, ještě pořád?“ usmíval se a hrál si s nepatrným množstvím energie ve svých dlaních.
„Do toho ti nic není.“ Odsekla mu Tessa a pomalu se na něj otočila. Stál na kraji bazénku a zuřil. Tessa se jen rozesmála.
„Nedovolil jsem ti to, nedovolil jsem ti zesměšňovat mne před mými vlastními lidmi, našimi dětmi!“ zuřil jejím směrem a těkal očima po místnosti, při tom povolával Tessiiny plameny k sobě k jejímu pokárání a zničení.
„Neptala jsem se, takže ano, nedovolil jsi mi to.“
Její slova jej ještě víc naštvala, její arogance a namyšlenost. Její síla a odhodlání. Měl zvláštní pocity, chtěl ji vzít pod krkem a uškrtit, chtěl ji spálit její vlastní vášni a jejím ohněm a zároveň chtěl její vášeň využít a spojit s vlastní vášní, chtěl hladit a laskat její tělo, místo toho si ji jen prohlédl.
Povýšeně se usmála a pomalu vyšla z lázně, krok za krom, všech pět schůdků s upřeným pohledem na Everetta. Prošla kolem něj, jako by byl vzduch.
„Dnes mne nečekej.“ Řekla mu místo rozloučení, natáhla na sebe rudé šaty a pomalu si to zamířila k východu.
…“Jsem do někoho zamilovaná
Našla jsem někoho, kdo mě doplňuje
Jsem do někoho zamilovaná, oh yeah
A ty to nejsi
Čti z mých prstů, co uděláš?
Koukni na tyhle rty, skončily s mluvením k tobě
Nezamýšlím škodit tvému egu
Ale upínala jsem se na tebe tak dlouho
A nevidím tvé jméno na mým tetování
Doufám, že to chápeš
Tahle chvíle přicházela dlouho
Je to pro nejvyšší dobro
Žádný přestupky
Jsem do někoho zamilovaná…
Vím, kdo si myslíš, že jsi
Promiň, ale obracím se k tobě, abych tě zapřela…
Zřejmě jsi ještě nikdy předtím nebyl sestřelen
Já to zkusím a ulehčím ti to
Jsem do někoho zamilovaná“…
(Halestorm – It´s Not You)
Everett ji chytil za zápěstí a trhl jí takovou silou, až si před něj klekla, zatímco jeho energie vyletěla do prostoru takovou silou, že rozbila několik dlaždic, rozkřupala stěny místnosti a vysklila všechna okna, než se ztratila v nekonečnu. Teď to byl on, kdo se smál.
„Ty si nebudeš dělat, co chceš, holčičko, ty budeš dělat to, co chci já.“ Syčel, zatímco se Tessa dívala do země a v jejich očích se lesky blesky hněvu a nenávisti. Zvedla svůj odhodlaný pohled k němu, sršel z ní čirý odpor.
„Nikdy!“
„Ale ano, budeš. Jsi moje, má Sami, na to nezapomínej!“ smál se ji a svůj stisk sevřel mnohem silněji, až ji do očí vehnala bolest slzy, ale odmítla je pustit ven, byla tvrdá.
„Ne dobrovolně, na to nezapomínej ty!“ štěkla směrem k němu.
„To je jen detail, zanedbatelný detail. Dal jsem ti příliš svobody, musím ti připomenout, kým jsi.“ Pokračoval Everett se zkřiveným a nebezpečným úsměvem.
„Jsem bohyně, zatímco ty jsi jen bídný červ.“ Plivla na něj, zatímco on ji drtil kosti. Z jejích očí se vytrácel vzdor, síla i nenávist a Everett naopak získával stabilní půdu pod nohama. Chtěla na něj zaútočit, ale Everett její úmysl vycítil a její kouzlo v ní samotné uhasil dřív, než ho stihla vyslat.
To ji oslabilo ještě víc.
Nezadržitelně ji začaly stékat slzy bolesti a bezmoci.
„Zapomněla jsi uzamknout své myšlenky i emoce, má sladká Sami. Takhle mne nikdy nemůžeš porazit, hraješ si na bohyni, ale jsi jen slabá a nanicovatá žena, tak naivní, směšná. Navíc, dobře víš, že jednou z mých schopností je obrátit kouzlo vůči osobě, která jej vyšle, přeci si nechceš ublížit.“ Smál se.
Tessa se na něj dívala a hledala v něm muže, který ji připadal přitažlivý a zvláštní, ale viděla jen tělo protkané červy, kteří se krmí jeho masem, černým, páchnoucím masem. Zdálo se ji, že z něj odkapává sliz. Že hoří pekelným plamenem a páchne sírou a hnilobou. Nebylo na něm nic přitažlivého, nebylo tam nic, proč by po něm mohla toužit. Jeho duše byla roztaveným térem, kapajícím ještě horkým na duše ostatních lidí, sžírající to dobré v ní samotné. Dusila se. Jeho krev, ta žíravina, protékala jejími žilami a nutila ji k životu, pokud se tomu život dalo říkat. Hořká pachuť jejího vlastního života a osudu, viděla v něm jen spoušť, viděla zkázu, která ničí. Vzpomněla si, jak zle ji bylo v domě čarodějů a elfů, jak se ji škola nelíbila, jak cítila temnotu v Ardenovi, Victorovi a nakonec i Auroře, v jejíž podobě ji pronásledovala Dianna, nikdo z nich, nikdy, ji nepřišel takhle temný, zlý a nezvladatelný, nikdo z nich v sobě neměl temnotu zakotvenou tak hluboko a tak silně.
Díval se na ní a čekal další její výstup. Viděla dva žhnoucí uhlíky zapadlé uvnitř toho páchnoucího stvoření, které se tvářilo být jejím manželem, viděla zkrvavené tesáky v jeho ústech, která byla popraskaná a prýštila z nich nějaká tekutina. Viděla krev odkapávající z jeho čelistí i rukou.
Otřepala se.
„Bohyně, jak směšné.“ Smál se ji a škubnul jí směrem k sobě, postavila se a vyjekla bolestí, ušklíbl se a zachytil ji ve své náruči. Byla jeho, ovládal ji, mohl si s ní dělat, co chtěl. Byla silná, ale jen natolik, nakolik ji dovolil. Byla tak hloupá, nenáviděla se. Začal ji líbat na krku, olizovat ji.
„Co chceš, Everette?“ vysoukala ze sebe a pokusila se ho rozptýlit a dostat dál od svého těla.
„Věčný život, tak, jako všichni bohové.“
„Kolik ti je?“ ptala se tiše.
„Ach, Sami, to tě nemusí trápit.“ Pohladil ji po tváři a její rty se zkřivily, oči se dívaly skrze něj, byla bezbranná, bezmocná, zničená. „Jsem starší než ty, vlastně o dost starší než tví rodiče, pokud to chceš vědět, ale tím se nic nemění."
„Proto jsi chtěl dokonalého syna?“ zeptala se téměř neslyšeně a nechala své slzy stékat po líci.
„Prosím?“
„Abys měl nové, silné tělo.“ Everett se hlasitě rozesmál.
„Díváš se příliš na televizi, má sladká.“
„Takže?“ zvedla nepatrně pohled a zadívala se Everettovi do očí, jen na moment, na kratinký moment a viděla zase toho muže, kterého si oblíbila, který v ní vzbuzoval podivnou naději a vzrušení, po kterém toužila.
„To se tebe netýká, chceš spát s Markem? Fajn, spi si s ním, ale věř, nic z toho nebude, jenom ho zničíš, spálíš a sebe ponížíš.“ Smál se a odhodil ji, upadla na chladnou podlahu lázní do střepů svého naivního dosavadního života a dívala se na svůj odraz ve vodě. Zatímco Everett opustil místnost.
Tessa plakala a schoulila se do klubíčka na studené, mokré zemi. Ale rozhodla se, znovu se před Everettem uzavřít a ponížit ho tak silně, jak silně dokáže, jak jen bude moci.
Dnešný deň a hlavne podvečer patril Halloweenu. Architektonický ateliér v Londýne, v ktorom Arden pracoval už pár rokov, usporadúval večierok v kostýmoch na tému čarodejníckeho Rokfortu, na ktorý bol samozrejme pozvaný aj s Joy. Keďže mali malé deti a ešte nikdy nevyužili služby reálnej opatrovateľky, vyhliadka, že sa ho zúčastnia spoločne, bola viac než mizivá. Zachránila ich až Amelia s Vanom, ktorí sa ponúkli, že svoje neterky a synovca postrážia. Joy si najprv nebola istá, predsa, dávať pozor na štyri malé deti nie je žiadna sranda, no dcérky a synček mali svoju krstnú a jej pohodového manžela veľmi radi a najmä dievčatá sa tešili, že tento strašidelný večer strávia v ich spoločnosti.
“Ach, Joy! Tie kostýmy sú fakt skvelé a nevedela som si to predstaviť, no ryšavá parochňa ti fakt pristane. Severus Snape, Lily Potter a ich tragický vzťah nenaplnenej lásky? Absolútne skvelý nápad”, rozplývala sa Amelia, keď jej kamarátka vošla do detskej izby v čiernom habite so znakom chrabromilskej fakulty, pod ktorým mala čierne šaty so striebornou výšivkou a krátkou nadýchanou sukňou, ku ktorým si plánovala dať vysoké čižmy na opätkoch v tej istej farbe. Joy sa len zasmiala a vystrúhala pukerlík.
“Ďakujem, Amy. Ešte počkaj, keď príde Arden”, žmurkla na Ameliu, ktorá sa rozosmiala. “Už teraz frfle za desiatich. Mimochodom…” S láskou pozrela na svoje tri dcérky, ktoré už chodili do školy a teraz sa pomocou drevenej tabule, na ktorú sa dalo písať, hrali na triedu. “Stále sa cítim trošku previnilo, že sa ideme zabávať a tebe tu necháme svojich štyroch nezbedníkov.“ Amelia bezstarostne pokrčila plecami a mávla rukou.
“Prosím ťa, myslím, že to zvládneme…”, obrátila sa k svojim neterkám, ktoré boli už teraz dosť zaneprázdnené. “Tak dámy, a čo budeme robiť my?“
“Je predsa Halloween, mali by sme si pozrieť nejakú strašidelnú rozprávku”, odpovedala Ruby, na čo jej do toho hneď skočila Rosie.
“Nemyslíš si, že sa najprv potrebujeme prezliecť do kostýmov? Veď aj maminka s ockom ich už majú na sebe.” Prstom ukázala na Joy, ktorá stále čakala na Ardena a Ruby sa vtedy rozžiarili očká. “Supiš vlasy, mami!”
“Há, ja som úplne zabudla na svoj kostým princeznej!“, plesla sa po čele a prevrátila očami.
“Princezné nie sú vôbec strašidelné”, skonštatovala Rosie, na čo jej dvojča spravilo nahnevanú grimasu.
“Ale sú strašidelné!“ Rosie pokrčila plecami a napokon prikývla. “Keby aj, tak či tak nemáš na moju čarodejnicu, pretože tá je priam desivá. A stavím sa, keď ma v nej uvidí ten protivný Ritchie Meyer, od strachu utečie a už ma nikdy nebude ťahať za vlásky.”
“Nevšímaj si ho. Je to somár”, zapojila sa do debaty šesťročná Hope, na čo Amelia s Joy vyvalili oči.
“Hope! Vieš predsa, že takto sa nerozpráva”, napomenula ju mama.
“Prepáč. No to povedal ocko”, hleslo dievčatko previnilo a potom sa obrátilo späť k dvojičkám. “A obe ste predsa čarodejnice, hoci ešte neviete naozajstne čarovať”, dodala Hope a podvedome sa pohrávala so svojím ochranným náramkom na zápästí. Vďaka Aurorinej pomoci sa už naučila ovládať všetky schopnosti. No ešte, keď mala ísť vonku medzi obyčajné deti, kúzelnú retiazku s hviezdami ešte pre istotu nosila, aby sa náhodou nestalo nič nepredvídateľné. No päťročné dvojičky už staršiu sestru nepočúvali a zo skrine začali vyťahovať svoje kostýmy.
“Jasné, ako inak”, skonštatovala Joy a pokrútila hlavou. “Síce mal pravdu, ale…” Vtedy do detskej izby konečne vošiel aj Arden vo svojom čiernom čarodejníckom plášti.
“Obe ste mali ísť za čertice, vy nezbedníčky. Ani ste sa nemuseli prezliekať”, ozval sa k dvojičkám, ktoré sa k nemu hneď aj s Hope rozbehli.
“Ocííí, takto by si sa mal obliekať každý deň!“ Arden pozrel na svoju manželku a so smiechom pokrútil hlavou.
“Veď vyzerám ako obrovský netopier. Čo za vkus to majú naše dcéry?”, pošepol Joy a Amelii tak, aby ho dievčatká nepočuli.
“No ja veľkú odlišnosť od bežného dňa nevidím”, poznamenala Joy akoby mimochodom a uhladila si svoje momentálne ryšavé vlasy, na čo si od neho vyslúžila pohoršený pohľad.
“Obaja vyzeráte dokonale! Ardie, ty sa na Snapa normálne aj podobáš,“ zhodnotila jeho premenu Amelia. “Hoci s dlhšími vlasmi, ktoré si kedysi nosil, by to bolo tip - top.”
“Na rozdiel od neho, tie som si dnes umyl”, uškrnul sa pobavene a prehrabol si teraz svoje skrátené vlasy.
“Ehm… Naozáááj?”, zatiahla provokačne a postavila sa na špičky, aby si ho lepšie prezrela.
“Sorry, Amy, no tak vysoko nedovidíš”, doberal si ju Arden a Joy len so smiechom krútila hlavou.
“Mimochodom, vieš čo? Si mu viac podobný ako si myslíš”, smiala sa Amelia. “Ešte stále mám v čerstvej pamäti tvoje skvelé mentorovanie plné nadšenia.”
“S tým môžem len súhlasiť. Liezli ste mi parádne na nervy…”, prevrátil očami nad tou spomienkou.
“No, navzdory všetkému, určite vyhráte súťaž o najlepšie masky”, uzavrela drobná tmavovláska túto debatu a oboch si ich ešte raz premerala.
“Uvidíme. Toto bol inak jediný kostým, s ktorým súhlasil. Aj keď to asi len kvôli tomu, že mohol ísť celý v čiernom”, skonštatovala Joy s úsmevom, načo Arden na ňu žmurkol.
“Presne tak. Aj tak je to irónia, že my čarodejníci ideme na večierok s čarodejníckou témou… ”
“Inak, Benny ešte spinká. Väčšinou sa budí tak okolo piatej, ale dnes sme boli na výlete v lesíku, tak sa dosť unavil. Možno sa mu to pretiahne aj do šiestej a večer ti skôr zaspí. V chladničke je mlieko a na linke v kuchyni čerstvo uvarený čaj pre všetkých. A večeru máte v rúre, dajte si aj vy s Vanom. Asi nebude hladný, ale možno neskôr”, vymenúvala Joy a Amelia s úsmevom prikývla. “Hoci po tých sladkostiach možno ani deti nebudú chcieť jesť. Tak, ešte mobil…” Práve si ho vkladala do kabelky, keď z nej zrazu vytiahla čelenku s mačacími uškami. “Ruby, čo robí tvoja čelenka v mojej taške?”, opýtala sa dcérky, ktorá len nevinne pokrčila plecami.
“Dala ju tam Rosie!“
“Nie, nedala!“, bránila sa jej sestra urazene.
“Môžete spraviť masku tete Amelii”, s pobaveným úškrnom sa ozval Arden, ktorý stál s prekríženými rukami opretý o dvere.
“Áááno!” Dvojičky spolu s Hope natešene vyskočili od rozložených hračiek a už behali okolo Amelie. “Spravíme jej aj fúziky,“ chichotali sa spoločne, keď si chystali maľovátka.
“Mali by sme už ísť, inak budeme meškať.“ Arden prikývol a s Joy na rozlúčku pobozkali svoje dcérky. “A poslúchajte!“, dodal a s milým úsmevom sa obrátil k Amelii. “A tebe prajem pevné nervy.“ Joy doňho okamžite drgla lakťom.
“Veď ju nestraš, väčšinou je s nimi sranda”, povedala so smiechom a pokračovala. “Všetko som ti vysvetlila, nemal by byť žiadny problém. Benny spinká ako drevo, čiže tiež by to malo byť v pohode.” Amelia spravila trochu vystrašenú grimasu.
“Tak to dúfam. Ale nie, nie… Van vravel, že keď sa večer vráti z práce, tak dievčatá vezme von, aby postrašili susedov. A my si s Bennym spravíme vlastnú párty.“
“To znie skvele. Zabavte sa!“
“Aj vy! A metly si neberiete?”, dodala s úsmevom na záver.
“Hm, vidíš? To mi nenapadlo… ”, odvetila Joy zamyslene a pozrela na Ardena, ktorý s hrôzou v očiach potriasol hlavou.
“Tak na to znova zabudni, s tým ja nikde nepôjdem.”
“Už som ti spomínala, aký je to suchár?”, poznamenala Joy smerom k Amelii, ktorá vyprskla do rehotu.
“Ani si nemusela, vidím to aj sama. Chudiatko moje…” To už sa obe tak smiali, až im tiekli slzy a Arden len pobúrene krútil hlavou.
“Odchádzam”, zavrčal a podišiel k dverám. “V ovzduší je príliš veľa estrogénu…”
“Mimochodom, šoférujem”, prehodila Joy sladkým hlasom k Ardenovi tesne predtým, ako sa ešte raz rozlúčili a vyšli z detskej na chodbu.
“Hohohóóó! Jedine tak tú svoju metlu, milá moja”, odvetil a s ľahkosťou zbehol dole schodmi, ale keď si chcel uchmatnúť kľúče od svojho strieborného Porsche 959, háčik bol prázdny.
“Hľadáš toto?”, uškŕňala sa Joy, ktorá už vo vysokých čižmách nonšalantne zostupovala po schodoch a provokačne nimi točila na ukazováku pravej ruky.
“Nie, nie, nie…”, zaúpel nešťastne, keď okolo neho preklopkala a pobrala sa k zadnému vchodu.
“Ale áno, áno, áno…”
“Koleduješ si, žena”, skonštatoval, keď si narýchlo zaviazal šnúrky na čiernych topánkach. “V týchto štekliach však aj tak ďaleko neutečieš a potom - si ma neželaj.”
“Hm… tomu hovorím výzva.” Arden sa len zlomyseľne zaškeril a ona so smiechom zvýskla, keď sa za ňou rozbehol smerom do garáže.
…
“Blázni…”, pomyslela si Amelia s úsmevom, keď počula buchnúť dvere od zadného vchodu a prisadla si k Hope na sedačku tmavoružovej farby.
“Takže ti naozaj môžeme urobiť masku?”, opýtala sa ešte raz pre istotu a s farbičkou na tvár na ňu s očakávaním hľadela.
“Jasné, že môžete. Ale najprv sa prezlečte do svojich kostýmov, čo ty na to?”, žmurkla na ňu Amelia a dievčatká sa razom pustili do parádenia sa.
“Pomóóóc!!!“, ozval sa pridusený krik a Amelia si všimla, že Ruby si trošku poplietla otvory na svojich ružových princeznovských šatách a bežala jej pomôcť.
“Vyzeráte nádherne!“, pohľadom prešla z jednej dvojičky na druhú, keď už boli obe hotové. “A čo ty, Hope? Kde je tvoj kostým?“, opýtala sa jej prekvapene a dievčatko malým prstíkom ukázalo na fialkové šaty pohodené cez okraj postele.
“A nechceš si ich obliecť?“ Hope však len smutne pokrútila hlavou.
“Mala som byť lesná víla, maminka mi aj spravila účes, ale tie moje kučery sa zasa rozpadli“, dodala zúfalo držiac kvetinovú čelenku a prehrabla si neposlušné vlásky.
“Och, zlatko, to nevadí. Hneď to napravíme”, so žmurknutím povedala Amelia a ešte sa otočila k dvojičkám. “A vy ste na tom ako s účesmi?”, pozrela na ich uhladené copíky.
“Ony sú v pohode, ich česal ocko.”
“Ocko?” Amelia, ktorá jej práve do kučeravých vláskov vkladala čelenku, od prekvapenia vyvalila oči. “Naozaj? Vyzerá to príliš dobre, aby to bola pravda.“
“On nie je taký nešikovný, ako vyzerá”, chichúňala sa Hope. “Je múdry. Má takú špeciálnu techniku s vysávačom. Ale ja mám kučierky, tak mňa radšej týmto spôsobom nečeše, čo je škoda. Vyzerá to zábavne.” Amelia sa zasmiala pri predstave ako Arden upravuje svoje dcéry vysávačom a rozhodne sa ho na to ešte chystala opýtať.
“Nebuď smutná. Ty máš tiež krásne vlásky, chcela by som také.”
“Naozaj?”
“Veru naozaj”, odvetila Amelia a Hope sa na tváričke opäť zjavil úsmev. Po pár minútach boli všetky tri dokonale vystrojené.
“A teraz si konečne na rade ty, teta Amy!“ Rosie k nej nadšene pribehla, vyskočila na pohovku a s čelenkou v rukách sa jej naťahovala k hlave. Ruby s Hope zatiaľ z malej trblietavej kabelky vytiahli sýto ružový lesk na pery a ešte jednu čiernu ceruzku. Amelia sa trošku bála výsledku, no dievčatá sa skvele bavili a čo by pre ne neurobila?
“Hihi”, chichotala sa Ruby. “A ešte nos!“, upozornila svoju staršiu sestru, ktorá bola hlavnou maliarkou.
“A hotovóóó!“
“Aj ja chcem taký ňufák!“, zvolala Rosie nadšene a nakoniec to skončilo tak, že si ešte všetky tri navzájom namaľovali ňufáčiky a mačacie fúziky…
Protože Mark už se k Tesse nepřiblížil a nakonec se vypravil spolu s Everettem na jistou misi a zůstal schován mimo tuto dimenzi, Tessa přišla o stabilního milence a Everetta nesnášela tak moc, jak moc toho byla v daný moment schopná.
Je žena, využije svých zbraní, nebude si držet jednoho milence, už ne.
Své povyražení a nevěry přestala skrývat, ponižovala Everetta kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv. Muž nebo žena, bylo ji to jedno, jí nikdo neřekl ne.
Dokonce v nestřežených okamžicích několikrát na Everetta zaútočila. Ji nikdo nestál v cestě ho zasáhnout, ale jemu stála v cestě horda sloužících a Tessa tak Everettovi předváděla, kdo je směšný a kdo je tady bůh.
Everetta její chování bolelo, čím víc byla temnější a pomstychtivější, tím víc on byl lidský a uvědomoval si, že si za to může sám, že to on ji znovu stvořil, ale svou porážku nemohl dát veřejně znát a snášel ji, dokud to šlo. Tessa se zklidnila a svou pomstu také krotila. Dokonce se čas od času zastavila poblíž Everetta a sledovala jej, práci jeho svalů a pohyby jeho těla, jeho postoje i jeho úsměvy.
Začal ji chybět.
Snažila se to nedávat najevo, ale nedokázala to, ne příliš dlouho. Nenápadně se ho dotkla, když šla kolem něj, políbila jej, když mu přála dobrý lov, krásné ráno nebo líbezné sny. Začala se ztrácet a její pomsta postrádala smysl. Mark byl nenávratně pryč a Everett stále tady.
Vždycky bude tady.
Když si uvědomila, že ji má stále v moci, znovu ho začala nenávidět, stále víc a víc, silněji a silněji a otevřeněji se stavěla proti němu, stále otevřeněji si dělala, co chtěla a Everett nestíhal její nevěru krýt, nestíhal sám sebe chránit a upadl v naprostou nemilost.
“Ja sa nudím, kedy príde strýko Van?“, opýtala sa Hope a zvalila sa na rozhádzané farebné vankúše. V telke mali zapnutú rozprávku, ale nikto, okrem Amelie, ju nesledoval.
“Mal by tu byť už každú chvíľu”, odvetila a pozrela pritom na hodinky. Dvojičky sa zatiaľ hrali s bábikami na čajový večierok. Ruby doniesla ružovú umelohmotnú šálku aj Amelii a naliala jej do nej imaginárny čaj. “Hmmm, ďakujem, slečna. Je naozaj skvelý”, pochválila ju Amelia, keď si z neho odpila. Ruby pozrela na sestru, ktorá ostala sedieť pri detskom stole, na ktorý si dokonca prestreli aj obrus s volánikmi a obe sa rozosmiali.
“Fakt si myslí, že tam je čaj,“ chichotajúc sa odbehla k svojej dvojičke. “Nechytíš ma!“, zvolala a už znova obe lietali po dome. Amelia napodobnila Hope a tiež sa pohodlne usalašila, po pár hodinách už bola unavená.
“Ako to Joy zvláda každý deň?“, opýtala sa v duchu samej seba, keď sa zrazu z baby vysielačky ozval plač jej malého synovca.
“Už je šesť hodín?“, opýtala sa jej Hope, keď už Amelia bola pri dverách izby a chystala sa ísť po schodoch za ním.
“Áno, prečo?“ Dievčatko len pokrčilo plecami a vzalo si rozprávkovú knižku.
“Mama s ockom sa smejú, že Benny sa vždy zobudí presne o šiestej ako na budík.“ Amelia s úsmevom prikývla a o chvíľu vošla do izby, kde malý práve s uslzenou tváričkou schádzal z postele.
“No ahoj, fešák…” prihovorila sa mu mäkko, ale keď ju chlapček zbadal, rozplakal sa ešte viac. Keď sa aspoň trošku upokojil, stále so slzami v očiach k nej natiahol rúčky a ona si ho k sebe nežne privinula. “Pozrieme si rozprávku, čo ty na to?“, opýtala sa ho s úsmevom Amelia, ale on si len oprel hlávku o jej plece a zrejme sa ju snažil ignorovať. Spoločne sa teda vrátili do obývačky, kde to bolo stále rušné. Benny zvieral v rukách už dávno pripravenú fľašu a pozoroval, ako dvojičky pobehujú okolo.
“Ona ma udrela!“ S našpúlenou spodnou perou a slzami v očiach k nej podišla Rosie a prstom ukázala na svoju sestru, ktorá teraz len so založenými rúčkami za chrbtom stála na mieste.
“Prepáč”, zahundrala Ruby popod nos a sklonila hlavu. Avšak, jej ospravedlnenie nepomohlo, jej dvojča sa rozplakalo ešte viac.
“Ja chcem maminkúúú! Kedy sa už vráti?“ Vo chvíli, keď Rosie spomenula mamu, znova sa k nej pridal aj najmladší člen rodiny. Amelia si jednou rukou k sebe privinula zlatovlasú neterku a snažila sa ju utíšiť, zatiaľ čo jej v náručí vytrvalo fňukal aj Benny. V tej chvíli sa zdalo nemožné upokojiť ich a Ameliu už zalieval studený pot, keď sa zrazu ozval vchodový zvonček. Hope nadšene vyskočila a s Ruby za pätami sa rozbehli k dverám.
“Ja tam budem prvá!“, zvolala Ruby a trielila ako o dušu. Amelia s jemným úsmevom sledovala, ako dievčatá najprv nazreli cez okno von, kto tam stojí a o pár sekúnd na to sa vyrútili na prekvapeného Vana. Bola strašne rada, že konečne prišiel. Inak by sa o pár minút zrejme rozplakala aj ona.
“Vou, vou, vou… spomaľte”, ozval sa so smiechom, keď obe vzal na ruky a vystískal. “Čo to vy dve vystrájate?“ Spýtavo na neterky pozrel, na čo sa ozvala Hope. “Len sme sa na teba už veľmi tešili.“
“Rosie sa netešila! Ona plače ako malá za mamkou”, žalovala hneď Ruby.
“Neplačem!“, skríkla smerom k sestre Rosie a Amelia so smiechom pozrela na Vana.
“Aj ja som sa už na vás tešil”, vtisol im bozk na líčka a potom ich zložil na zem. “Tak sa mi ukážte v tých kostýmoch! Musíme ísť predsa ešte strašiť. Dúfam, že ste na to nezabudli?”, s mierne nadvihnutým obočím na ne zazrel a dievčatám sa v tej chvíli rozžiarili očká. Dokonca aj Rosie už zabudla na slzy a pridala sa k sestrám, ktoré sa okamžite začali obúvať.
…
“Kde je Benny?“ Amelia si pred tvár dala plyšového medvedíka a o pár sekúnd ho odtiahla preč. “Kuk!“, zvolala, na čo sa malý rozosmial. S očakávaním na ňu pozeral, kým to nespravila znova a znova a on sa na tom stále neskutočne zabával. Malý Ben len nedávno oslávil dva roky a bol vernou kópiou svojho otca. Po tom, ako jeho tri staršie sestry odišli s Vanom koledovať, tak prestal plakať a na svoju tetu sa začal aj usmievať. V pokoji ho stihla nakŕmiť aj okúpať a teraz v modrom pyžamku sa s ňou bláznil v postieľke. “Oh, Benny, ty si taký rozkošný.” Amelia sa k nemu sklonila a začala ho štekliť, na čo sa drobec znova rozrehotal a nadšene výskal. Po asi polhodine si unavene ľahol na vankúšik a zapozeral sa na svoj obľúbený vláčik, ktorý bol vedľa neho. Chvíľu sa s ním ešte hral, ale pomaly sa mu začínali zatvárať očká. Amelia si v tej chvíli pomyslela, že nakoniec to nebolo také zlé. Vyčerpávajúce, to je pravda, ale s deťmi bola dnes naozaj sranda. Jemne ho hladkala po hebkých, tmavých vláskoch a zdalo sa, že Benny o chvíľu od únavy zaspí, hnedé očká sa mu pomaly zatvárali, keď…
“Teta Amy! Teta Amýýý! Vieš, kde nás zobral strýko Van? To neuhádneš ani za sto rokov!“ Do izby s nadšeným úsmevom vtrhla Ruby. Amelia sa k nej ešte stihla otočiť a na pery položiť ukazovák, ale už bolo neskoro a Benny sa znova rozplakal, lebo sa zľakol. V tej chvíli si nešťastne a zároveň unavene zaborila hlavu do vankúša.
“Takže predsa to dnes neskončí takto idylicky,“ pomyslela si zúfalo.
“Tak vieš, kde sme boli?“ Ruby, ktorej bratov plač evidentne vôbec neprekážal, ju poklepala po pleci, aby sa k nej znovu otočila. Vtedy sa tam zjavili aj Rosie s Hope, ktoré v rukách držali vedierka v tvare strašidelnej tekvice plné sladkostí.
“Och, toto nám vydrží aj roky! Mňááám!“, zvolala Rosie a do úst si vložila čokoládový cukrík. “Roky? Zbláznila si sa?“, otočila sa k nej Ruby a plesla sa po čele.
“Vám dvom tak najviac dva dni”, ozvala sa Hope so smiechom, na čo jej obe dvojičky vyplazili jazyk.
“Hlavne to s tými sladkosťami už nepreháňajte. Ešte po jednom a na dnes stačilo”, ozval sa za nimi Van, ktorý sa objavil vo dverách a nenápadne žmurkol na Ameliu. Tá s úsmevom pokrútila hlavou. “Si v pohode?“, opýtal sa jej, na čo unavene prikývla.
“Strýko Van, nemohli by sme si ešte pred spaním postaviť vankúšovú pevnosť?“ Hope k nemu pristúpila s prosebným pohľadom a chytila ho za ruku.
“Jasné, že mohli, princezná”, odvetil a s úsmevom na ňu pozrel, no hneď na to sa rýchlo ozvala Ruby.
“Princezná som predsa ja! Zabudol si?”, s prekvapeným výrazom ukázala na korunku vo svojich zlatistých vlasoch a Van v tej chvíli spravil vystrašenú grimasu.
“Tak v tom prípade musíme teraz postaviť zámok pre princeznú, vílu a čarodejnicu!“
“A mačičku!“, zvolala Rosie, ukázala na Ameliu a Van so smiechom prikývol.
“Samozrejme, aj pre mačičku.“
“Zabudli ste na Bennyho”, skočila im do toho Amelia, ale Ruby, ktorá už stála vo dverách, ihneď rozhodne pokrútila hlavou.
“Chlapci majú zakázané ísť do nášho zámku.“ Jej teta sa však zatvárila trochu nechápavo.
“A čo strýko Van?“
“Jemu to dnes dovolíme, lebo bol s nami strašiť“, dodala vážne a Amelia pozrela na Vana, ktorý pyšne zdvihol bradu. Potom sa s Hope presunuli do detskej izby, kde začali stavať dokonalý zámok z mäkkých vankúšov a prikrývok. Rosie ostala v izbe s Ameliou a nežne pohladila bračeka po hlavičke.
“Benny, neplač už. Chceš vedieť, kde všade sme boli?“ Amelia ho zobrala na ruky a z boka na bok sa s ním jemne pohojdávala, zatiaľ čo sa Rosie pustila do vysvetľovania dnešnej trasy. “Najprv sme boli u takej starej pani, ktorá bola asi hluchá, lebo sme tam klopali asi trikrát. Hope povedala, že sa volá Binkleyová… “ Takto pokračovala a opísala asi všetkých susedov u ktorých sa zastavili. “A potom sme išli do parku! A vieš, čo bolo najlepšie?“ Z brata prešla pohľadom na Ameliu, ktorá pokrútila hlavou. Všimla si, ako sa vo dverách opäť objavil Van, ktorý mal na tvári pobavený úsmev a tiež sa započúval do jej monológu. “Boli tam kolotoče a strýko Van nám dovolil sa na nich povoziť. Ja som bola na takom, kde boli samé koníky. Síce to neboli jednorožce, ale ja som si predstavovala, že sú. Chceli sme ísť aj do strašidelného domu, ale strýko Van povedal, že sa bojí! Chápeš to? A to je už veľký!“, zachichotala sa a pokračovala. “A potom sme išli na cukrovú vatu. Bolo to úplne super!“ Celý čas, ako rozprávala, natešene podskakovala a až teraz si všimla Vana, ku ktorému sa hneď rozbehla a objala ho. “Toto bol najlepší Halloween na svete!“ Zdalo sa, že Rosine rozprávanie zabralo a malý Ben teraz už konečne spokojne odfukoval. Amelia ho opatrne položila na posteľ, prikryla ho perinou a potichu zatvorila dvere.
“Žiješ?“, opýtal sa jej pobavene Van, ktorý teraz stál na chodbe pred detskou izbou. Rosie sa už pripojila k sestrám a všetky tri teraz sedeli vo svojom zámku a zasa si pochutnávali na svojej halloweenskej odmene.
“Tak trošku ešte áno. A ty? Bojíš sa ísť do strašidelného zámku?“, prekvapene naňho zazrela, Van si ju k sebe pritiahol a pobozkal na čelo.
“Uhm, jasné. Bez teba som sa tam neodvážil ísť.“ Amelia sa uškrnula.
“Nezahováraj, už ťa poznám dosť dlho na to, aby som vedela, že si… “ Vtedy jej Van skočil do reči.
“Že som čo? Strachopud? To tým chceš povedať?“ Nežne sa na neho usmiala a pohladila ho po tvári.
“Nie, ale viem, ako máš svoje netere rád a nedovolil by si, aby mali z toho strašidelného domu traumu.“ Van sa zasmial a ešte silnejšie si ju objal.
“A toto je asi prvýkrát, čo si zo mňa neuťahuješ. Si naozaj v poriadku?“, podozrievavo na ňu pozrel a priložil jej dlaň na čelo. Amelia na moment otvorila ústa, akoby chcela niečo povedať, ale napokon si to rozmyslela a len sa naňho opäť usmiala.
Bylo toho moc, Everett v noci navštívil Tessu a její ložnici, byla tam sama, nečekaně, jako kdyby na něj čekala. Ležela na posteli, před sebou svíčku a do ticha místnosti ti prozpěvovala.
…“Myslel sis, že mě máš
Že jsi mě uhasil
Podlomil
Rozpáral jsi mě
Byla jsem tvou kouřovou zbraní
Držel bys mě
Kontroloval mě
Ukradl mě
Tvůj plán mě skoro zničil
Popel
Mi připomněl
Kdo právě teď jsem
Jsem žhavý uhlík
Začátek divokého požáru
Jsem žhavý uhlík
Spalující tvou říši
Zářící jasněji než temnota uvnitř tebe
Která plamenům neunikne, bez ohledu na to co děláš“…
(Katherine McNamara – Ember)
Everett byl zdrcen a následně se snažil, aby jejich děti neviděly matku jinak, než doposud, jako neposkvrněnou, svatou ženu, která je miluje a dá jim cokoliv, nač si jenom vzpomenou. Pomáhal Ann se zdokonalováním schopností, bylo ji deset, šestiletého Asmodea stále učil používat schopnosti a bojovým uměním, tak jak si přála Tessa. Sám ale začal strádat, nechápal to, ale bolelo to, potřeboval pryč, potřeboval si vyčistit hlavu, potřeboval se oprostit od své Sami.
Všichni plnili její vůli, až to Everetta přestalo bavit a na dlouhý, pro Tessu nekonečný, čas zmizel. Ztratil vládu nad vlastním světem, ztratil vládu nad svou ženou, ztratil vládu nad svým životem a přijal to jediným způsobem, který našel. Rozpustit se v lásce, kterou k ní choval.
Amelia s Vanom po dlhom boji konečne uložili dievčatá do postieľok, kde okamžite, vyčerpané po nabitom dni, zaspali. Teraz sedeli v obývačke a v objatí pod dekou pozerali Toy Story.
“Máš radšej Buzza alebo Woodyho?“, opýtala sa odrazu Amelia. Van mal hlavu na jej pleci a na moment k nej zdvihol zrak.
“Vážne? Akosi ťa to chytilo”, skonštatoval pobavene. Ona len pokrčila ramenami a úsmevom naňho pozrela. Van však po chvíli odpovedal. “Buzza.“
“Naozaj? Prečo? Woody je lepší”, odvetila sklamane a Van sa rozosmial.
“Na čo sa ma to potom pýtaš?“, bol zvedavý a vtedy hlasno zazíval. Bola takmer polnoc a oni mali za sebou naozaj vyčerpávajúci deň. Vtedy pred domom začuli auto a o malú chvíľu v zadnom vchode zaštrngotali kľúče.
“Och, ahojte! Prepáčte, že tak meškáme”, ozvala sa hneď Joy, ktorá ako prvá vošla do obývačky a v rukách rozpačito žmolila svoju ryšavú parochňu. “Nechceli sme byť tak dlho, ale…” Hneď za ňou sa objavil Arden so spokojným úsmevom na tvári.
“Ale chceli, pani Sorensonová, veruže chceli… “ Jeho predtým dokonale upravené vlasy mu teraz znova padali do tváre.
“To musela byť veľmi bujará párty”, zasmial sa Van a pohľadom prešiel po Ardenovi, na čo ten len potmehúdsky nadvihol obočie a nenápadne sa usmial na Joy, ktorá sa automaticky hneď začervenala.
“No… určite sme si tú párty neužili viac ako vy tú s našimi deťmi. Bolo dobre? Poslúchali?“
“Ehm - ehm… Teraz chceš presvedčiť seba alebo ich?“, opýtal sa pobavene Arden a chytil ju okolo pása, na čo Joy doňho jemne drgla.
“Nie, naozaj - všetko v pohode?“, pozrela na Ameliu, ktorá si medzitým vzala bundu a kabelku. “Jasné, ale budúci rok už na Halloween niečo máme, takže… “ Zatvárila sa maximálne sklamane a Joy s Ardenom sa rozosmiali.
“Chápem. Ale kde sa zberáte? Je neskoro, pokojne tu môžete prespať.” Joy si Vana s Ameliou premerala pohľadom, no Van pokrútil hlavou.
“Ďakujeme, ale zajtra mám jedno stretnutie a sama vieš, aké to je ráno dostať sa do centra. Plus, keby som išiel odtiaľto.“ Joy prikývla a vtedy si Amelia spomenula…
“Takže kto z vás šoféroval do Londýna?”, opýtala sa so smiechom pri pohľade na kamoškin hrdý výraz a Ardenov pobavený úškrn.
“Samozrejme, že ja. Ale urobili sme kompromis, naspäť šiel Ardie. Po tme ešte nemám odvahu jazdiť”, dodala, keď sa z detskej izby ozval Benov plač.
“A sme doma,“ povzdychla si Joy a kým sa vybrala za svojim synčekom, rozlúčila sa s dnešnými babysittermi. Arden ich ešte vyprevadil až vonku, kde vládla už chladnejšia noc.
“Tak ako? Po dnešku si si to s tými deťmi asi rozmyslel, čo?“, podpichol svojho bratranca a zimomravo si strčil ruky do vrecák. Amelia sa pri jeho slovách zhlboka nadýchla a nenápadne zazrela na Vana, ktorý sa zasmial.
“Vieš, že asi áno? Dajú zabrať, to ti teda poviem.“
“Počkám ťa v aute”, ignorovala jeho odpoveď, so sileným úsmevom ešte pozrela na Ardena a zamávala mu.
“Taká malá a taká pajedná. Čo sa s ňou deje? Veď len pred chvíľou bola v pohode“, opýtal sa prekvapene Arden a Van pokrčil plecami.
“Asi si to s deťmi tiež rozmyslela.”
“Alebo si ju svojou odpoveďou naštval,“ dodal Arden a zaškeril sa.
“Vieš niečo, o čom neviem ja?“ Van na neho zazrel s prižmúrenými očami.
“Správna odpoveď mala byť, že - po tomto úžasnom popoludní chcem mať aspoň pätnásť takýchto rozkošných detí.”
“To som jej už povedal na svadbe.”
“Kriste, tie tvoje hefty - vidíš ju po druhý krát v živote a už ju požiadaš o ruku a po tom, ako ti povie svoje áno, na ňu narukuješ s toľkými deťmi. Paráda. Ty to so ženami proste vieš”, rehotal sa Arden.
“Ozýva sa ten pravý“, odpinkol ho Van pobavene.
“Náhodou…” Arden zdvihol ruky v obrannom geste. “S toľkými ženami v dome sa pomaly učím čítať medzi riadkami. Hlavne, že si sa minule chválil, že vieš, ako na ňu.“ Vanovi sa na tvári zjavil nevinný úsmev.
“Veď viem, len som bol ohľaduplný voči tvojim deťom.“
“Som ti veľmi vďačný, aj keď na druhej strane - je Halloween”, odvetil Arden, akoby sa nechumelilo, na čo Van pohoršene pokrútil hlavou.
“Si strašný otec.“ Jeho bratranec len so smiechom pokrčil plecami a hlavou ukázal na auto, kde v tichosti sedela Amelia.
“Už radšej toľko nekecaj a choď si to vyžehliť. Mňa tiež čakajú nejaké resty”, dodal natešene a veľavýznamne pozrel smerom k domu.
“Ako som počul, malý Benny si to nemyslí”, oznámil mu Van so škodoradostným úškrnom.
“Vieš čo? Padaj už. Šťastnú cestu a ešte raz vďaka, že ste nám helfli a netraumatizovali nám deti.”
“Trhni si, bratranček…”
“Aj ja ťa mám rád.”
...
Amelia spoza zaroseného okna sledovala Vana s Ardenom, ako sa na niečom so smiechom bavia a potom jej muž konečne vykročil k autu. Dnes toho bolo priveľa. Všetko na ňu práve doľahlo a nedokázala predstierať, že sa nič nedeje. Bola nervózna, chcelo sa jej plakať a navyše sa ešte musela porozprávať s Vanom. Ten práve vkĺzol na sedadlo vodiča a kým naštartoval, s úsmevom na ňu pozrel.
“Dnes som spravil nový playlist, to ťa určite preberie.“ O pár sekúnd sa z rádia ozval Bruno Mars a Van s očakávaním pozrel na Ameliu, ktorá sa len pousmiala. Jej reakcia však nebola taká, akú očakával. Nezačala spievať a to bolo divné. Namiesto toho si pritiahla kolená k hrudi a oprela sa o dvere auta. “Tak čo sa deje?“ opýtal sa ustarostene Van a voľnou rukou stíšil hudbu. Amelia pokývala hlavou, ale ani na neho nepozrela.
“Som len unavená.“ Van sa zhlboka nadýchol, ale radšej sa už na nič nepýtal. Asi polhodinu sa viezli v tichosti, keď sa Amelia konečne ozvala. “Ako si to myslel s tými deťmi?“ Van nespúšťal zrak z vozovky, ale po chvíli sa mu na tvári objavil jemný úsmev.
“Takže o to tu ide. Veď len som žartoval”, dodal a obrátil k nej hlavu s mierne nadvihnutým obočím. “Veď my tak skoro aj tak deti neplánujeme.“ Ameliu až skoro trhlo. Jeho odpoveď ju znervóznila, vystrašila a napokon aj frustrovala.
“Akože skoro? Máš takmer tridsaťpäť, drahý”, silene sa naňho usmiala a Van len ľahostajne pokrčil plecami.
“No pozri sa, ako šoféruje! Ako mohol ten človek dostať vodičák? Idiot… “ Zamračene pokrútil hlavou a naštvane ukázal rukou na auto pred nimi. Tým našťastie zmenil tému a nemuseli pokračovať v tej nepríjemnej konverzácii, čomu bola Amelia aj celkom rada.
“Ale zrejme bude mať niečo s tesnením… “, dodal už miernejšie a vtedy naňho jeho manželka nechápavo pozrela.
“S akým tesnením?“
“No tým, čo je medzi sedadlom a volantom” Van k nej s pobaveným úsmevom obrátil hlavu, na čo sa zasmiala, ale myšlienkami bola stále niekde inde…
“Nebola tu náhodou tá fialová tekvica?“ Van sa práve vrátil zo sprchy a teraz ukazoval na miesto, kde predtým stálo vedierko so sladkosťami. Doniesol ho z auta, dali mu ho neterky a ako výslužku za to, že bol s nimi strašiť, sa s ním podelili o polovicu jednej tekvice. Amelia, ktorá teraz ako kôpka nešťastia sedela na kuchynskom pulte a okolo nej bolo ešte zopár obalov z cukríkov, so slzami v očiach pozrela na Vana.
“Bola”, zafňukala a po lícach sa jej opäť spustili slzy, na čo si ich hneď utrela.
“Héééj, no tak, škriatok.” Van k nej podišiel a nežne sa jej zadíval do očí. “Už mi konečne povieš, čo sa stalo?“ Amelia ho však zasa len bez slova objala okolo krku. “Teraz si si len rozmazala fúzy. Už vyzeráš ako mačka v depresii, ale ten tvoj nový look sa mi veľmi páči.” Jeho slová ju napokon rozosmiali. Odtiahla sa od neho a Van sa pri pohľade na jej cukríkovo ružové pery tiež rozosmial. “Je to rozkošné”, pokračoval. “Dnes som ti to ešte nestihol povedať.” Amelia na moment privrela oči a našpúlila pery. “Hmmm… a ešte to aj super chutí, kto by to bol povedal”, pochvaľoval si po doslova sladkom bozku. Amelia sa pobavene usmiala.
“Jahodový”, žmurkla na svojho manžela a pokračovala. “Mal by si od Hope zistiť, odkiaľ ten lesk má.“ Van sa okolo nej presunul k chladničke, odkiaľ si vybral ingrediencie potrebné na sendvič.
“Dnešok bol úplná katastrofa, takéto niečo nezvládnem”, ozvala sa po chvíli ticha Amelia.
“Ako to? Veď si to zvládla skvele a nebolo to prvýkrát, čo sme ich strážili. Navyše, ak sa nám raz nepodaria štvorčatá, nebudeme ich mať všetky naraz”, dodal so žartom. Ona však nemala náladu na srandy a pokrútila hlavou.
“Teraz je to iné.“ Van si s chuťou odhryzol zo sendviča a nechápavo sa zachmúril.
“Ako iné? Vysvetli mi to.” Amelia len pokrčila plecami.
“Nemyslela som dievčatá s Benom”, jachtala a napokon vyhŕkla. “My dvaja… ja… som tehotná.“ Vanovi po jej slovách takmer zabehlo a na rýchlo si odkašľal.
“Čože? To mi hovoríš len tak? Nie je to len nejaký strašidelný halloweensky fórik?“, zatváril sa podozrievavo, pretože niečoho takého by bola jeho polovička schopná. Vždy si z neho robila srandu a bolo pre ňu nesmierne zábavné sledovať jeho reakcie. A dnes sa ho dokonca aj na deti pýtala, no vzhľadom na jej slzy… Amelia však trochu nahnevane pokrútila hlavou.
“Čo myslíš? Žartujem?“, pozrela naňho so zdvihnutým obočím. “Teraz sa mi chce tak neskutočne plakať a zároveň mám chuť ti jednu vraziť za to, že sa pýtaš, či je to len vtip,“ dodala a odvrátila od neho zrak. Vanov zmätený výraz sa v tej chvíli zmenil na úsmev a pristúpil k nej bližšie.
“Takže my budeme mať bábätko?“ Pohľadom skĺzol na jej bruško, ktoré ešte stále bolo ploché. Zatiaľ…
“Áno a ja budem tá najhoršia matka na svete. Nedokážem ani len utíšiť plačúce dieťa a teraz… veď ja som im zjedla všetky tie sladkosti”, rozhodila rukami a smutne si povzdychla.
“Pokoj. Tie boli moje, dali mi ich.”
“To je jedno…”
“Si šibnutá, vieš o tom? Všetko tak zveličuješ! Prečo si mi to nepovedala skôr? Veď budeme rodičia! Ja budem otec! Váááááu!“, zvolal radostne, vzal ju do náručia a zatočil sa s ňou.
“Po tom, čo si povedal Ardenovi som naozaj nevedela, ako zareaguješ”, povedala o niečo tichšie Amelia, ale na tvári jej konečne svietil úsmev.
“Oh, ty môj škriatok škriatkovský! To je úplne úžasné, budeme rodina. A ty budeš tá najlepšia mama aj napriek tomu, že budeš nášmu dieťaťu jesť sladkosti a bude stále plakať.“
“Teraz si povedal, že boli tvoje!”
“To je jedno…”, napodobnil ju a pohladil po líci. Amelia na neho so slzami v očiach pozrela. “Ako to, že z toho vôbec nemáš strach? Vždy si si taký istý, že všetko dopadne super… “ Na moment pokrútila hlavou. “Budeš skvelý otec. Už vidím, ako na teba budú zízať všetky mamičky na detskom ihrisku”, pobavene prevrátila očami, na čo Van s úškrnom dvakrát sebavedome nadvihol obočie. “No zasa si nefandi. Možno tam budú viacerí dedkovia s vnúčatami, tak zapadneš”, dodala so smiechom.
“Hahaha, veľmi vtipné”, spravil grimasu a po chvíli ticha pokračoval. “Nemám pochybnosti, lebo spoločne to zvládneme. Milujem ťa.“ Privinula sa k nemu a on ju ešte silnejšie objal.
“Aj ja teba, Van.“ Vtedy sa od nej narýchlo odtiahol. “Ale asi máš pravdu. Fakt budeme hrozní rodičia, veď už teraz sme zabudli na dieťa. Aj teba veľmi ľúbime!“, sklonil sa k jej brušku. Amelia sa vtedy rozosmiala a Van k nej zdvihol nadšený pohľad. “Musíme vymyslieť meno. Ešte dnes v noci!“
“Van, veď ešte ani nevieme čo to bude… “
“Tak čo povieš? Už je to lepšie?” Van ležal s gitarou krížom cez posteľ a teraz s očakávaním pozrel na Ameliu, ktorá bola pohodlne usalašená vedľa neho a čítala si knihu. Jej manžel si len pred pár mesiacmi kúpil gitaru a rozhodol sa, že sa na nej naučí konečne hrať. Samozrejme mu s tým pomáhal aj Arden, ktorý bol v tejto oblasti jeho vzorom. Jeho bratranec hral na tomto hudobnom nástroji už od svojich šiestich rokov a s Vanom si ešte vtedy, ako malí chlapci dali sľub, že jedného dňa ho to naučí. Ani jeden z nich však nepočítal s tým, že to bude s takmer tridsaťročným oneskorením. Napriek tomu to Vana neodradilo a práve teraz sa pokúšal zahrať skladbu More than words…
(Extreme - More Than Words: https://www.youtube.com/watch?v=0R-FGchhwLw )
“Uhm, je to lepšie…”, zamrmlala neprítomne a prevrátila list v knihe, ktorá bola neskutočne pútavá.
“To neznie veľmi presvedčivo, počúvala si ma vôbec?” Van do nej jemne drgol, aby si vynútil jej pozornosť a spýtavo zdvihol obočie.
“Jasné, jasné. Naozaj ti to ide lepšie a tá pieseň je krásna. Milujem tvoj hlas, aj keď hra ešte nie je dokonalá. No podarilo sa ti roztancovať malého.” Amelia si rukou nežne prešla po brušku, na čo sa Van hrdo usmial a pokračovala. “Len teraz neviem, či nám tým dáva najavo, že sa mu to páčilo alebo aby si už konečne prestal.”
“Veľmi vtipné… “, s prižmúrenými očami na ňu zazrel, keď odkladal gitaru.
“Ale mal by si ešte cvičiť, ak chceš učiť malého hrať.” Amelia k nemu s úsmevom otočila hlavu a chytila ho za ruku, keď si k nej opäť ľahol.
“Cvičiť by si mala začať ty, tučko”, skonštatoval Van a na tvári sa mu objavil nevinný výraz. Chcel ju pobozkať, ale Amelia sa o kúsok odtiahla a od prekvapenia otvorila ústa.
“Hííí, ešte jedna blbá poznámka a zjem aj teba! Teraz si ma urazil a vyvolal tým vojnu, starček!“
“Óóóh, vážne? Začínam sa báááť, prosím! Prosím, pomôžte mi niektóóó!“, zvolal smiešnym hlasom. Vystrašene vypleštil oči, keď ho Amelia so smiechom začala štekliť. Neznášal to a preto si to jeho manželka ešte viac vychutnávala. Po chvíli však s ťažkým výdychom opäť klesla na posteľ.
“To čo je? Ty si to vzdala? Tak skoro?“ Van bol úprimne šokovaný, Amelia len smutne našpúlila spodnú peru a prikývla.
“Uhm… mal si pravdu… som tučko, nevládzem sa ani hýbať”, s povzdychom pozrela na svoje veľké bruško.
“Nemaj obavy. To ešte nie je nič s porovnaní s Joy, keď čakala dvojičky. Ku koncu som mal pocit, že si to obrovské brucho bude pred sebou tlačiť na vozíku, alebo čo”, skonštatoval Van.
“Akože… ty naozaj vieš polichotiť tehotným ženám, Asimov! Pretŕčaš sa tu s tou tvojou vypracovanou postavu”, hodila po ňom závistlivý pohľad. “Môžeš sa hanbiť!”, pohoršovala sa ďalej nad jeho slovami.
“Ale veď čo je? Tým chcem povedať, že mi jej bolo úprimne ľúto. A o Ardenovi ani nehovorím, najmä na záver tehotenstva bol z toho hotový.”
“Pamätám si na to. Ale z toho jej trápenia sa im narodili rozkošné dvojčatá, nie? Aj moja mizéria sa o chvíľu skončí, keď budeme mať drobca na svete”, dodala Amelia a stále sa snažila upokojiť si dych. Bola v ôsmom mesiaci a začínalo to byť naozaj utrpenie. A kvôli tomu sa už nevedela dočkať, kedy sa ich synček narodí. Van sa zatiaľ so šibalským úsmevom presunul k jej brušku a jemne na neho poklopkal.
“Dieťa, počulo si, čo predtým tvoja mama povedala?!”
“Čože?” Ameliu týmto vytrhol zo zamyslenia a nechápavo na neho pozrela. “Čo zasa vyvádzaš?” Ale on si len húdol svoje.
“Nie? No… práve priznala, že mám pravdu! Čo sa to deje?“, rozprával bábätku, ktoré sa malo čo chvíľa narodiť, ako to mal posledné mesiace vo zvyku. Teraz si k nemu priložil ucho, aby lepšie počul. “Čo hovoríš? Že tvoj ocko vie naozaj super hrať na gitare? Hah, ja som vedel, že so mnou budeš súhlasiť”, zdvihol víťazoslávny pohľad k svojej žene. “Vidíš, Ivan junior vie oceniť moju snahu, nie ako niekto.“ Amelia ho s pobaveným úsmevom pozorovala.
“Prepáč, láska. Ale aj tak, napriek všetkému už máš teraz dvoch fanúšikov.“
“Áno, áno - ďakujem, ďakujem”, pokyvkával hlavou, akoby smerom k obecenstvu. “Pretože som v tom dobrý.“
“Nóóó - alebo nás to nútiš počúvať a nemáme inú možnosť”, pokrčila plecom. “A mimochodom, vieš, že sa nebude volať Ivan. O tom sme sa už rozprávali.“
“Uhm… ja len či si si to ešte náhodou nerozmyslela. Bolo by to skvelé, je to pekné meno a tu v Anglicku ojedinelé. Nebol by tuctový ako jeho tatko”, dodal hrdo.
“Ani nad tým nepremýšľaj”, smiala sa Amelia. “Moje dieťa nebudú volať po dodávke. Ako niekoho”, očami nenápadne naznačila jeho smerom. S úsmevom sa znova natiahol vedľa nej a jednou rukou ju objal.
“Ty s tou dodávkou neprestaneš, však?“
“Óóó, veru už nikdy”, pokrútila hlavou a zadívala sa mu do nebesky modrých očí. “Ľúbim ťa.“ On ju vtedy pobozkal.
“Aj ja teba.“ Chvíľu len tak v tichosti ležali vedľa seba, keď sa znova ozvala Amelia.
“Van?“
“Hm?“
“Čo ak sa náš syn bude podobať na teba? Dáme ho na adopciu?“, s vážnou tvárou sa k nemu obrátila, na čo ju Van slabo buchol vankúšom.
“Nikdy nezmeškáš príležitosť, aby si si ma mohla doberať, však?”, opýtal sa naoko pobúrene, ale pery mal zvlnené do úsmevu.
“Nie”, s pokrčeným nosom sa na neho usmiala. “Takto ti proste vyjadrujem svoju lásku. Plus tie tvoje výrazy sú také zábavné”, dodala a rozosmiala sa na ďalšej jeho grimase. “Presne o tom hovorím. Inak dnes sa tu zastavila Joy a doniesla nám nejaké detské veci po Bennym. Máme aj baby vysielačku!”, nadšene zvolala Amelia a Van sa v tej chvíli zatváril urazene, čo ju trochu zmiatlo.
“To predsa nepotrebujeme, veď mám svoju skvelú schopnosť. Stačí, keď dáme do izby zrkadlo a ja malého kedykoľvek skontrolujem.” Amelia naňho hodila zasnený pohľad.
“Môj stalker. Môj hrdina. To je dokonalé. Ale tie vysielačky jej aj tak nevrátim.”
“Čože? Prečo?”
“Van, vážne takáto otázka? Sú to vysielačky, môžeme sa rozprávať aj keď budeme obaja v iných izbách”, prevrátila očami rozhodiac rukami.
“Amy, síce máme veľký byt, ale teraz trošku preháňaš...” Amelia mu vtedy skočila do reči. “Nekaz mi radosť, Asimov - o chvíľu ich ideme vyskúšať. Inak, práve som dostala skvelý nápad - máme ešte tú čokoládovú zmrzlinu?“, opýtala sa, ale na odpoveď nečakala a nemotorne sa pokúšala vstať z postele.
“Mala by ešte byť v mrazáku. Ale je už skoro polnoc… “ Amelia sa k nemu okamžite otočila.
“No a? Malý Ivan si pýta zmrzlinu, nemôžem byť prísna matka hneď od začiatku.“ Van so smiechom prikývol.
“Máš pravdu, malý Ivan… A to ju zješ akože celú sama?“, opýtal sa jej milo, na čo si podozrievavo premerala.
“Prečo? Plánovala som to urobiť… jedine, že by si chcel aj ty, čo by bolo od teba ale hrozne sebecké.“ Van pokrčil jedným plecom.
“Možno. No iba trošku.“ Amelia už bola takmer pri dverách, keď prekvapene nadvihla obočie. “Ááále, ale… Pozrime sa na neho! Už sa nebojíš o svoju figúru? Predsa len už je neskoro a nechceš skončiť ako ja”, pobavene zavrtela bokmi, na čo sa Van rozosmial a mávol rukou. “Kašľať to. Budeme tuční spolu.“
“Pche! Ja som tučná len kvôli tebe…”, ozvalo sa ešte z krátkej chodby vedúcej do kuchyne.
Bolo leto a malý pekný domček s veľkou záhradou sa kúpal v slnečnom svetle. Mal šikmú červenú strechu a žlté steny, na dvore rástol veľký košatý dub, ktorý mal o hrubý konár zavesenú hojdačku pre deti.
“Mami! Mačička sa nechce s nami hrať!“ Do kuchyne pricupitalo malé šesťročné dievčatko s modrými očami. Jej mama stála za sporákom a s úsmevom varila obed. Na sebe mala červenú zásteru s bielymi bodkami, modrú sukňu a vlasy zviazané do copu. Zrazu však vyprskla do smiechu, keď zbadala nahnevaného kocúra Mura, ako vchádza do kuchyne. Keď však uvidel malú blonďavú hlupaňu, ako ju v duchu nazýval, hneď hodil spiatočku.
“Ale počkaj, mačička!“, provokovala Olivien. Muro sa naježil a začal odriekavať:
“No dovoľ! Ja som kocúr, verný pomocník najvyššieho tretieho… “ Nestihol dopovedať, lebo dievčatko ho už malo na rukách a nieslo verného pomocníka najvyššieho tretieho stupňa do svojej detskej izby. Olivien ledva zadržala ďalší príval smiechu. Jej dcérenka sa minule hrala s Murom na módnu prehliadku. Skončilo to jej šťastným úsmevom a kocúrovým vražedným pohľadom, hoci v ružových čipkovaných šatách pre bábiky nevyzeral veľmi strašidelne, skôr k smiechu. Svoju dcéru Niku pomenovala po svojej najlepšej kamarátke. Už bola osem rokov mŕtva, a hoci s tým Olivien bola zmierená, občas si aj poplakala. Ich spoločnú fotku mala v ráme postavenú na kozubovej rímse a pri spomienke na ich spoločné krásne chvíle sa vždy usmievala. Obe Niky sa na seba veľmi podobali. Olivien sa podvedome pohladila na brušku. Hoci to ešte nebolo vidieť, na Niku a jej sestru čakal súrodenec. Už mali aj vybraté meno - Jason. Tak sa volal Olin otec, ktorý mal operáciu nohy v deň, keď zistila, že čaká bábätko. Našťastie všetko dobre dopadlo, tak voľba padla naňho. V kuchyni to už poriadne rozvoniavalo. Kuracie mäso s broskyňou, ryžou a výborným šalátom. Mňam. A v neposlednom rade budú mať ako dezert zmrzlinu - vanilkovú a čokoládovú.
Olivien sa vrátila v spomienkach o osem rokov dozadu. Po vojne s Temnou čarodejnicou zašla za Estelovou sesternicou Elis. Tak veľmi plakala. Hlavne za Nikou, no slzy vyronila aj pre úžasnú elfku Leilu a jej milého Johnnyho. Žialila aj za pokojnou, no statočnou Samirou a za spolužiakmi Lindou a Terrencom, hoci ich až tak nepoznala. V neposlednom rade vtedy nemohla pochopiť, prečo sa Estel odsťahoval. Sedeli by v objatí na mäkkej tráve a vôkol nich by vyrastali ruže, kríky a tulipány rôznych farieb. Samozrejme, to všetko vďaka elfovej schopnosti. Estel by ju utešoval a nakoniec by ju pozval na ich obľúbenú vanilkovú a čokoládovú zmrzlinu. Nič z toho sa však nestalo. O dva mesiace neskôr jej niekto zaklopal na dvere. Keď ich otvorila, skoro odpadla. Stál tam Estel. Olino srdce vynechalo dva údery. S Estelom sa k sebe rozbehli, no túto chvíľku pokazil kocúrisko Muro, keď vošiel elfovi rovno pod nohy, ktorý zakopol a spadol rovno na Olivien. Obaja sa skotúľali do trávy a začali sa smiať. Ukázalo sa, že princezná Vea vtedy urobila nové poriadky - stovku strážcov prepustila a niektorých bezdôvodne vyhnala z krajiny. K Oli sa cez zrkadlo nemohol dostať a tak musel odísť.
Po dokončení maturity išla študovať pedagogickú školu. Práca s deťmi ju bavila a naplňovala. Každú voľnú chvíľu však strávila s elfom. Buď boli spolu v zábavnom parku, na nákupoch, - hoci ho dosť otravovalo, ako si Oli prezerá každú jednu kabelku - alebo iba tak na prechádzke. Spomínali, smiali sa a užívali si prítomnosť toho druhého.
Po skončení dvoch rokoch školy si vzala Estela za svojho manžela. Dodnes nezabudne na šokovaný výraz farára, keď spod Estelových strapatých vlasov uvidel elfie ucho. Na svadbe sa stretli aj jej kamaráti z domu. Bol to najšťastnejší deň jej života, možno okrem narodenia Niky o necelý rok neskôr.
Keď mala Nika tri rôčky, narodila sa jej sestrička. Pomenovali ju Samantha Leila Robinshon. Prvé meno sa podobalo na jej spolužiačku Samiru a druhé dala po krehkej elfke Leile. Samantha zdedila hnedé strapaté vlásky po ockovi a oči po mamke. Celá rodina si nechala priezvisko Robinshon kvôli tomu, že Estelove priezvisko bolo elfské a nechceli zbytočne priťahovať pozornosť. Olivien sa stala učiteľkou na druhom stupni v miestnej základnej škole a už o niečo vyše mesiaca bude musieť ísť opäť na materskú. Deti z triedy, ktorej bola triedna učiteľka, jej budú veľmi chýbať.
“Zlatko, už som doma!“, ozval sa mužský hlas niekde v predsieni. Olivien položila hrniec na stôl a išla pozdraviť svojho milovaného. Keď ho objímala, v mysli sa jej vynoril sen, čo sa jej sníval asi pred týždňom. Bol o jej bývalej najlepšej priateľke.
Everett se zjevně proplétal novými dimenzemi a hledal svou novou královnu, snažil se zdokonalit svou magii a hledal, jak si získá srdce Tessy zpátky. Hledal, co pro ní může vykonat a co může změnit. Chránil před ní své emoce, stejně jako ona ty své před ním, cítil její bolest, rozhořčení, ale odmítal se vrátit.
Miloval Tessu, byl si víc než jist. Pak pocítil zvláštní pálení na těle a objevil jizvu, která se táhla přes spodní část břicha. Bál se. Věděl, že i kdyby Tessa umřela, on bude žít, ale nepřál si její smrt, přál si její vykoupení. Vždycky věřil, že bude jeho záchranou, ale nakonec to byla ona, kdo ho ničil, ne temnota v něm samém, ale temnota, která se usídlila v ní.
…“To, co se zdálo jako dobrý nápad,
se změnilo v bitevní pole.
Jednou se chtíč změnil v prach,
a vše, co zbylo, je zadržený dech.
Zapomněli jsme, koho jsme prvně potkali.
To, co se zdálo jako dobrý nápad,
se změnilo v bitevní pole.
Oba víme, že to přichází
Dá se ta iluze počítat za něco,
co skrýváme?
Povrchové napětí musí prasknout.
Jedna kapka, je vše co potřebuje,
k vyplavení téhle lži….
Mír nastane,
až jeden z nás skloní zbraň.
Být silný za nás, za oba.
Žádné prosím, neutíkej, neutíkej.
Tváří tvář čelíme svému strachu.
Neozbrojení na bitevním poli.
Zdáli jsme se jako dobrý nápad….
Žádná krev,
se nerozlije, pokud oba odejdeme.
Pořád je ale těžké ukončit palbu…
City se mění jako příliv….
Oba víme, že se to blíží.
Dá se ta iluze počítat za něco,
co skrýváme?
Povrchové napětí musí prasknout.
Stačí jedna kapka,
k vyplavení téhle lži.“…
(Lea Michele – Battlefield)
Vrátil se domů.
Tessu nenašel, za to na něj zaútočilo několik čarodějů, mágů, elfů a on měl co dělat, aby se jim ubránil. Nechápal, kde se zde vzali, jak se tohle mohlo stát, a snažil se vycítit, kde je Tessa ukrytá, zda stále žije a nač myslí, proč se svou mocí neochránila tuto dimenzi, tento svět.
Everett utrpěl zranění v boji, nejedno, to ano, ale přežil. Kdyby ne, Tessa už by nežila.
V téhle dimenzi jeho žena není, ani ona, ani jejich děti. Zastavil se a soustředil se na její moc, na její hedvábné vlasy, na vůní jejího těla, na křivky jejího těla, na pohled jejich očí, než se změnil v nekonečnou prázdnotu vesmíru, na její hlas, na doteky, které mu věnovala na její sladké polibky. Ona sama stvořila novou dimenzi, byla silnější, než si dosud připouštěl, ale cítil, že slábne. Otevřel portál a vyhledal jí.
Všechny koho Tessa zvládla, přenesla do nově stvořené reality, do vlastní reality.
Když se v ní objevil Everett, hned byl zadržen stráží, kterou vedl jeho dvanáctiletý syn. Everett byl překvapen a zaskočen, naštěstí ho Asmodeus poznal a věděl, že se pro něj matka souží, nechal Everetta odvést do „zámeckého křídla“, kde se o něj postarali, zvláště dříve malá Ann, jejíž chladící schopnost stejně jako ty léčitelské, se vyvinuly, a pak jej odvedli do sálu Tessiina paláce.
Seděla ve zlatem zdobeném sále na drahými kameny vykládaném křesle, na sobě měla zlato-červené saténové šaty se zdobeným živůtkem a vlasy ji volně padaly do zarudlých očí. Kolem ní postávalo pět stráží, jak usoudil Everett dle skupinky, která ho odhalila při vstupu do dimenze, všichni měli na sobě stejné smaragdově zelené uniformy s vyšitým fénixem, na druhé straně sálu stálo dalších dvanáct mužů.
Everett pomalu kráčel sálem, ostří mečů se lesklo v záři plápolajících plamenů, ale nikdo se ani nehnul.
„Sami.“ Zašeptal Everett nejistě, když se zastavil před schody, vedoucí k jejímu trůnu.
Zvedla hlavu, potěšena, že ho vidí.
„Ty jsi přišel, zajímavé, nemyslela jsem, že se někdy vrátíš.“ Vyšlo však z jejich úst.
…“Už to nevydržím
Skončila jsem s lhaním, aby pravda vyšla z tvých úst
Když odpovědi křičí hlasitě
Hraješ roli
Já hraju hlavní
Zapózujeme
Byla jsem příliš slepá, abych viděla
Že tohle není, co se zdá
Co je láska?
Co je láska?
Když už ani nevíš, vedle koho ležíš
Co je láska?...
Je to šílenství, jako zemětřesení
Pronásledují tvojí duši
Pak jsi ponechán se vší zkázou
Jsi zamrzlý a neměníš se
Kdo nás teď zachrání?
Protože já takhle nemůžu zůstat na dlouho
Hraješ roli
Já hraju hlavní“…
(Lea Michele - What Is Love?)
„Tohle není o nás.“
„Vždycky je to o nás, co chceš?“ ptala se a pokoušela se nedat na sobě znát, jak je šťastná, že ho vidí, že je tady.
Everett chtěl Tessu obejmout, zulíbat, cítit ji, hladit, chtěl toho hodně, ale neodvážil se nic říct, jenom sklonil hlavu k nohám.
„Přišel jsem ke své bohyni, chci ji sloužit, tak, jako jsem vždy měl.“
„Pak jsi neměl odejít, zběh zaslouží jedině smrt.“ Když Tessa vyřkla tato slova, byly bez emocí, pětice členů její gardy, stojící u nohou trůnu se vydala k Everettovi, nebránil se, poklekl a čekal. Stejně jako muži, z jejichž řad vystoupil jeden, který kromě zlatem vyšívaného fénixe měl fénixe se safírovým okem.
Postavil se nad Everetta a čekal pokyn své paní. Ta se pomalu, ladně zvedla ze svého trůnu a sešla schody. Do sálu vstoupila Ann a zalapala po dechu, vidět takto matku a svého otce pro ní bylo zdrcující, milovala Everetta a na rozdíl od své matky mu věřila, jenomže, její matka je vládkyní a ona sama by se s ní a jejími rozhodnutími nikdy nepřela, utřela slzu v koutku oka a odebrala se do strany, koneckonců to byly její ledové hradby, které Everetta držely od matky dál.
Ve stínu čekal Asmodeus a tiše se uchechtával, tohle shledání ho bavilo, neměl strach, neviděl důvod, matka Everetta příliš milovala, než aby ho nechala popravit, i když pohled na Everetta, takto klidně čekajícího na smrt byl zároveň zničující. Asmodeus objal sestru, přerostl ji o téměř 15 centimetrů a dál se uchechtával, zatímco ona se sotva držela, aby se nerozběhla a nepostavila mezi otce a matku.
Tessa se postavila nad Everetta a pohladila ho po vlasech. Zavřela oči a nechala se unášet vzpomínkami, když tyhle vlasy čechrala ve svých dlaních poprvé. Byla omámená, byla opilá, byla mladá a nezkušená, magie pro ní byla hloupý vtip a on byl tím, kdo se ji snažil zachránit.
Teď tady před ní klečel a čekal na to, zda ho nechá zabít nebo ho nechá uvěznit. Nepřel se s ní, měla pravdu, mohl namítat, že o jeho společnost nestála, že hledala pobavení u jiných mužů i u mnoha žen, ale neudělal to, ona byla vůdkyní, ona byla vládce, on jenom její hračka. Stačil by jediný pohyb ruky a všichni stráže by leželi na zemi, stačil jediný pohled a nikdo by se k němu víc nepřiblížil, nikdo neměl sílu a moc, aby mu mohl ublížit a on si toho byl plně vědom, ale nikdy by tak Tessu nezískal zpátky.
Niku z jasného svetla štípali oči. Cítila ruky mamky aj ocka v tých svojich, no aj tak si bola neistá. Pôda pod nohami sa jej strácala a ona mala pocit, že padá do neznáma... Dlane rodičov sa jej vyšmykli a vtedy prestrašene vykríkla. Spadla na tvrdú kamennú zem. Keď sa zorientovala, zistila, že je v pivnici. Na stenách sa vynímali poličky plné zaváranej zeleniny a pracovné nástroje. Na podlahe sa povaľovali staré koberce, veľký sud sa nachádzal zastrčený v rohu. Jedine svetlo prenikalo cez maličké okienko niekde až pri strope. Nika pomalými krokmi prešla k plastovým dverám. Chvela ich otvoriť, no jej ruka prešla skrz kľučku. Od žiaľu sa jej spustili slzy. Na malú chvíľu si myslela, že nie je mŕtva, že sa jej rodičia predsa len pomýlili. Zosunula sa na zem a tam sa usedavo rozplakala. Cítila sa ako ešte počas jej života, keď mohla byť neviditeľná a prechádzať cez steny. Vždy sa v kútiku duše bála, že sa opäť nebude môcť zviditeľniť. A teraz sa to asi stalo. Bola ako duch. Keď mohla prechádzať cez steny, určite ju nikto nebude vidieť ani počuť.
Keď si Nika už všetky slzy vyplakala, utíšila sa. Začala uvažovať. Čo sa to stalo? Kde to je? Kam sa podeli rodičia? Zrazu zacítila vanilku. Bola to rovnaká vôňa ako v deň, teda noc, jej stretnutia s rodičmi. Rýchlymi krokmi prešla cez dvere a ocitla sa v pekne zariadenej obývačke. Od údivu vytreštila oči. Na kresle sedela Amelia, ibaže jej o niekoľko rokov staršia verzia. Za plecia ju držal mladý príťažlivý muž s očami plnými lásky. Jej bývalá spolužiačka v ruke držala malé bábätko a spokojne sa usmievali. Nike išlo srdce puknúť od závisti, tak sa chcela vrátiť späť do pivnice, no dvere tam už neboli, iba prázdna stena. No čo už, musela to skúsiť. Zamávala Amelii pred očami, no tá ani nežmurkla. Pokúšala sa zodvihnúť ruskú matriošku z dreveného stola a skúsila si namočiť prst do čistej vody položenej na stolíku vedľa nich. Ale ani jeden jej pokus nevyšiel. Prsty jej opäť prešli skrz matriošku a vodu vôbec necítila. Nechápala, čo sa deje.
Zrazu sa všade objavil dym a Nika si nevidela ani na špičku nosa. Tak rýchlo, ako sa hmla objavila, tak isto aj zmizla. No namiesto obývačky uvidela spálňu. Boli to Octavia a Logan. Sedeli tam v tesnom objatí. Tak to pokračovalo ďalej, pozorovala šťastné životy jej spolužiakov s ich drahými polovičkami a o to viac ju mrzelo, že ona nikdy nič také nezažije.
"Prečo sa to deje?", pýtala sa samej seba. Vtedy pred sebou uvidela svoju najlepšiu priateľku Olivien. Bývalú, musela si pripomenúť. Už sa s ňou totiž nikdy neuvidí. Tá sa smiala s Estelom a za stolom v obývačke jedli vanilkovú a čokoládovú zmrzlinu. Jej srdce najviac potešilo, keď uvidela na kozubovej rímse fotku seba s jej kamarátkou. Vohnalo jej to slzy do očí, až ich od toľkého štípania musela zavrieť. Keď ich otvorila, do obývačky vošiel namrzený kocúr. Hlasno prskal, no vtom prestal a svoje oči zabodol rovno do Nikiných. Na chrbte jej naskočili zimomriavky. Takže on ju vidí? Kocúr sa tváril takmer vystrašene. Oli s Estelom sa stále smiali a Mura si ani nevšimli. Ten si niečo zamrmlal popod nos. Zakrútila sa jej hlava a mala pocit, ako by sa prepadávala. Pevne stisla oči. Zrazu ich naširoko roztvorila. Jej rodičia ju opäť držali každý z jednej strany za ruku a šepkali je chlácholivé slová.
“Čo sa stalo?“, zašepkala dezorientovaná Nika. Mamka pevne stisla pery.
“Pustila si sa nás, zabudli sme ťa na to upozorniť. Už sme si mysleli, že sa premeníš na ducha. Stane sa to každému, kto na ceste cez Hmlu večnosti zapochybuje. Za trest bude naveky po zemi blúdiť ako duch, no nikto ho nebude vidieť, cítiť ani počuť. No tebe niečo pomohlo. Si asi jediná za celé veky, ktorej sa podarilo premenu na ducha zvrátiť. Už je to dobré, zlatko.“ Nika nevedela čo povedať.
Vtom sa Olivien zobudila na plač Samanthy.
"Muro. To bol určite on", pomyslela si, keď vstávala z postele.
Když Everett navštívil tuhle dimenzi, tento svět, okamžitě poznal, že lid si ji zamiloval a vybral, byla možná pohlcena temnotou a sebestředností, ale pro svou moc udělala vše, co mohla, aby ji lidé milovali a poslouchali a to ji nemohl mít za zlé.
V duchu se pousmál nad tou ironií, ona bývala hračkou pro něj, byla jeho nástrojem, vyděšenou holčičkou a nyní čekal na to, jak naloží s jeho životem.
Ucítil, jak se její ruka vzdálila od temene jeho hlavy, pak zaslechl kroky a tichý šepot, její střevíce stále stály kousek od něj, pak uslyšel spousty kroků a nesouhlasného mumlání, zasvištění ostří ve vzduchu a pak se mohutné dveře zavřely a sál ztichl, zahlédl zlatý lem Tessiiných černých šatů a ona se sesunula vedle něj na podlahu.
Zachytil ji a rozhlédl se, zůstali sami, všichni odešli.
„Sami, já…“
„Už nikdy, nikdy neodcházej, ať budu jakákoliv, už nikdy mne neopouštěj, prosím.“ Sténala Tessa v jeho náručí a on se snažil usmívat, ale po tváři mu kanuly slzy.
Už nikdy neodejdu, neboj se.“ Uklidňoval ji Everett svým hlasem a hladil ji po vlasech, byla silná, přede všemi, protože musela, ale nedokázala ho nechat zabít, nedokázala hrát divadlo, když byl s ní a on si byl zase jist, že je to ta stejná Tessa, která magii nenáviděla, která se ji bála a která chtěla být milována a to ji nemohl mít za zlé.
Byla to ta Tessa, která pokaždé, když se ocitla v jeho pokoji, toužila jedině po tom svléct ho, ta Tessa, z jejíhož pohledu se dala pít horká čokoláda a když se na ní díval, viděl před sebou sebevědomou, ale citlivou ženu.
Chytil ji do náruče, tak jako mnohokráte předtím a nesl ji pryč z trůnního sálu.
„Everette, za trůnem je tajná chodbička, nenechej je vidět mne takhle. Jsem nemocná, nesmí to vědět.“
„Nejsi nemocná, neboj, zase to bude dobré, už tě neopustím, jsem tady, zase budeš silná.“ Pronesl Everett tiše do ztichlé místnosti a odnesl ji tajnou chodbou, končící v zrcadle zdobeném masivem, do jejího pokoje. Tam ji uložil na postel a opatrně ji podepřel hlavu. Uvnitř sebe samého cítil, jak přestává ovládat emoce, jak se bojí, cítil její strach, její zlobu, její bezmoc a bolest ze ztráty. Aniž by se jí na cokoliv zeptal, viděl, co se stalo, jak si nedala pozor, jak její vlastní zábava se stala záhubou jejich dokonalého bytí. Jak se vydala mimo dimenzi a užívala si s muži, kteří se ji dvořili a nebála se je přivést do domu, jak si nedala pozor a nechala se zmást a přišla tak o svou bezpečnou dimenzi, protože s sebou přivedla zhoubu a smrt v podobě milence.
Pousmál se. Tessa je slabá, cítí se nemocná, protože je závislá na něm, neví o tom. Jeho plán je téměř u konce.
„Nesměj se, opustil jsi mne, opustil jsi nás!“
„Ne, Sami, vyměnila jsi mne. Já se ztratil, nechal jsem Tě samotnou příliš dlouho, odpust mi.“
„Cože?“
„Za svou vlastní zábavu, tolik jsi mne nenáviděla i milovala zároveň, nedokázala sis vybrat, nestačil jsem ti, musel jsem odejít, jenomže jsem si nikdy nemyslel, že to bude na tak dlouho. Že ohrozím tvůj život.“
T: „Zlato, odpusť mi
Udělala jsem něco špatně?
E: Nechci o tom mluvit
Nemůžeme to prostě nechat být?
T: Co by mohlo být tak špatné
Že mě necháš tápat?
E: Nechci tím ztrácet čas
Tohle není místo činu
T: Večer ležím v posteli a přemýšlím
O: Proč mě do háje necháváš čekat
Pokaždé, když se snažím trochu přiblížit
Stáhneš se a je po konverzaci
Jsem přímo tady, ale ty mě v temnotě opouštíš
Ukaž mi své tajné části
Vzdej to, zlato
Čeho se bojíš?
Láska nestojí za nic, když nevíš, z čeho se skládá
Jsme nazí, ale neumím svléci tvé srdce
Ukaž mi své tajné části“…
(Halestorm - Private Parts)
Jeho slova nebyla vyčítavá, tehdy se na ní zlobil, dnes to viděl jinak, když o ní znovu přišel, ten čas věnoval hledání sebe samého a jeho skutečného citu k ní. Pohladil ji, políbil ji a vzdálil se od jejího lože. Postavil se k oknu a sledoval svět kolem.
„Everette.“
„Copak má Sami?“
„Chyběl jsi mi.“
„To i ty mi.“ Usmál se koutkem úst a otočil se, aby na ní viděl. Oblečená do drahého hedvábí, ve svých šatech se zlatavou i stříbřitou výšivkou, které nechávaly vyniknout její alabastrové kůži, havraním vlasům a tetování na rameni, její sladká lilie, šaty obepínající její tělo s každým jejím záhybem, který si pamatoval, jako kdyby neuplynul jediný den, jako kdyby se čas zastavil.
E: „Odstřihl bych tě
Kdybych tě nemiloval
T: A jak mě můžeš obviňovat
Pro to, co cítím?
E: Neobviňuju tě
Jen se na to snažím přijít
T: Můžu trochu váhat
Budu čekat věčnost, jestli to stojí za to čekání
O: Pokaždé, když se snažím trochu přiblížit
Stáhneš se a je po konverzaci
Jsem přímo tady, ale ty mě v temnotě opouštíš“…
(Halestorm - Private Parts)
“Tak! A máme hotové!“, spokojne vyhlásil Estel. Samantha s Nikou sa už nepokojne vrteli na stoličkách a očakávali hostí. Klop, klop... Olivien išla otvoriť a dnu vstúpili jej rodičia.
“Dedko Jason! Babička Mare!“, šťastne skríkla Nika a spolu so sestrou išli vystískať starých rodičov. Hneď za nimi stála Eleanor na dvojmetrových podpätkoch s ešte vlhkými vlasmi. Okolo pliec ju objímal Simeon - na ich zoznámení sa z veľkej časti pričinil aj Muro. Spoza nich vykúkala strapatá hlava ich syna Maxa.
“Olivien!“, zajačala jej sestra a vrhla sa Oli okolo krku, nevideli sa celé dva mesiace. Eleanor potom pribehla k Samanthe a podala jej malú fialovú taštičku, kde bolo čiernou fixou napísané Tento deň patrí Samanthe.
“Sľúb mi, že to schováš a otvoríš, až keď všetci odídu. Je to niečo špeciálne, iba pre teba. Nikomu to neukazuj. Jasné, srdiečko?“, prízvukovala jej Eleanor šeptom. Samantha nadšene prikývla a skackajúc odišla do svojej izbičky schovať tento nezvyčajný darček. To už pred domom parkovalo modré auto a z neho vystúpili Anabell, Elis, Jonathan a malé blonďavé dievčatko Anna, dcéra Anabell. S úsmevom sa pozdravili a sadli si za stôl.
Anabell sa ospravedlnila za neprítomnosť manžela, ktorý musel vycestovať do zahraničia. Asi desať minút v družnom rozhovore čakali na posledného hosťa.
Estelova babička vystúpila z taxíka. Nadšene sa rozhliadala okolo a potom taxikárovi podala desať centov. Ešte stále si nezvykla platiť inak ako elfskými korunami. Tacikár sa zamračil.
“Ale pani! Zle ste zaplatili!“
“Len si nechajte!“, zakričala mu späť stará pani, až nakoniec naštvane odišiel. Cuile bola u nich takmer každý víkend, no zakaždým ju dom fascinoval. Štrikovaná červená taška sa jej hompáľala na ľavom pleci. Objala Estela a nakoniec aj Olivien. Pribehli aj jej pravnúčatká. “Ako ste vyrástli!“, zvolala prababička. Chvíľu sa rozprávala s deťmi a potom si šla sadnúť k stolu. Oli začala roznášať jedlo.
“To je ale lahôdka, takmer by som si myslel, že si to kúpila z reštaurácie,“ pochválil ju Simeon. Muro, ktorý trval na tom, že bude sedieť s nimi pri stole, sa škodoradostne zasmial. Toto malé stretnutie usporiadala Olivien na Samanthine dnešné tretie narodeniny. Tortu upiekla ráno, no podávať sa bude až neskôr. Všetci hostia mali v taškách darčeky pre jej mladšiu dcéru. Pri stole sa ozývala veselá vrava. Olivien pohľadom zavadila na Elis. Hoci už mala dvadsaťpäť rokov, vydatá ešte nebola, tak ako Jonathan. Čo keby sa zobrali oni dvaja? Takéto myšlienky sa jej preháňali hlavou, keď ju niekto potiahol za ruku.
“Teta? Môžeme sa ísť kúpať?“, začula hlas. Hľadela na ňu Anna, verná kópia Anabell. Rovnaké smaragdové oči, svetlé vlasy a radostný úsmev. Za ňou stála Samantha, Nika a Eleanorin syn Max.
“Prosím!“, povedali jednohlasne. Súčasťou ich dvoru bol aj veľký bazén, na ktorý všetci prispeli pred rokom ako darček k jej narodeninám.
“Fajn, ale musí vás niekto strážiť.“
“Ja!“ vykríkli Elis s Jonathanom naraz a rozosmiali sa. Deti začali výskať od nadšenia a išli sa prezliecť do plaviek. Zrazu na okno zaklopal akýsi vtáčik.
“Tak tu je!“, zvolala Anabell a išla otvoriť okno. Odkedy Oli stratila Niku, najviac času strávila s ňou. Vtáčik vletel dnu a ukázalo sa, že je to holubica. Tá pristála pri Murovi a zmenila sa na krásnu bielu mačku s očami ako smaragdy.
“No to je teda kus”, zamňaukal a vyšvihol sa na stôl k mačke.
Tessa se usmívala, pomalu sbírala sílu a Everett si uvědomil, jak moc po ní znovu touží, nebo toužila ona po něm? Emoce se začaly překrývat a on si nebyl jist, komu ta emoce patří. Tessa se usmála a zvedla k němu svůj hedvábně čokoládový pohled. Věděl, co chce a cítil to stejně, klidným a rozvážným krokem se přemístil k posteli a pak už nemusel dělat vůbec nic, Tessa si ho stáhla k sobě, hrála si s kudrlinkami jeho vlasů, přejížděla mu prstem přes jeho rty, strhla mu z krku řetízek s jejím snubním prstenem, nechtěla si připomínat Toma, chtěla jen Everetta, stejně jako on lačnil po ní.
Svlékl ji šaty a prsty ji přejel po její jizvě na břiše, nebyla ještě plně zahojena, na jeho těle svítila stejná rudá čára, bez krve, pouze s bolestí. Líbal ji přes jizvu a ona si užívala jeho přítomnost, jeho tep srdce slazený s jejím, jeho vůni, jeho mužnou hruď i jeho pot.
…“S tebou jsem nádherná
Dokonce i má nejtemnější část,
S tebou jsem nádherná,
Cítím, že je to tak, jak to má být,
Jsi tu se mnou,
Ukaž mi to a já uvěřím,
S tebou jsem nádherná.
Stojím před tebou nahá,
Není zdí, za které bych se schovala,
Tak tady jsem, vidíš všechny mé jizvy,
Stále tu jsi,
Obnažuji svou duši a nebojím se,
nebojím.
S tebou jsem nádherná
Dokonce i má nejtemnější část“…
(Halestorm - Beautiful With You)
Provokovala Everetta k novému dobrodružství a on ji neuměl říct ne.
Pomalu čtrnáct dní nevyšli z její ložnice, nikdo je nerušil. Asmodeus měl své nové učitele a svou povinnost a zodpovědnost, Ann se věnovala učení a prohlubování svých znalostí a zkušeností a stráže, které Tessu v sále opustily, když jim pokynula hlavou, věřili, že ví, co dělá.
Byla šťastná, s Everettem si připadala zase tak mladá, naivní a životem nezkoušená, připomínal ji nepříjemné věci jejího života, jako pobyt v domě, jehož stěny ji dusily, ale také, a to bylo důležitější, ji připomínal, kým je sama, co dokáže, jak je vášnivá a milována, jak je skutečná, romantická a odhodlána.
Byla mu vděčná a byla mu odevzdána.
…“Jsi diamant, kterého se bojím dotknout
Jsi zatraceně blízko dokonalosti a jsem si jistý,
že bys rozřezala mé oči, ruce, hlavu, srdce
Roztrháš toto plátno, kůži oddělíš
Oh, co by to bylo za odpad lidského umění
Jsi žalář, ale jsi ze skla
Tví vězni nemají tušení, že jsou v pasti
protože uvnitř jsi tak nádherná
to nám dává pocit, že jsme naživu
ale Bůh ví, že nikdy nepřežijeme tvé zdi
Ale věděla jsi, že po celou dobu
jsi nepotřebovala slyšet své písně“…
(Darren Criss – The Muse)
Nika sa ocitla na akejsi rozľahlej skale. Tá sa vznášala v ničote. Keď sa pozrela dole, zakrútila sa jej hlava. Zo skaly viedli tri visiace mosty, pričom jeden z nich vyzeral, akoby sa mal čochvíľu zrútiť. Lano bolo takmer pretrhnuté a dosky poväčšine viseli len na jednom klinci.
Druhý most bol opakom toho prvého. Okolo lana obrastali kvetiny a rastliny, Nika dokonca počula aj spev vtákov, hoci nevidela ani jedného.
Tretí most bol akýsi zahlmený. Cez veľmi hustú hmlu bolo vidieť iba obrysy, z ktorých Nika veľa nerozoznala. Zrazu jej niekto položil ruku na plece. Vyľakane sa strhla.
“Teší ma, že ťa konečne spoznávam, Nika”, zvonivým hlasom prehovorila nádherná mladá žena za Nikiným chrbtom. Zlaté vlasy sa jej ťahali dlhšie než po pás, v priezračných modrých očiach sa jej lesklo a na sebe mala biele dlhé šaty s čipkovaným okrajom a zlatým lemovaním. A čo bolo najčudnejšie, na chrbte mala dve veľké anjelské krídla! Nika od ohromenia onemela.
“Kto ste?“, spamätala sa po chvíli.
“Som Alice, tvoj strážny anjel. Každý človek má jedného, no len veľmi málo z nich sa so svojim anjelom naozaj stretne. Niektorí ľudia si myslia, že neexistujeme, že sme len výmysel”, rozprávala žena. Nika jej radšej nepovedala, že aj ona si to doposiaľ myslela. Alice však pokračovala: “Každý strážny anjel napíše pozemský život svojmu človeku. Za týmito mostami, čo pred sebou vidíš sa nachádzajú tri ríše. Za zničeným mostom je ríša temných anjelov, ktorí sa vzopreli nášmu vládcovi. Občas si uchmatnú novú dušu, no týmto deťom napíšu hrozný osud a väčšinou zomierajú pri narodení alebo sa z nich stanú zlí ľudia. Za pekným mostom je ríša svetlých anjelov. Takýchto ľudí je najmenej. V živote sa im veľa vecí darí, no nevyrastú z nich sebeckí ľudia. Ostáva nám posledný, zahlmený most. V ríši za ním žiju anjeli, ktorí veľmi nezasahujú do života ich duše. Je ich najviac. Takí ľudia si život píšu sami.“ V Nikiných rukách sa zrazu zjavil jej denník z domu, bol tam napísaný celý jej život. Bolela ju hlava. Snažila sa rozmýšľať o Aliciných slovách, no všetko sa jej zlievalo dokopy. Svoje oči mala doširoka otvorené, no žena svoj monológ očividne ešte neskončila. “Niekoľkí vyvolení po smrti dostanú misiu. Poslanie. A patríš k nim aj ty, Nika. Tvoja cesta sa ešte ani zďaleka neskončila. Dokonca… “ Na chvíľu sa odmlčala, luskla prstami a na Nikinom chrbte sa zjavili anjelské krídla. Tá od nadšenia zvýskla. “Poď za mnou.“ Dievčina najprv nevedela kam, no za nimi sa objavili sklenené dvere. Žena ich otvorila a prešla s nimi s Nikou v pätách. Keď sa zatvorili, obe zmizli.
…
Oslava prebehla vo veselej nálade a keď všetci okolo šiestej odišli, ocitla sa Oli v dome celkom sama. Estel, Nika a Samantha išli odprevadiť jej rodičov.
“Vlastne nie som celkom sama”, pomyslela si Oli a zahľadela sa na svoje bruško. Klop. Klop. Klop... Zamrelo jej srdce, na chrbte naskočili zimomriavky. Zrazu všetky svetlá v dome zhasli, no ona videla vďaka schopnosti, ktorú pred rokmi objavila. Umožňovala jej vidieť v tme a schovávať do nej veci tak, aby ich nikto okrem nej nevidel. Táto moc sa jej ukázala ako veľmi užitočná. Klop. Klop... Srdce jej splašene tĺklo.
“Kto je tam?“, zvolala Oli vydesene. Ozvalo sa opätovné klopanie. Dlho váhala, čo spraví. Zrýchlil sa jej tep a ona nevládala takmer rozmýšľať. “Pri najhoršom sa premiestnim”, pomyslela si Olivien a so strachom otvorila dvere. Keď uvidela osobu pred nimi, skoro odpadla. Čakala by kohokoľvek, len ju nie. Nikine dlhé vlasy zviazané stuhou žiarili. Jej pokožka bola mŕtvolne bledá a oči sa jej leskli. “Nika… “, zašepkala Oli. V priateľkiných očiach zbadala slzy.
“Želala si si ma naposledy objať”, hlesla. “Tak som tu.“ Oli si na prianie na lampióne spomenula prvý raz za niekoľko mesiacov. Tento zvyk robili každý rok aj u nich doma a ako zázrakom sa všetko vyplnilo. Olivien ju silno objala, obe plakali.
“Nika… “ vydýchla Oli opäť prekvapene. “Ty máš krídla!“ Nika prikývla. Zasmrkala.
“M-mám sa tam dobre”, zamrmlala Nika. “No chýbaš mi. Tak veľmi.“ Ťažko sa im dýchalo. Akoby sa vzduch ochladil o dvadsať stupňov.
“Aj mne ch-chýbaš”, roztrasene odvetila Oli. Od zimy sa začala triasť. V tesnom objatí stáli v tichosti asi desať minút. Zrazu Oli cítila, že Nika sa začína vytrácať. “Nie… “ plačivo zašepkala.
“Musí to tak byť… A… veľmi ma teší, že si po mne pomenovala dcérku”, hlesla z posledných síl. Do ruky Oli šupla nejakú obálku a dve fľaštičky. “Zbohom”, rozlúčila sa Nika a potom naveky zmizla.
...
Milá Olivien!
Mám sa tu dobre, bývam spolu s rodičmi v krásnom dome s veľkou záhradou. No nič mi nenahradí takú dobrú kamarátku, akou si bola Ty. Vždy som si myslela, že budem šťastná iba vtedy, keď budem mať verného manžela, zdravé deti a vysnívanú prácu. Ale aj tu som šťastná. V detskom domove nám rozprávali, že do neba sa dostaneme len, ak budeme robiť dobré skutky a ku všetkým sa správať milo. Tu sa nerobia rozdiely.
Na tomto mieste sa Olivien zasekla, lebo za slovom rozdiely nasledovalo niekoľko prečiarknutých a zamazaných viet. Pokúšala sa to rozlúštiť, no keď sa jej nedarilo, čítala ďalej.
Tebe, Oli, prajem krásny a dlhý život bez väčších starostí a problémov. Vo fľaštičkách, ktoré som ti dala nájdeš veci, ktoré by mohli pomôcť.
V zelenej máš nektár života. Viem, že s Estelom riešite problém tvojho starnutia. Ak tento nektár vypiješ, budeš starnúť rovnako ako elfovia. Budeš mať viac energie, aj budeš vyzerať mladšie.
V modrej máš elixír smrti. Nie, nie je to jed. Použiť ho môžeš iba raz. Keď sa budeš potrebovať porozprávať s niekým, kto už nežije, vypiješ elixír a v sne sa s ním stretneš na mieste s mnohými farebnými kameňmi a jednou zlatou bránou. Na rozhovor budete mať presne tri hodiny. Ak by ťa počas toho niekto chcel zobudiť, nepodarí sa mu to.
Oli, pre mňa sa netráp. Je mi tu dobre, stretávam sa s Lindou, Terrencom aj Samirou. Rodičia sú stále pri mne. A okrem toho, smrť je len začiatok konca. Mám tu svoje poslanie, čaká ma veľké dobrodružstvo. Viac Ti povedať nemôžem, no v tomto svete majú niektorí ľudia svoju úlohu, niečo čo musia splniť. To moje sa týka práve Teba a ostatných preživších z domu. V tvojom živote dobrodružstvo ani zďaleka neskončilo. A pre tvoje deti sa to ešte len začne.
A neboj sa smrti. Raz to príde. A potom začneš znova.
S pozdravom
Nika
Posledné riadky boli narýchlo načarbané. Žeby sa Nika niekam ponáhľala? To sa už nikdy nedozvie. Na list jej padla osamelá slza. Fľaštičky si starostlivo uložila do nočného stolíka a potom bežala do predsiene. Prehodila si na seba hnedý svetrík, obula biele tenisky a vybehla z domu. Vzduch sa výrazne oteplil. Olivien sa rozbehla cez dvor, prebehla cez bránu a zastavila sa až v malom parku. Tam zadychčane klesla na jednu z drevených lavičiek. Nikto okrem nej tam nebol.
Beh jej vždy prečistil hlavu. K športu sa snažila viesť aj svoje deti, keď vlani zapísala Niku na gymnastiku a Samanthu plánovala o dva roky dať na plávanie. Tá totiž milovala vodu. Oli mala tušenie, že sa u nej v staršom veku prejaví schopnosť hydrokinézy. Veľmi sa bála o svoje deti. Strach jej zvieral srdce a zrýchľoval jej tep. Pred rokmi poznala elfku Gretchen, na svoje dieťa dopustiť nedala a ochraňovala ho, ako sa najviac dalo. No na záverečný boj ani neprišla. Teraz si pravdepodobne žije svojim životom a na ňu už zabudla. Asi hodinu bola stratená vo vlastných myšlienkach a nevnímala okoloidúce trúbiace autá. Keď sa zdvihla na odchod, z vrecka jej vypadol mobil. Oli sa poňho zohla a zapla ho. Sedemnásť neprijatých hovorov a jedenásť správ. Všetko bolo od Estela. Oli si vtedy uvedomila, ako veľmi sa o ňu bojí a zašla obďaleč do tieňa. Keď sa premiestnila do vchodu, v celom dome sa svietilo. Z obývačky bolo počuť nejakú rozprávku a radostný smiech Samanthy. Keď vošla do izby, obe deti sa jej vrhli okolo krku.
“Mami!!! Kde si bola?“, chcela vedieť Nika. Vo vlasoch mala fialovú ružu.
“Len sa prejsť po parku”, s láskou odvetila Olivien. Samantha sklamane zvesila hlavu.
“A prečo si ňás nevzala so sebouuu?“, vyšušlala a jej mama pokrútila hlavou.
“Lebo už je veľa hodín a vy už máte byť v postieľke.“ Postupne obe zobrala na ruky a tancujúc a krútiac s nimi prešla do spoločnej detskej izby. Obom dala pusinky na dobrú noc, zhasla svetlo a zatvorila dvere.
Muro mal vlastnú mačaciu posteľ v ich spálni a každé rané budil dvojicu hlasným mňaukaním a sarkastickými poznámkami. Teraz už pravdepodobne spal. “Estel!“, zvolala tak, aby to počul, ale aby nerušila deti. Ten vybehol zo spálne a venoval jej dlhé objatie.
“Kde si bola?“ Kým stihla odpovedať, v jeho ruke si všimla otvorený list. Nechala ho v kuchyni.
“Všetko ti vysvetlím”, usmiala sa. “No poď radšej do spálne, aby sme nezobudili deti.“
William Berith Alsemero Devon byl naplněním její tužby a Everettovy touhy po jejím těle.
Již dřív toužila po společném dítěti, které oba budou chtít a milovat už od počátku. Nebylo jim to souzeno, ale nyní ano, možná proto, že se na to ani jeden nesoustředil, možná proto, že jejich setkání bylo skutečně plné lásky, touhy a porozumění, možná ji vesmír chtěl říct, že vše špatné zmizelo, možná nadešel čas, aby byli šťastni a zapomněli na veškeré křivdy, které si vzájemně činili.
Byli spolu, byli šťastní, zdáli se být a konečně byli rodina. Malý Will je semknul víc, než kdy tušili, Ann ho rozmazlovala, Asmodeus uctíval, Everett ho miloval a Tessa dýchala jen pro něj.
William se stal víc tmelem, než si mohli přát. Byli konečně rodinou, byli zlatavým šperkem, byli dokonalostí. Everett když to spatřil, sám litoval, že Asmodea nepočali ve stejném klidu, lásce a vášni, nemusel být dokonalý a dle tužby, mohl být jednoduše jejich, stejně jako nyní Will. Kdyby to jen tušil, dopřál by Tesse dalšího potomka už dávno, vždy´t se tolik věcí mezi nimi mohlo změnit, tolik věcí mohlo být jinak.
Nyní mu nezbývalo než se přestat litovat, přestat hledat cestičky a smyčky a začít si užívat života po boku své ženy.
Joy byla z Tessy nadšená, svého nového synovce milovala stejně, jako všichni ostatní. Tessa byla nakonec ta, kdo rozhodoval o tom, jaké její děti budou, jak se budou chovat, jaké zásady ctít a koho budu následovat.
Malý Will následoval po všech stránkách Asmodea, který býval možná rozkolem mezi Tessou a Everettem, ale byl jejich prvorozeným, dávali mu výsady, jak se na královského potomka bohů slušelo.
Pak se jejich křehké štěstí, láska a rodina rozpadly.
Jejich manželský svazek, jejich partnerství, vše bylo najednou bez jediné chybičky, jediného mráčku, bolesti a stesku, celých sedm, pak se Tess pustila do úklidu, hledala svůj rubínový náhrdelník na večerní oslavu a našla víc, než jen Everettovy složky, které si vedl o obyvatelích domu, které se kdysi stali důvodem jejich hádky a bolesti z odloučení, které nikdy neměla číst, i když díky nim měla jistotu o rodině, ke které patřila.
Žila s Everettem a měla stejně volný přístup k jeho věcem, jako on k jejím, našla jeho deníky, a i když byl otcem jejich synů, znovu ho začala nenávidět, znovu toužila po jeho smrti. Víc než kdy dřív.
Po přečtení ji v hlavě vyvstanula jediná možnost, ověřit si skutečnost. Sama časem cestovat nemohla, neuměla to, ale Everett, nadšený jejím novým přístupem k němu samotnému ji tolik nebránil v návštěvách rodného Španělska a jejich přátel. Vzala s sebou Ann a Jamese a vypravila se za Joy do Anglie.
Ta byla nadšená z toho, že vidí svou drahou sestřenici spolu s jejími dětmi, drahou Anastasií a Jamesem. Usmívala se a objímala Tessu a šeptala ji při tom „vidíš, že jsi to zvládla, milovat jej a vychovat mimo Everettův vliv“.
„Ano, proto jsme ale tady.“
„Nerozumím.“
„Potřebuji, abys nás vzala do minulosti.“
„Cože?“
„Joy, prosím, vím, jak nebezpečné by to pro tebe mohlo být, právě kvůli němu, slibuji, vyhneme se nepatrným hříčkám, které by tě mohly ohrozit, potřebuji si objasnit Everettovy deníky.“
„Jsi si jistá?“ ptala se jí mírně vyděšená Joy.
„Ano.“
Joy si sedla s Tessou do kuchyně a probraly aspekty jejich společné cesty do minulosti. Arden i přesto, že byl řádně naštvaný, byl v koutku duše rád, že vidí Tessu a její děti, bylo mu líto, že nevzali s sebou Willa. No s tím, co Tessa žádala, nemohl souhlasit, byl zcela proti.
Ann už dávno žila v Americe a pro svou slabost k bratrovi se nechala přesvědčit, že víkendy trávila doma, v dimenzi, navíc, po narození Willa bylo její srdce rozpolceno, milovala jej, ale nedokázala pochopit, proč to matka dovolila. Ani tady neměla být, nechtěla, ale James ji přesvědčil, že ji matka bude potřebovat, bude potřebovat oporu a možná i její schopnosti. S tím Ann opět nesouhlasila, ale výlet k tetičce Joy a její rodině si nemohla nechat ujít. Věděla, že Hope nebude doma, co se vrátila na zemi, byly dívky v kontaktu, probíraly spolu své partnery a touhy, přání i klopýtání. Doufala tedy v přítomnost dvojčat, neviděla je tolik let a milovala jejich společnou řeč a pohyby, jako kdyby byli jedním jediným. Nenáviděla se za to, byla od nich jen kousek a nenašla si chvíli na navštívení rodiny, bohužel ti byli na Aurořině seznamovacím víkendu. Nesnášela magii, bála se jí, bála se všeho, co mohl Everett využít nebo ovládat, proto utekla, jenomže magii neuteče, je jí protkána její rodina. Arden ji nabídl jasmínový čaj, když se ve dveřích objevil Benny. Jeji oči se rozzářily, nebude muset soustředit své myšlenky na matku, magii, pomstu a bolest, ale jen na Benův hlas. Ať už své bratrance milovala sebevíc, on byl pro ní ten nejmilejší. Už dávno to nebylo dítě v bílé zavinovačce, ale pro ní byl zázrakem, který ji vytrhával z temnoty, jeho líbezný hlas mohla poslouchat hodiny.
James děti nesnášel, nesnášel lidi, jediný, koho snesl ve své blízkosti, byl jeho sedmiletý bráška Will, který se stal jeho stínem. Raději tedy nyní postával v koutku a sledoval, co se kolem něj děje.
Nakonec se však domluvili a Joy je vzala na pár míst v minulosti, které ji samotnou a její rodinu neohrožovaly a vysvětlovaly potřebné informace k Everettovým deníkům. To co v minulosti zhlédli, bylo horší než slova psaná na řádcích starého papíru.
Joy prosila Tessu, aby se k Everettovi již nevracela, chtěla ji ukrýt v čase spolu s jejími dětmi, udělala by pro ní v ten moment cokoliv, ale Tessa byla rozhodnuta, její nabídku opět zamítla. Zničí Everetta, udeří na něj tak, jak to on sám bude nejméně čekat, i kdyby ji to mělo stát život, věděla, že její děti jsou před ním v bezpečí a ona je schopná ho zničit, nebude se skrývat, skrývání nikdy nic nevyřešilo a nevyřeší, postaví se mu, bude mu čelit, obviní ho, usvědčí ho, zničí ho a popraví ho.
Rozloučila se srdceryvně s Joy, věděla, že i kdyby vše vyšlo, tak jak si plánuje, již ji neuvidí, bude muset udržet dimenzionální prostor.
Tmavú kuchyňu na okamih osvetlil zlatistý jas a Joy, trasúca sa na celom tele, vyšla zo svojho časového portálu. Akonáhle ho zavrela, miestnosť sa opäť ponorila do závoja noci. Po lícach jej stekali horúce slzy, keď klesla na stoličku a tvár si zaborila do dlaní. Informácie, ktoré sa dozvedela na ceste do minulosti spolu s Tessou a Jamesom jej priam vyrážali dych a kvôli vzlykom sa nemohla poriadne nadýchnuť. Všetko jej splašene vírilo hlavou…
Tessa a priam bolestný strach o jej život a bezpečie.
Skutočnosť, že svoju sesternicu už nikdy neuvidí - nech už to medzi ňou a Everettom dopadne akokoľvek.
A priam spaľujúca nenávisť k Everettovi, ktorý mal veľký podiel na utrpení jej rodiny. Fakt, že práve on bol ich najväčším prekliatím a irónia toho všetkého. Celých tých dvadsaťdva rokov, odkedy sa dozvedela pravdu o sebe a svojich rodičoch v kútiku duše nosila večný strach o svojich najmilších. Chcela ich ochrániť - necestovala v čase a nikdy nenavštívila Isabelle a Fabiena, aby ich spoznala a povedala im, že ich rozhodnutie ukryť ju v čase bolo správne - že ju zachránili. Nechcela pritiahnuť pozornosť Lovcov tieňov, aby ju nenašli a nakoniec sa ukázalo, že jej najväčšou hrozbou je manžel jej sesternice. Everett - ten, ktorý bažil po čistej, nepoškvrnenej krvi žien z rodu Criss. Tú Joy, Hope, Ruby a Rosie našťastie nemali, pretože ona sama bola dcérou nemanželského dieťaťa a tak ju nepotreboval. Obrátil sa teda na ženu, ktorá bola pre jeho plány dokonalá a tou bola Tessa.
Joy vzlykla a dlaňami si pretrela tvár. Ona aj jej dcérky boli najďalej ďalšími možnosťami na jeho zvrátenom zozname. Možno už o pár dní - Joy predsa nevedela, ako to všetko v dimenzii jej sesternice nakoniec dopadne - možno o pár rokov, možno to prekliatie a jeho posadnutosť postihne jej vnučky a pravnučky. Najhoršie však bolo, že ak sa ho nepodarí zastaviť Tesse a Jamesovi, Joy si nevedela predstaviť, kto iný by ho bol schopný zničiť. Everett bol príliš silný a skúsený temný čarodejník…
Vstala, v ústach mala vyprahnutú púšť. Hoci nič od obeda nejedla, vnútro mala priveľmi rozbúrené, aby niečo vôbec vložila do úst. Len si z kanvice naliala harmančekový čaj, s ktorým si opäť sadla za dubový stôl a pomaly, po dúškoch ho pila. Musí ísť za Ardenom… Vtom Joy začula šťuknutie vypínačom a kuchyňu zalialo náhle svetlo. To ju na okamih oslepilo, až pred ním prižmúrila oči.
“Mami! Panebože, ako som sa zľakol!”, ozval sa Benny, ktorý práve vkročil dnu a rýchlo osvetlenie stlmil na minimum. “Kedy si sa vrátila? Vie o tom otec? A prečo tu sedíš potme ako duch?”, sypal zo seba otázky jednu za druhou. Joy sa pokúsila o úsmev.
“Prepáč, nechcela som ťa vystrašiť.” Láskavým pohľadom prebehla po ich vysokom a chudom synovi. Hoci mal povahu po nej, Ardenovi akoby z oka vypadol, tá ich podobnosť bola až zarážajúca. Avšak na rozdiel od svojho otca mal vlasy krátke a večne strapaté. “A ocko vie, že som tu”, ruku si priložila na hruď, kde mala srdce. “Práve som sa za ním chystala.”
“Ou, jasné. A… stalo sa niečo? Prečo si plakala? Je teta Tess v pohode?” Benny si k nej sadol k stolu a chytil jej studené dlane do svojich.
“Verím, že bude”, odvetila Joy a modré oči jej znova naplnili slzy. “Počas cesty do minulosti sme sa dozvedeli veľa vecí, o ktorých sme roky nemali ani tušenia. Ale nebudem ťa tým zaťažovať, synček. Musím sa s tým vyrovnať sama”, dodala jemne a pohladila ho po líci. “A ty čo tu strašíš tak neskoro? Zasa ťa prepadol hlad?” Benny sa uškrnul a prikývol.
“Áno, dostal som neuveriteľnú chuť na tvoje zapekané cestoviny so syrom.”
“Len si daj. Ak nebude vadiť, pôjdem za ockom. Cítim, aký je nervózny.” Vedela, že Arden na ňu netrpezlivo čaká v ich spálni. Totálne nesúhlasil s tým, aby išla s Tessou a Jamesom, dokonca sa nahneval, no Joy musela svojej sesternici pomôcť. Teraz vo svojom vnútri vnímala jeho strach a obavy na základe jej emocionálneho rozrušenia, ale aj úľavu, že sa mu vrátila. Nešiel však za ňou, pretože cítil, že potrebuje chvíľku pre seba osamote. Joy vstala a predtým, ako vyšla z kuchyne, naliala ešte jednu šálku čaju aj pre Ardena. Tento Valentinin zvyk sa pred spaním stal ich každodenným rituálom.
“Jasné, mami. Kým si bola s tetou Tess a Jamesom, pokúšali sme sa hrať šachy, ale absolútne sa nesústredil. Ani keď som mu trochu pomohol. Asi trikrát som ho porazil, bola to nuda. A Ruby je do zajtra preč”, skonštatoval a otvoril chladničku. Okrem Bennyho bol v dome len Arden. Hope bola v škole vo Francúzsku - od malička ju to ťahalo k hudbe. Hrala na klavír a spievala, teraz študovala na prestížnom konzervatóriu v Paríži. Dvojičky boli zasa na oboznamovacom víkende v Aurorinej škole mágie, do ktorej mali nastúpiť v septembri…
Po Bennyho slovách si Joy uvedomila, že je oveľa pokojnejšia a ruky sa jej už tak netrasú. Pozrela na syna, ktorý sa tváril akoby nič a práve vložil misku s jedlom do mikrovlnky.
“Ďakujem”, povedala nežne. Jej citlivý chlapček mal dar empatie už od narodenia - ako Arden a Hope. Ako bábätko ho zo začiatku nevedel ovládať a často menil nálady svojich sestier a rodičov - buď sa nekontrolovateľne začali smiať, alebo ich odrazu zachvátil plač. Arden svojou schopnosťou cítil, že v ich malom synčekovi je až príliš veľa mágie, ktorú nezvláda a tak mu spolu s Joy zohnali podobný náramok, aký mala Hope, aby na istý čas zablokovali jeho moc.
“Vieš, ako nerád vidím, keď si smutná. Tak zmiernim tvoje trápenie aspoň takto.”
“Veľmi si to vážim”, hlesla, objala ho a on ju pobozkal na líce. “Dobrú noc. A neprejedz sa, prosím ťa”, dodala pri pohľade na kopu zapekaných cestovín, ktorú si práve dochucoval kečupom.
“Dobrú, mami a neboj sa. Toto telo je ako čierna diera”, potľapkal sa po plochom bruchu, na čo sa obaja zasmiali a Joy prešla do haly, kde sa na schodisku skoro zrazila s Ardenom.
“Prečo ma nechávaš toľko čakať?!”, vybehol na ňu s neskrývanými obavami a schytil ju za útle plecia. Potom ju však silno objal a zašepkal jej s priam bolestnou úľavou do vlasov. "Chvalabohu, že si sa mi vrátila živá a zdravá."
“Prepáč, ja…”, vyjachtala Joy ticho a kývla smerom ku kuchyni. “Trochu som sa zahovorila s Bennym a…” Hlas sa jej zlomil a klesla mu do náručia, v ktorom ju okamžite zovrel. S čelom opretým o jeho hruď zamrmlala. “Poďme do spálne, nechcem, aby to Benny počul.”
“Desíš ma…” Spoločne potichu vystúpili hore dreveným schodiskom, ruka sa jej sťažka kĺzala po pekne vyrezávanom zábradlí. “Čo sa stalo, princezná?”, opýtal sa jej Arden, keď za sebou zavreli dvere na ich spálni. Pri pohľade na jej bledú tvár a červené oči ho pichlo pri srdci. Plakala a on chcel vedieť prečo, čo ju tak rozrušilo a bolelo. Chcel svoju milovanú utešiť, šepkať jej upokojujúce slová, aby znova videl jej krásny úsmev. Nepokojne si prehrabol tmavé vlasy a spýtavo na ňu hľadel. V tej chvíli sa mu zdala taká krehká. Nie len kvôli jej stále štíhlej, priam éterickej postave a dievčenskému vzhľadu, ale bolesti, bezmocnosti a strachu v jej modrých očiach. Joy trasúcimi rukami položila šálku s čajom na komodu.
“Hlavne ma drž a nepúšťaj”, hlesla tesne predtým, ako ju zachvátila ďalšia vlna plaču, napriek Bennyho magickej pomoci. Arden ju odviedol na posteľ, kde si sadli a potom Joy silno objal. Jemne hladil jej hebké, dlhé vlasy a trpezlivo čakal, kým sa upokojí a bude schopná mu povedať, čo ju tak zasiahlo.
Napokon si vzdychla a vyrozprávala mu všetko, čo sa počas cesty do minulosti dozvedela. Jej smútok sa ako mávnutím premenil na hnev. “Tak veľmi Everetta nenávidím!”, zasyčala zlostne, keď skončila a prstami zovrela okraj prikrývky. “Vždy som ho neznášala. A ak raz siahne na naše dievčatá, na teba alebo Bennyho, na našu rodinu, vlastnoručne ho zabijem, aj keby… ”, vyhlásila zúrivo, ale Arden ju zastavil.
“Nedovolím, aby sa vám niečo stalo, Joy”, šepol a stisol pery, až mu obeleli. Pri predstave, žeby sa ten poondiaty sviniar čo i len dotkol jeho manželky či dcér, sa mu v žilách doslova varila krv. “Viem, ako sa cítiš, chápem to. Som na tom rovnako, sám by som ho uškrtil holými rukami”, mrmlal jej ho vlasov a kŕčovito ju zvieral v náručí. “Musíme však počkať na správu od Tessy alebo Ann, či Jamesa - ako to všetko dopadlo a či toho hnusáka nadobro zničili”, odvetil rozhodne.
“Snažila som sa pochopiť, prečo ho Tessa tak miluje, ale neviem… proste neviem, odkiaľ pramení tá jej láska”, pokrútila Joy hlavou a vzdychla si.
“Tessa je dospelá žena a sama si vybrala, s kým chce žiť, Joy.”
“Ona ale nevedela, s kým naozaj žije!”, bránila ju. “Navyše, už ju nikdy, nikdy neuvidím!”
“Áno, no bola si vedomá, že Everett nie je nijaké neviniatko”, odvetil a kým sa Joy zmohla na odpoveď, dodal. “Pozri sa, nechcem, aby sme sa hádali a hlavne nie teraz, v takejto situácii. Počkáme… ”
“Bože, ale tá bezmocnosť a strach… čo keď sa im niečo stane a… Tessa opäť odmietla moju pomoc…”
“Viem, moja”, odpovedal tichým hlasom. “Vždy si bola jej stálou oporou a Tessa to vie. Vie, že sa na teba môže s čímkoľvek obrátiť a ty ju podržíš, hoci ma dnes z toho skoro šľahlo”, dodal s nadvihnutým obočím. Joy zdvihla zrak a pozrela mu do tváre, ktorej dokonalé črty pokrývala upravená brada a fúzy, čo nosil už niekoľko rokov. “Ale opakujem, musíme počkať, ako to všetko dopadne. Verím, že sa to dozvieme čím skôr. Keď nie, začneme konať. Nás všetkých a aj dom bude treba zabezpečiť najvyššou ochrannou mágiou. Bielou mágiou, proti ktorej temnota len veľmi ťažko dokáže bojovať. Rovnako aj našich najbližších príbuzných a priateľov - Vana, Ameliu a ich deti napríklad. Spojím sa s Aurorou. Ale teraz na to ešte nemyslime. Zatiaľ verme, že sa Tesse a Jamesovi podarí Everetta nadobro zničiť, aby už viac neparazitoval medzi živými.”
“Máš pravdu”, prikývla Joy nakoniec a zrazu sa cítila taká unavená, hoci vedela, že dnes len ťažko zaspí. Aj Arden vyzeral viac než zničene. S láskou ho pohladila a pousmiala sa. “Vieš, čo?”
“Čo, princezná?”
“Som vďačná za život, aký máme. Hoci v ňom mágia nemá bohvie aké miesto, ale nechýba mi to. A tak by som ho priala aj Tesse.”
Po návratu Tessa uspořádala shromáždění v trůnním sále, Everett nikdy neseděl po boku Tessy a tak mu ani tentokráte nebylo divné, když stál mezi lidmi a sledoval její okouzlující zář. Když všichni odešli, mimo stráže, požádala ho Tessa, aby přistoupil a on tak učinil.
Tessa jej obvinila z několikanásobné zrady, únosu dítěte stejně jako z několika pokusů o její usmrcení, ze znásilnění, z provozování zakázaných rituálů a kouzel. Zíral na ní s otevřenou pusou.
„Rozsudkem je smrt.“
Everett postoupil o krok blíž k Tesse. „Proč?“
„Řekla jsem ti, z čeho tě soudíme, chceš to popřít?“ stála s kamennou tváří, ale z očí ji tekly slzy. Milovala ho, nenáviděla ho. Tolik to bolelo.
„Sami, plamínku, vždyť…“
„Ano?“ jemně nadzvedla obočí a bez dalšího zájmu sledovala Everettovy výrazy a hledání odpovědí na její otázku a její obvinění, hledal výmluvy a spřádal nové lži.
Everett viděl v jejích očích odhodlání, cítil její odhodlání i rozhodnutí až v hloubi svých kostí. „Miluji Tě Sami, vždycky budu.“
„To tě neomlouvá, zneužil jsi mne, zničil tuhle rodinu a já odmítám žít ve stínech.“
„Možná, ale nemyslel jsem to tak.“ Sklopil Everett oči, neprotestoval, nebránil se, znovu. Znovu před ní stál, vydán ji napospas hněvu a osudu.
„Takže to nepopíráš?“
„Nemám ti co říct, Sami, sama víš, že mne nezabiješ a tvá stráž také ne, nejsou tak mocní, aby mohli.“ Usmál se Everett, věděl, že i ona jej miluje, ale cítil, že se ho chce zbavit, jen plně nerozuměl tomu, proč. Popošel blíž k ní, aby na ní mohl působit, aby viděl do jejich očí, aby ji mohl ovládnout, jako to udělal už mnohokrát.
…“Sem tam myslím na časy, kdy jsme byli spolu,
Jako když jsi řekla, že jsi tak šťastná, že bys mohl zemřít,
Řekl jsem sám sobě, že jsi pro mě pravá,
Ale cítil jsem se tak sám v tvé společnosti,
Ale to byla láska a způsobuje mi bolest, že si to stále pamatuji.…
Můžeš se stát závislý na určitém druhu smutku,
Jako rezignace na konec, vždycky na konec,
Takže, když jsme zjistili, že nám to neklape,
No, řekla jsi, že bychom měli být pořád přáteli,
Ale musím přiznat, že jsem byl rád, že byl konec…
Sem tam myslím na to, jak jsi mě podrazila,
Ale nechala mě věřit, že za to mohlo něco, co jsem udělal,
Ale takhle už nechci žít“…
(Darren Criss - Somebody That I Used to Know – Gotye)
Tessa se jen škodolibě usmála.
„Máš pravdu. Takhle ne, takhle žít nechci.“
„Tak nějak nechápu, co teda…“ v tom se začal kácet k zemi, bez kyslíku a polykal kovovou chuť své vlastní krve. Nad ním stál jeho vlastní syn, jeho Asmodeus, žák, kterého cvičil tak precizně a dokonale. Ten, který uměl usmrtit pohledem nebo myšlenkou.
„A…smo…dee.“
„Ne, otče, jsem James, James Criss.“ Usmál se na Everetta…
„Náš syn? Ty jsi dovolila…?“ Everett byl ztracen a zdrcen, Tessa využila jeho vlastní zbraně proti němu samotnému, znovu, jak to mohl dopustit? Sám Asmodea vychovával, sám ho cvičil, nikdy mu přece nemůže ublížit, neměl by, pokud… ne, to ne, to by Tessa nikdy nedovolila, byla na Everettovi závislá.
„Ano, Everette, náš syn, vlastně, můj.“ Usmívala se Tessa a bez známky jakékoliv další emoce sledovala kácejícího se Everetta a jeho strach v očích z moci jeho vlastního syna. „Zapomínáš, že i když jsi svého syna tolik miloval a tolik po něm toužil, já jsem ta, kdo ho nosil pod srdcem a kdo k němu promlouval, kdo ho formoval i těmi nejjemnějšími detaily a doteky. Everette, já zapomněla na sílu a moc panenské magie, ty jsi opomněl tu základní, mateřskou lásku.“
„Matka tě nikdy nebude moci zabít, příliš tě miluje, v tom se nemýlíš, navíc, bys její magii odrazil i v boji jsi lepší než ona, to jsem poznal na vlastní kůži.“ James se postavil Everettovy do cesty a zastínil mu tak pohled na Tessu. Jakmile to dořekl, odkryl jizvu na levém předloktí, hlubokou jizvu, která se táhla až ke klíční kosti. Everett dál lapal po dechu, díval se na Tessu, která klidně a nehnuta seděla na svém trůně a hrála si s Everettovou andělskou dýkou, tou, která ji vrátila život, tou, která vzala život jejímu otci, aby sama mohla žít. Pak zahlédl, jak se na jejím krku třpytí stříbrný kroužek zdobený modrými safíry a pochopil.
„Mateřskou lásku? Matka.“ uchechtl se Everett a změnil se v muže, který před dvaceti lety toužil po mocném synovi tak moc, že ublížil jediné ženě, kterou kdy skutečně miloval a nemusel nic předstírat a to přestože ji pronásledoval a byla pro něj jen kořistí. „Ta, pro níž jsi jenom TA VĚC, ona tě nenávidí z hloubi duše, a kdyby mohla, zabila by tě stejně, jako chce zabít mne? Jsi můj syn, Asmodee, cvičil jsem tě, vychovával, miloval.“
James naklonil hlavu, aby dal otci prostor k dalším slovům. Tessa si dál hrála s dýkou a čistila si nehty s naprostým nezájmem o Everetta.
„Ne, otče, ty jsi mne tvořil k obrazu svému, cvičil jsi mne v ubližování a také, chtěl jsi, abych byl schopen zabít matku, pokud nebude vyhnutí.“ Usmíval se a sledoval Everettův strach.
„Nikdy Tě nechtěla. Jsi pro ní jen vzduch, proč myslíš, že chtěla druhého syna? Tvůj milovaný bratříček, ten zlatovlasý pětiletý hoch, víš, čí jméno nese?“ vztekal se Everett a rozhazoval rukama kolem sebe, jako kdyby jeho slova měla mít nějaký hlubší význam.
„Rodiny Martinson, stejně jako já, otče.“ Smál se James. „Ukázala mi, co jsi ji udělal, ukázala mi svou vlastní minulost a to, proč tě nenáviděla a nenávidí. Víš, má kamarádku, která umí cestovat časem. Nechtěla, ale pomohla mi pochopit, co jsi zač, vlastně i sama matka konečně naplno mohla vidět, kdo jsi a ta bolest, kterou ji to způsobilo, ta bolest tě nakonec zabije.“
Everett zvedl svůj pohled k Tesse, tato informace ho zděsila. Tessa se usmála a jemně zakroutila hlavou.
„Zdá se mi, otče, že jméno Joy Aldaine - Sorenson ti bude znít velice povědomě.“ Smál se a sledoval, jak se ledový klid v jeho otci mění na strach.
„Ať už jsi viděl cokoliv, bylo to vytrženo z kontextu, synu, bylo ti to podáno tvou matkou, která si v sobě nese životní zášť vůči mužům a ženou, která mne ze srdce léta nenávidí, stejně jako její muž.“
„Vážně?“ díval se na něj James nedůvěřivě a víc dospěle, než by Everett od svého syna čekal.
„Asmodee, je ti dvacet, tomu, co jsi viděl, nemůžeš plně rozumět.“
„Myslím, že mohu a věř, udělal jsem si plnohodnotný obrázek o tobě, tvé výchově i lásce.“
Everett vzhlédl k Tesse. „Ty to myslíš vážně. Bez tvého svolení by mi nikdy nemohl, ublížil, nedokázal by to, jsi má žena, má bohyně, má Sami.“
„Ne, jsem tvá pojistka.“ Usmála se Tess a pokynula synovi, ten svým pohledem opět Everetta přinutil zajíkat se vlastní krví, když ale začal ztrácet barvu v obličeji, Tessa syna zastavila, nechtěla, ale uvnitř v srdci pocítila zvláštní pocit, pocit ztráty, bolesti a odpuštění. Pocítila strach z toho, co se stane, pokud jej opravdu nechá zabít a zmizet se svého života. Nebyla si jistá, jestli může, bála se. Vždycky tady byl, nevěděla, co bude s její mocí a zda zvládne život bez něj, ne fyzicky, to si byla téměř jistá, že zvládne, ale psychicky.
Everett se musel smát.
„Takže to nedokážete, jste tak slabí.“ Smál se a pomalu se začal zvedat. James sledoval matku, která byla vždy tak silná a najednou byla malou holčičkou, která neví, co chce. Stála tam, okouzlující maják ve světě ztracených, ale při tom to byla ona sama, kdo byl ztracen. Pořád chtěla Everetta zachránit, pořád ho jistým způsobem milovala, ne, ono to nebylo nějak, ono to bylo skutečně, milovala ho, i když ji tolik ublížil, i když ona sama pro něj neznamenala téměř nic.
„Má paní, co s ním? Usiluje opět o Váš život, hraje si s Vašimi pocity a myšlenkami, ovládá Vás a vy ho necháváte.“
Everett se smál čím dál víc. „Dobře jsem tě cvičil, Asmodee, ovládání Sami, jde ti to dobře, víc než dobře, jsi stejný jako já. Tenhle boj nebude patřit mi a mé Sami, tento boj je mezi námi. Proč se mne tedy chceš zbavit, synu?“ podíval se Everett na svého syna a zvědavě zvedl obočí, jeho syn h však nevnímal, svůj pohled směřoval ke své matce a čekal na její slova.
„Everette, jsi tak směšný, nabádat Jamese k mému ovládání.“ Ozvala se Tessa tak pevným a ostrým hlasem, že i James sám před ní ucouvnul a k podtržení jejich slov před ní bez jakéhokoliv vyzvání pokleknul.
Anastásie si opět naplánovala vstup do místnosti naprosto dokonale, vešla, když Everett hledal porozumění u vlastní ženy, které tolik ublížil a svého syna, kterého vlastně právě štval proti matce. Ann se rozplakala a schovala ve stínu, věděla, proč se matka zlobí, sama u ní seděla dlouhé dny a noci, když se James bavil plánem útoku na Everetta, pomáhala ji a léčila ji.
Byla tam, byla v minulosti, když Dantalion Aim de Vesper a Everett Jonathan Devon uzavírali smlouvu o zabití Thomase, o její existenci i budoucím životě. Byla Everettovou další možností, pokud by Tessa nedokázala temnotu v sobě probudit a ovládnout, pokud by zemřela, Anastasie byla další z žen, které měly čistou krev rodu Criss. Po ní by následovalo znovu pronásledování druhé nejbližší možné větve, Joy a v tomhle případě její dcery Hope, vzhledem k Ardenovu stavu by byla víc než jasnou volbou, dále dvojčaty Ruby a Rosie ...
„Cože?“ nechápavě se na Tess díval Everett. „Co jsi to s ním provedla?“ byla jediná reakce, které byl schopen, když viděl svého syna pokleknout před Sami, tohle nečekal, tohle se nemělo stát, tohle nebylo ani v nejhorších snech, které Everetta kdy provázely.
„James mě neovládá, je mi oddán, za to ty jsi přiznal další ze svých prohřešků.“ Pronesla opět s naprostým klidem a samolibostí.
„Ach tak, ano, James… Sami, náš syn se jmenuje Asmodeus, ne James, James je jen přívlastek, který jsem ti dovolil použít, abys ho hned po narození nezabila svou nenávistí a neotrávila svou zlobou vůči mě.“
„Ne, Everette, James je jméno, které jsem dala svému synovi.“ Usmála se Tess. „A pokud bych ho chtěla směřovat proti tvé osobě, udělala bych to ještě před jeho narozením.“
Everett sklopil hlavu na znamení porážky. „Na to ti opět nemám co říct, máme rozdílný názor, co se jeho jména týče, takže jsme očividně měli i jiný názor na výchovu.“
Pak se Everettova pozornost obrátila na dívku stojící v povzdálí. Sledovala tuto scénu, byla vyděšená a při tom tak odhodlaná zakročit. Everett se sám pro sebe pousmál, narovnal se, utřel si krev, která mu odkapávala ze rtů a začal sílit, díky moci, kterou měla Tessa a z niž byl schopen čerpat životní sílu.
„Ann, miláčku, měl bych nápad.“ Vykročil jejím směrem. Tessa ho sledovala s přimhouřenýma očima a James čekal, co nastane. Při tom všichni přesně věděli, co Everett udělá, bude si ji chtít koupit.
„Cože?“ vzdychla Ann a místo na Everetta se podívala na matku, která pomalu udělala krok směrem k dceři, nebyla si jistá, co by mohla od Everetta čekat.
„Vypadá to, že budu potřebovat novou královnu, je tu problém, musí být jisté krve a tu, má drahá, tu ty v sobě máš, pravda, mísenou nepatřičně, ale s tím si poradíme.“ Usmál se Everett a natáhl k Ann ruku.
„Nikdy!“ vykřikla Tessa a vyslala plamen, který zasáhl Everetta do levého boku a na chvíli jej vyřadil ze hry. Ann ho chtěla jít ošetřit, místo toho ale ucouvla a vytvořila kolem sebe ledovou hradbu plnou ostrých zakončení, pak jej chladným pramenem svého kouzla poslala po ledové ploše, která se objevila v sálu, zpátky pod Jamesův dohled, ten nečekal a opět ovládl Everettovy životní funkce.
„Ty ses opovážil sáhnout na Ann?“ zuřila Tessa s nechápavým výrazem ve tváři, metala kolem sebe ohnivé koule, jako smyslů zbavená, zatímco Everett se pomalu sbíral a docela dobře bavil.
„No a co, na tebe jsem si taky počkal, když jsem se ztratil při hledání Isabelle.“ Tiše procedil skrze zuby. „Nebyla tak čistá, jako tvá matka, Jessamine, plná strachu z moci, kterou ovládala a plná potlačované temnoty.“ Usmíval se a probodával ji pohledem. „Víš, že ji potlačovala v sobě, když tě čekala? Temnota v tobě spala, má drahá a přivolala mě. Přiznávám, tápal jsem, než jsem se naučil správně sledovat a získat to, co chci a koho chci.“ Usmíval se a upíral svůj temný pohled na ní a při tom ji spaloval šat, který ji halil a nasával křivky jejího těla spolu s linkou jejich sladkých rtů.
„Jsi směšný, Everette.“
„Opravdu?“
„Ano.“
„Sami, jsi moje žena, vybral jsem tě pro tohle všechno, bylo to předurčeno a věř mi, nemůžeš mě nechat zemřít. Byla by to tvá smrt.“
To už Tessa nevydržela a začala pomalu sestupovat ze schodů svého trůnu, Everett viděl lem jejích krajkových šatů vínové barvy se zlatou výšivkou. Byla tak krásná, tak pyšná, stále se snažila být princeznou, stále vypadala na sladkých jednadvacet. Jeho výraz v ní nevzbuzoval lítost, jenom pohrdání a jeho syn se hlasitě smál. Everett cítil, jak mu pomalu puká jeho temné srdce, když po něm šlapou její křišťálové střevíce se zlatým vzorem.
„Ty ses zbláznil, ty jsi blázen, nic jiného, magor a blázen.“ Smála se Tessa a snažila se tak zakrýt svůj strach a zklamání.
„Ach, má sladká Sami…“
„Tak už mi neříkej, na to jsi právě ztratil právo.“ Vykřikla Tessa.
„No, nepovídej. Ztratil jsem nárok na naše děti, svou moc, svůj život i tebe.“
„Ano, přesně tak. Jamesi, skonči už to divadlo, prosím, víc z něj nedostaneme.“ Pokynula Tessa klidně svému synovi a odvrátila se od svého muže.
James se usmál, ale Everett byl stejně na koni, jako kdy jindy.
„Asmodee, neposlouchej matku, navíc, Sami, potřebuješ mě, potřebuješ, abych žil.“ Odbil ji chladně Everett.
„Nejsem Asmodeus, otče, jsem James. A nemyslím si, že tě potřebujeme živého.“
„James, to jméno nic neznamená, ve jméně, které jsem ti dal já, je síla, můj drahý.“
„Nic neznamená?“ usmíval se Asmodeus na otce. „Pleteš se. Na to, jak posedlý jsi mou matkou byl, než jsi ji poznal, nevíš, že jméno Thomasova otce bylo James? Jméno, které toužili dát svému dítěti, kdyby měli syna. I tam mne Joy vzala, ukázala mi matčiny touhy, sny a vzpomínky.“ Odbyl jej Asmodeus a nevracel se dál k otcově slovům a námitkám, že nemůže celému jednání a jeho kontextu rozumět.
„Jamesi, prosím.“
„Počkej matko, to bude ještě zajímavé.“ Odpověděl ji přidrzle.
„Ach, ty vzdoruješ své matce, takže se to v tobě bije podobně jako v ní samé.“ Usmíval se Everett a sledoval svou ženu i svého syna, jak váhají nad jeho smrtí a jejími důsledky a jeho životem.
„Nevzdoruju ji, chci vědět, proč jsi ji ublížil, proč jsi ublížil nám všem.“ Nechtěl se nechat obalamutit Asmodeus.
„Nikomu jsem neublížil, všem jsem něco dal.“
Tessa se posadila zpátky na svůj trůn, Ann se postavila na pravou stranu trůnního schodiště. Obě čekaly, jak dlouho si bude ještě James s otcem hrát.
„Překazil jsi matce šťastný život po boku Thomase, postaral ses o to, aby se Ann po narození dostala do tvé výhradní péče, smlouva, otče, smlouva ohledně Ann a mě ses snažil obrátit proti vlastní matce, chtěl jsi, abych ji nenáviděl.“
„To není možné!“ Vykřikl Everett a prudce vstal, Asmodeus se na něj jen podíval a Everett začal znovu vykašlávat krev ze svých plic a znovu se pomalu sunul k podlaze místnosti.
Tessa se na ně dívala s prázdným pohledem, schovaná ve vzpomínkách. Po tváři ji stékala další tichá, ledová slza, jak ji bolely rány, které právě Asmodeus před matkou otevíral.
Nechtěla jim věřit, ani ve chvíli, kdy viděla na vlastní oči Everetta v otcově pracovně uzavírat pakt a James spolu s Joy ji zachytili, aby neomdlela, zatímco Anastasie si poctivě přečetla celý Everettův rukopis.
„Pane Devone, jste si jistý, že se chcete starat o dítě mé dcery, nemáte ženu a starost o dítě je komplikovaná a náročná.“
„Víc než jistý, pane. Sám nejlépe víte, jak zněla dohoda.“
„Jistě, je mrtev, ale ta holčička…“
„Je to nemanželská dcera, na to nezapomínejte a věřte, že sem nepatří, uchráním Vaší rodinu další ostudy a jí samotné se dostane patřičného vzdělání i jména.“
„Jmenuje se Anastásie Lilien, prosím, zachovejte to jméno, prosím.“
„Dobrá tedy, nemusíte se bát, ale už o ni víc neuslyšíte a o mne také ne, pokud to nebude nutné.“
„To Vám budu velice zavázán, přesto…“
„Kolik?“
„No…“
„Nebudeme to natahovat, sto milionů a dalších padesát Vám pošlu za to, že pošlete Tessu na studia do Ameriky, mám tam přátele, kteří se o ní postarají, čeká ji stále nedozírná budoucnost, pokud mi Victor nebo Dianna dají vědět, že je u nich v domě, jsou finance Vaše.“
„Domluveno.“
Tessa zalapala po dechu, jen při vzpomínce na Everettův výraz, když předával otci finanční sumu v kufříku a chůva mu na oplátku podala novorozeně. Otřepalo ji.
James se usmál a znovu otočil k Everettovi, sledoval ho a liboval si v bolesti, kterou způsoboval.
„Ty chceš… z našeho syna… mít vraha?“ snažil se Everett vysoukat slova směrem k Tessiině sluchu.
„To jsi mu udělal ty, ne já, ty jsi ho stvořil pánem své vlastní smrti.“ Usmála se nebezpečným a při tom jedním z nejsladších úsměvů, které měla.
„Sami, plamínku můj, má lásko, jediná vášni a neřesti co jsem kdy měl, já to ale dělal pro nás dva.“
„Dělal jsi to pro sebe.“ Zlobila se na něj a z očí ji sršely jiskry nenávisti, bolesti, pohrdání a zklamání.
Everett jen pokroutil hlavou. On ji opravdu ztratil, pro nerozvážnou chybu svého života, proto, že se zamiloval, jakou ironií bylo, že ztrácel Tessu, protože miloval právě jí.
„Sami, co když mne zabiješ a umřeš spolu se mnou? Chceš to riskovat?“
„Neriskuji nic, vzpomínáš? Sám jsi řekl, že budu schopna života bez tebe.“ Smála se Tessa a Everettovi se skládala skládanka, jak se vydal za ženou, která utrpěla ránu v boji proti elfům v jeho vlastní dimenzi, protože pocítil šílenou bolest a na jeho těle se začaly objevovat náznaky jizev, které neslo Tessiino tělo. Sklouzával pohledem z ní na syna, kterému se táhla jizva po boji, nebyla to jizva po ochraně matky, ale po napadení otce. Oni zkoumali, co všechno Everett vydrží, zkoumali, zda když bude Tessa raněná, ucítí to, zkoumali, zda pokud on utrpí vážné zranění v boji, utrpí jej i Tessa.
„Sami, jak jsi mohla? Navíc, tohle není vše.“
„Já? To ty jsi mi vše vzal! Mou rodinu, přátele, život. Tohle je vše, je to konec, mistře Devone, konec!“ vykřikla bezmocně Tessa.
„Přátele? Santanu, kterou zavřeli za prostituci nebo Paula s Chrisem, kteří tě natolik milovali, že skončili spolu? Co jsem ti vzal? Dal jsem ti pocítit moc, dal jsem ti život, dal jsem ti učení, tvůj vlastní svět, božskou vládu, staral se o tvou dceru, zplodil syny, dal jsem ti vše, co jsem myslel, že žena od muže chce.“
„Stejně jako ty, když jsi chtěl syna, byl jsi ochoten obětovat cokoliv, včetně mé dcery, včetně mého života, četla jsem tvé deníky, byla jsem jenom pokus, třetí pokus k tomu, abys měl, po čem jsi toužil. Tohle jsem nechtěla.“ Tesse tekly slzy nezadržitelně proudem a znovu si vzpomněla na Toma a jeho slova, když byla na pokraji smrti a života, sám ji řekl, že tohle skončí špatně.
…“Žádná věda, ani biologie
Je to zřejmé, když mě drží za ruku
Je jen přirozené, že mě to ovlivňuje…
A moje srdce nebude znovu bít
Jestliže ho nebudu cítit v mých žilách
Není třeba otázek, já už vím…
Je to modrá v jeho očích, která mi pomáhá vidět budoucnost
Otisky prstů, které mě celý den pokrývají…
Teď nemám žádnou zdravou míru
Ale vím, co se mnou dělá
Není třeba to zkoumat, je to tak povědomé“…
(Little Mix – DNA)
Everett se opět zarazil, četla deníky, u ní opravdu vše ztratil, ale stále se může pokusit získat svého syna zpátky nebo třeba hrát na notu Ann, Tessa ji milovala ze všech dětí nejvíc, protože byla Thomase. Sám Ann vychovával, ale nyní ji neviděl.
„Slyšíš, Asmodee? Jsi můj, to já tě vždy chtěl, to já tě miloval, já do tebe vkládal veškeré naděje budoucnosti.“ Obrátil Everett svou pozornost ke svému synovi.
„Nejsem ASMODEUS! A nikdy jsem nebyl, mé jméno je JAMES!“ zakřičel James síní a veškerý hněv poslal proti vlastnímu otci. Jenomže Everett ze svých posledních sil obrátil kouzlo proti němu. Nedokázal tok moci usměrnit, nedokázal Jamese zasáhnout, ten byl proti němu chráněn, tok smrtelného paprsku se odrazil od nich obou a zasáhl Williama, který padl mrtev k zemi, nevinný, milovaný, ničemu nerozuměl. Jen si hrál v koutku sálu, protože chtěl být matce nablízku, dokázal se přemisťovat a tak vždy zmizel chůvě z dohledu. Do chvíle, než jeho tělíčko padlo na chladnou zem, ani Tessa, ani Everett si syna nevšimli, byli pohrouženi do výčitek a vzpomínek.
James zalapal po dechu, když viděl brášku padnout, Tessa se sesunula na kolena a její srdce se lámalo žalem, Anastásie se rozběhla ke svému bratříčkovi a snažila se jej vyléčit. Její schopnosti však mohly vyléčit zranění, nedokázaly odvrátit smrt. Sama poslala proti Everettovi ledově chladnou dýku, která se roztříštila u jeho nohou, zatímco Ann vyšla s bratrovým tělem z místnosti. Everett věděl, že přišel i o ní, přišel o vše. Tessa lapala po dechu a její srdce se roztříštilo jako křišťál, který už nikdy nikdo neslepí. Po tvářích ji kanuly slzy a stěží lapala po dechu. Everett na tom byl obdobně, i když mu stačil jediný syn, Will ho změnil, změnil vztah, který se svou Sami měl a věřil, že kdyby se nedostala k jeho deníkům, žili by spolu šťastně až do smrti, ta jeho přicházela a cítil to, stejně jako žal, který lámal jeho Sami, který lámal jeho samotného. James zuřil. Byl to mžik, kdy viděl svého bratra padnout, toho, který pokud nestál matce po boku, byl jeho vlastním stínem, jediný moment, kdy viděl svou milovanou sestru bezmocně odcházet s bezvládným tělem, ta chvíle, kdy zaslechl zvuk ledového ostří lámajícího se u Everettova těla, ta vteřina, kdy se podíval na svou matku a dostal se mimo prostor a čas, kdy si uvědomil slova, která mu matka vždy, když s ním osaměla, opakovala: „Zrodil ses z hluboké temnoty, zrodil jsi se ze lži a klamstev, zrodil ses, abys tu Temnotu porazil, jedině ty to dokážeš, můj synu, jenom ty vládneš tou mocí, Jamesi.“ Viděl před sebou matku sedící v New Yorku v posteli, plakala, vedle sebe měla položeno několik CD, která byla svázaná hedvábnou stuhou, která ležela pod nimi, hladila si bříško a mluvila k němu, ne ke kusu svého těla, ale k němu, synovi, který v ni rostl. Viděl ji, jak sedí na pláži a mluví k měsíci, ale to bylo jen zdání, opět mluvila k němu, pak se ocitl u vlastní postýlky, ležel v ní, malé, zdánlivě bezbranné dítě, které hladila po tváři a tiše k němu hovořila, byl jejím zázrakem, byl temnotou protkán a stejně věřila, že je zrozen právě k tomu, aby ji porazil. Postupně si vzpomněl na spoustu zasunutých vzpomínek, kdy ho ona skutečně milovala a Everett po něm křičel a cvičil ho v nenávisti a krutosti, jak ho trestal za jeho chování k orlům a sokolům, kdy byl naštván, že nedokáže zabít a kdy po něm Everett chtěl vraždění lidí, zatímco Tessa stála opodál a sledovala ho se směsicí strachu a pýchy. James se naučil plnit otcovy příkazy, ale také se naučil matčině jemnosti a oddanosti, a když si měl vybrat, zvolil její cestu. Otočil se k oslabenému otci, naštvaný, rozzuřený a raněný, stejně jako otec i on cítil matčinu bolest, a poslal proti otci další dvě smrtelná kouzla, ten se nebránil, otočil svůj pohled k zraněné Tesse, jejíž bolest a muka jej trhala na kousky a z jeho úst se vydrala slova lásky, spolu s prvními upřímnými slzami:
„Vypadala's jako anděl a já se modlil,… celou dobu jsi pro mě víc, než se snažím říct,… má Sami.“ (Darren Criss – Sami)
Pak padl mrtev k zemi.
Tessa zvedla hlavu, bolelo ji u srdce, ztratila Willa. Její pohled hledal Everetta, ale spatřila jen další chladné tělo ležící v místnosti, její Everett, prokletí jejího života a smysl jejího života se vytratily v jediném okamžiku, který pořádně nestihla zaznamenat. Pokusila se vstát a cítila, jak se její duše a tělo rozpadá. Smrt Everetta měla silnější dosah na ní samotnou, než čekala a byla bolestivější, než si myslela.
Po tvářích ji kanuly slzy a byly tím větší a tím hořčí, čím víc si uvědomovala, jak ho milovala, přes to všechno, co jí kdy udělal, jak žila jenom proto, že on to zařídil, jak byla šťastná v jeho náručí a jak prázdná se cítila, když ji opustil, když zmizel. Nyní to bylo stejné, jenom prázdnota a bolest, stesk a nenávist.
Když odcházela z místnosti, tiše promlouvala k Everettovu tělu a jeho zkažené duši.
…“Udělal jsi chybu
V den kdy jsi mě potkal a ztratil svou cestu
Viděl jsi všechna znamení
Ale necháváš je být
Zavřel jsi oči
Měla jsem tě vyzvat k odchodu
Protože jsem celou dobu věděla, že mě nemůžeš zvládnout
Ale těžko odoláváš
Když jsi na kolenou prosíce mě
Strhávám tě
Nutím tě věčně krvácet
Nemůžu si pomoct
Od zraňování tě a to mě bolí
Nemám křídla, takže letět se mnou nebude snadné
Protože nejsem anděl, nejsem anděl
Nesnáším být zdí
Kterou zasahuješ, když máš pocit, že jsi dal všechno
Dál přijímám vinu
Když oba víme, že se nikdy nezměním…“
(Halestorm – I´m not an Angel)
Když odcházela a nechávala za sebou všechno, v co kdy věřila a čemu patřila, cítila se svobodná, ale podivně prázdná. Milovala Everetta, ať už byl jakýkoliv. Jenomže poslední kapkou pro ní byly jeho deníky, to, co do nich denně zapisoval, ještě před tím, než ji poznal.
Poznámky z učení, touha po pomstě, která ho sužovala a potom vize, která jej provázela životem, stane se otcem nejmocnějšího muže na světě, stvoří dokonalou bytost, stvořitel boha samotného.
Snil o tom, plánoval to, jeho výzkum, jeho vlastní výzkum se týkal vyhledání Ardena a zbavení ho života, za Sebastiana, a následně najití dokonalé ženy, která mu porodí dokonalého syna.
Jedna žena zemřela v těhotenství, kdy ji jejich syn sžíral zaživa zevnitř, nebyla v ní dostatečná silná temná stránka magie. Druhá žena zemřela po porodu a jejich syn byl stvůrou s křídly a pařáty, které Everett sám oddělil tělo od hlavy. Pak nalezl Tessu a pomocí bratra naplánoval její cestu do jeho náruče, spojil se s Dianou a odhodlal se ji sloužit, což ho také přivedlo blíže Ardenovi a mohl naplno sledovat Tessu.
Vlastně, pro Tessu se rozhodl ještě mnohem dřív.
Jeho rodina pronásledovala čarodějky a kněžky rodu Criss už celá staletí a on sám nemohl být výjimkou. Schopnosti dívek tohoto rodu byly nevýslovně silné a vysoké, jejich inteligence a krása překračovaly míru čehokoliv, co kdo znal, zvláště těch v přímé linii. Ve spojení s jeho magií to mohlo znamenat převrácení světové politiky čarodějů, elfů i smrtelníků. To proto se vydal na stopování Isabelle, toužil po její schopnosti, ale Joy již nebyla přímou linií kněžek a on obrátil svou pozornost k Tesse.
Znal schopnosti, které měla její matka, ale potlačovala je a zdálo se, že spolu s ní zmizí ze světa, spletl se, čím více je potlačovala, tím více se podepisovaly na jejím plodu a tím více temnoty v sobě ještě nenarozená Tessa měla. Byl tím tak omámen, tak pohlcen. Když se v učení dozvěděl o mnoha temných rituálech a démonických dětech s nevýslovnou mocí a silou, která přesahovala chápání, kteří byli nazývání bohy, rozhodl se, že sám takové božské stvoření přivede na svět.
Potkal mnoho temných žen, které se zdály být příhodnými, ale žádná z nich nezvládla temnotu, kterou měl on sám v sobě, jeho kouzla a lektvary a konečně pak, samotný plod zkaženosti, který nazýval dokonalým stvořením, dokonalým bytím.
Pak si vzpomněl na ženu, která svou moc tolik potlačovala a na studia knih, kde bylo psáno a ověřeno, že čím víc žena potlačuje svou magii, tím silnější se magie uvnitř ní stává, tím temnější magie sama pak také je.
Byl rozhodnut.
Vyhledal Jessamine, ale byla již mrtvá, stejně jako její dítě. Chvíli se obával, že mrtvým dítětem je Tessa, ale nebyla a mu se ulevilo, zmizel na několik let do mezidimenzionálního prostoru, kde neexistuje čas, takže nestárl, jen se vzdělával, když se vrátil, potřeboval rodinu a zázemí a to také získal, díky rodině Jonesových měl i bratra, Christiana a ten měl spoustu temných myšlenek, které Everettovi pomohly v jeho plánech.
Christian se mu zamlouval, jeho schopnosti pyrokinéze byli něčím, co samotného Everetta léta fascinovalo. Díky jeho lektvarům a kouzlům všichni věřili, že je příslušníkem Jonesových a on sám se tak nemusel o nic starat, dokonale zmizel.
Sledoval Tessu, na každém jejím kroku ji sledoval a těšil se, ve svých dvaceti, že bude mít dokonalou ženu pro dokonalé plány. Jenomže ona byla tak energická, vášnivá a zničující. Spala snad s každým, kdo byl mužského rodu a objevil se na panství. Když ji otec odvezl z hrabství de Vesper na jisté vévodství Mortimera Crisse, Lokasenna, kde již nějakou dobu služebnictvo nebylo, stejně si našla způsob, jak obejít otcovy zábrany a najít si muže, ona vždy.
Everett šílel vzteky, ať už na ní narazil kdekoliv, vždy byla zavěšena do rámě nějakého muže. Everett se rozhodl uzavřít s jejím otcem dohodu, která měla zaručovat, že se za něj provdá ještě před dovršením jednadvaceti let, avšak naučí ji jistým způsobům. Nechtěl čekat.
Nakonec ji otec pořádně vyhuboval a zničil ji její domeček z karet, přestala být rozmazlenou dívenkou, která nač ukáže, to také má, stala se vězenkyní ve vlastním domě a Everett se jal přípravy dodržení paktu s jejím otcem, chtěl, aby mu patřila.
Její otec ji ovšem odmítal dát jen tak, přestože se Everett vytasil se školami, majetkem a financemi, na jejího otce to bylo málo, chtěl víc, přesto začal postupně plnit jednotlivé články dohody. Začal tím, že dceru odřízl od dosavadního života a začal ji brát častěji do klubu a učit konečně způsobům mladé ženy, která má reprezentovat. Klub, jak se ukázalo, nebyl vhodným začátkem. I když se Tessa vzdělávala dle předem naplánovaného Everettova dogmatu, on zatím zdokonaloval cestu své osobní pomsty.
Tess se mu mezitím zamilovala.
Otěhotněla.
Everett skřípající zuby přestal schovávat svou podobu, kterou si pečlivě chránil, aby mohl Tessu jednou skutečně získat. Nakráčel si to s hlavou vztyčenou do správní místnosti sídla de Vesper a učinil hraběti nabídku. Ten, zničen potupou, kterou na něj dcera přivedla, souhlasil. Domluvili se na smrti Thomase (ani jeden nevěděl o svatbě, která proběhla tajně), na adopci dítěte, které Tessa čeká (Everett věřil, že pokud v sobě Tessa potlačuje schopnosti stejně jako její matka, mohl by její potomek být dokonale temným stvořením) a nakonec také na budoucnosti samotné Tessy.
Jak se ukázalo, Ann byla velice nezkažené dítě, samá čistota a láska, aby také ne, Tessa i Thomas ji milovali víc, než cokoliv jiného na světě. Everett zuřil, ale ve svých poznámkách začal hledat dávnou temnou magii, která předurčovala temného prince z pekel, rozhodl se, že to je směr, kterým se vydá.
Tessa byla výzva, byla tak silná, tak energická, tak naivní a plá temnoty, kterou neznala a které se bála, když to poznal, zkoušel ji a testoval, věřil, že s ní dosáhne dokonalosti, jenomže ona se mu začala vzdalovat a on ji přinutil, jeho nekonečné množství lektvarů, temná kouzla a hra s její myslí, dotklo se jí to, víc, než cokoliv jiného předtím.
Udělal chybu, do Tessy se zamiloval a ona milovala jeho, i nyní, když mu nechala vzít život, toužila po něm.
Na krku se ji houpal chladný kovový kroužek se safírem, kterým se provdala za Toma, a její prst zdobil smaragdový prsten z jasného zlata, který ji navlékl Everett jako potvrzení jejich lásky, ani jednoho z nich se nedokázala vzdát. Hrála si s Everettovým prstenem, zvláštně pulzoval.
Vyšla ze sálu, ruce zkříženy v ochranném gestu nad spodním lemem břišní dutiny, kde skrývala dalšího z Everettových potomků, tohohle ale Everett už nebude mít možnost nikterak zkazit, nikterak ovlivnit.
…“Nebyla jsem vždy taková
Mívala jsem svatozář
Ale zmizela, když jsem poprvé zhřešila a padla v nemilost
Nechalo mě to tady
Teď začínám přemýšlet, že se ti to možná líbí
Strhávám tě
Nutím tě věčně krvácet
Nemůžu si pomoct“…
(Halestorm – I´m not an Angel)
Na druhý deň ráno vletela Joy celá bez seba do Ardenovej pracovne, kde práve telefonoval s Aurorou. Stál pri okne, voľnou rukou si nervózne šúchal bradu a hľadiac von do záhrady jej vysvetľoval situáciu, v ktorej sa ocitli. V dome boli len oni dvaja, Benny šiel hneď po raňajkách na plavecký tréning.
“Ardie…”, šepla a naznačila mu, že s ním potrebuje hovoriť.
“Prepáč, prišla Joy… chvíľočku…”, povedal, no keďže už bola stará, zle počula, musel jej to zopakovať ešte raz a hlasnejšie. Potom dlaňou prikryl mikrofón na mobile a spýtavo zdvihol obočie na svoju manželku. “Čo sa deje? Práve riešim s Aurorou… ”
“Pozdrav ju odo mňa. Jej pomoc nebudeme potrebovať. Už… je po všetkom”, odvetila Joy šeptom a nervózne si žmolila okraj voľnej džínsovej košele modrej farby. Arden sa pri pohľade na jej bledú tvár nechápavo zamračil, ale hovor ukončil, sadol si na okraj písacieho stola a s očakávaním na ňu pozrel.
“Ozval sa ti James?”
“Práve odišiel”, prikývla Joy a podišla k nemu bližšie. Natiahla k nemu studené ruky, Arden jej ich nežne zovrel a pritiahol si ju k sebe. “Everett je mŕtvy - sám sa o to postaral. Viac mi toho nepovedal, vieš, že vždy bol skúpy na slovo”, dodala, no peknou tvárou jej prebehol tieň.
“Ale veď to je skvelá správa! Na to sme predsa čakali!”, zvolal Arden od nadšenia celý bez seba, že si v tom momente nevšimol bolesť, ktorú, okrem nesmiernej radosti a úľavy, Joy prežívala.
“Áno, ja viem. Nesmierne sa teším, uľavilo sa mi, že už budeme v bezpečí. Je to úžasné, ale…”, povedala a on až teraz zbadal žiaľ v jej modrých očiach, ktorý aj intenzívne pocítil.
“Tak kde je potom problém? Prečo ten smútok?”, opýtal sa jemne a palcami hladil hánky jej rúk. “Stalo sa nebodaj niečo Tesse? Alebo Ann či Willovi… ?” Joy na neho chvíľu mlčky hľadela a zrazu ho pevne objala. “Zlatko, hovor so mnou…”
“Will…”, hlesla napokon tíško. Vďaka Everettovej smrti boli ženy z rodu Criss konečne slobodné. Toto víťazstvo, ktoré ju hrialo pri srdci, si však vyžiadalo svoju daň - malého Willa a Tessine srdce rozlámané na kúsky zo straty milovaného dieťaťa. Joy verila, že jej sesternica nájde v sebe silu prekonať ten žiaľ. Aj keď ona sama Everetta nenávidela, predsa bol mužom, ktorého Tessa ľúbila. A v jeden deň stratila jeho aj svojho drahého synčeka - to sa len ťažko dalo uniesť. No mala ešte Ann a Jamesa, ktorí svoju matku veľmi milovali a Joy si bola istá, že budú Tesse veľkou oporou a pomôžu jej prekonať tento zármutok.
“Preboha…”, vydýchol Arden šokovane a tiež zbledol ako stena. “To je strašné, bol ešte taký malý. Je mi tak ľúto.”
“Presne tak. Najhoršie je, že nemôžem ani Tessu objať a… ” Hlas sa jej zlomil, oči naplnili slzami a tvár si zaborila do jeho čierneho pulóvra.
“Viem, moja.” S tým už nemohli urobiť nič a tak ju Arden len upokojujúco hladkal po chrbte. “Ak by si mala záujem, dostal som nápad na roztýlenie”, ozval sa po chvíli trochu neisto.
“Aký?”, smrkla Joy a cez orosené mihalnice na neho pozrela.
“Spravme si výlet do Francúzska, čo ty na to? Poletíme rovno do Nice do domu tvojich rodičov, potom môžeme pár dní stráviť v Paríži a navštíviť Hope. Aj tak máme teraz týždeň voľno. Nachystaj listy vlastníctva a kľúče, ja kúpim letenky a môžeme vyraziť už poobede”, dodal a už vyberal mobil, aby si mohol vyhľadať časy odletov. “A pozerám, že medzi príletom dvojčiat z Ameriky a našim odchodom do Francúzska je len hodina a pol, čo je super. Ak bude chcieť, vezmeme aj Bennyho, dáme si s deťmi na letisku neskorý obed a necháme im kľúče od auta, aby sa mohli dostať domov.”
“Ľúbim ťa… vieš o tom?”, hlesla Joy hrdo a nežne ho pobozkala. “Ďakujem.”
“Za čo?”, pousmial sa.
“Za všetko, môj drahý… hlavne za pokoj, šťastie, lásku, starostlivosť a pocit bezpečia, ktorý dávaš nie len mne, ale našim deťom.”
...
O dva dni neskôr stála Joy na upravenom trávniku a trochu zimomravo si objímala plecia. Vietor s vôňou soli jej vháňal vlasy do tváre a rozfukoval ľahkú belostnú sukňu, ku ktorej mala oblečené iba bielo - modré pásikavé tričko. Už oľutovala, že si rifľovú bundičku nechala v prenajatom aute. Dívala sa na trojposchodové sídlo Temps neďaleko azúrového mora v blízkosti francúzskeho mesta Nice. Biele kamenné múry zdobili modrofialové vistérie a brečtan, v blízkosti hlavného vchodu bola fontána a prekrásny park plný kvetov. Vzduch bol doslova presýtený voňavým jazmínom. Tento pohľad v nej vyvolával tisícky pocitov - v tomto dome žili jej rodičia a aj ona, hoci len veľmi krátko. Od ich smrti bol prázdny, starali sa oň správcovia a právne záležitosti riešili advokáti.
Odtrhla zrak od dvojitých vchodových dverí, nad ktorými sa vynímali ružice z farebného skla a pozrela na Ardena. Ten práve diskutoval so monsieurom Rossignolom, tiež čarodejníkom, ktorý sa o sídlo staral ešte za života Isabelle a Fabiena. Za tie roky bola jeho francúžština už dobrá, takže všetky papierovačky a vybavovačky nechala na ňom. Ona by aj tak teraz nedokázala sústrediť.
“Nie je ti zima?” Arden k Joy podišiel tak ticho, až sa strhla zo zamyslenia a vďačne sa usmiala, keď jej cez útle plecia prehodil svoju čiernu koženú bundu.
“Ďakujem.”
“K domu patrí aj súkromná pláž za záhradou. Vedela si to?” Arden jej jemne položil dlaň na chrbát a obaja sa otočili k moru. Joy si zatienila oči rukou a zahľadela sa na neveľkú plochu pokrytú bielym pieskom. Prikývla.
“Je to tu obrovské”, skonštatovala s úžasom a opäť pozrela na sídlo, ktoré osvetľovali nesmelé slnečné lúče vykúkajúce spod oblakov. “Popri našom domčeku v Anglicku mi pripadá ako zámok”, dodala a Arden sa zasmial.
“Nie nadarmo si mojou princeznou”, odvetil pobavene a z tváre jej odhrnul hnedé pramene vlasov. “Chceš sa sem presťahovať?”
“Nie, nie. Deti máme už skoro všetky dospelé a o chvíľu vyletia z hniezda. Pre nás dvoch by to bolo príliš veľké, nemyslíš?”
“Máš pravdu, moja. No necháme si ho, však? Bola by ho škoda predať.”
“Samozrejme. Budeme tu mať letovisko. Hoci z hľadiska financií ho bude náročnejšie udržiavať, ale nemienim sa ho vzdať. Patril predsa mojim rodičom”, povedala Joy rozhodne a chytila Ardena za ruku. “Alebo by sme z neho mohli spraviť letovisko nie je len pre nás - nejaký penzión alebo malý hotel…”, rozmýšľala nahlas.
“To nie je zlý nápad, práve naopak”, pochválil ju uznanlivo. “Je na to dosť veľký, pekný, v dobrej lokalite s parkom a súkromnou plážou. Navyše, z architektonického hľadiska je to doslova skvost”, rozplýval sa Arden a pohľadom priam hladkal svetlé, kamenné múry.
“Ale čo - ani som netušila, že sa mojou konkurenciou stane dom”, skonštatovala Joy so smiechom, keď pomaly kráčali k vchodu, kde už čakal zhrbený monsieur Rossignol, aby im ukázal interiér.
“Aby som nezabudol, správca ti chce niečo povedať ohľadom tvojich rodičov.”
“Dobre”, odvetila takmer nečujne a usmiala sa na starého pána. “Bonjour.”
“Ešte raz bonjour, madame!”, opätoval jej úsmev spoza snehobielych upravených fúzov a upravil si béžovú baretku.
“Manžel mi spomínal, že mi chcete niečo povedať.”
“Ó, to áno”, prikývol s povzdychom a uprene sa na ňu zadíval vodnatými, zelenými očami. “Pripomínate mi oboch - aj Isabelle, aj Fabiena. Pamätám sa, ako vás zbožňovali. Boli ste ich vysnené dieťa a doteraz mi je veľmi smutno, čo sa vašej rodine prihodilo. Po tej hroznej noci”, odkašľal si a uprel zrak do neznáma, akoby sa díval na obraz minulosti, “som našiel telo vášho otca, no po Isabelle a vás sa akoby zľahla zem. Tým chcem povedať, že Fabiena som pochoval dozadu za altánok medzi jazmínové kríky, aby stále cítil prítomnosť vašej matky, ktorá ich milovala.” Po jeho slovách na chvíľu nastalo ticho. Joy počula iba vietor, ktorý hvízdal pomedzi staré múry domu a šum vzdialeného burácajúceho mora.
“Papa… on nemal žiadnu rodinu, ktorá by sa o jeho pozostatky postarala?”, opýtala sa ho napokon so zovretým hrdlom, ale starec len pokrútil hlavou.
“Nie, drahá moja. Váš otec bol sirota, vyrastal v detskom domove v Paríži… “
“Ako ja…”, pomyslela si Joy. “To nemôže byť náhoda.”
“ … mal iba vašu matku a vás. Vy dve ste boli stredobodom jeho vesmíru, hoci mal veľa priateľov. Bol hudobník, vedeli ste o tom? Hral na klavír a Isabelle spievala ako anjel”, dodal zahalený do spomienok.
“Naozaj? To som veru nevedela.” Vtedy sa Arden usmial a pozrel na svoju manželku.
“Rovnako ako tu Joy. Aj ona má v hrdle hotový poklad”, skonštatoval hrdo, na čo si Joy s rumencom na tvári utrela slzy, ktoré jej stiekli po lícach.
“Och, madame, nechcel som vás rozrušiť…”, ospravedlňoval sa rýchlo monsieur Rossignol, ale Joy ho ihneď zastavila a pustila Ardenovu ruku, ktorá upokojujúco hriala jej dlaň.
“To je v poriadku, monsieur. Merci beaucoup, že ste sa postarali o môjho ocka. A vďaka vám poznám miesto jeho posledného odpočinku. Ak dovolíte, pôjdem ho pozdraviť. Cestu určite poľahky nájdem”, dodala potichu, pričom pozrela na oboch mužov a Arden mlčky, len s nežným pohľadom, prikývol. Vedel - cítil, že jeho manželka potrebuje byť v tejto chvíli sama. Joy sa otočila a pomaly prešla za dom, kde si to namierila k jazmínovým kríkom, ktoré ju lákali svojou omamnou vôňou. Minula polorozpadnutý altánok a tam, pod košatým dubom, našla malý kúsok otesaného mramoru, o ktorý sa monsieur Rossignol po celé tie roky staral - náhrobok jej otca. Joy si kľakla do mäkkej trávy a na miesto jeho odpočinku položila kyticu poľných kvetov a jazmínu, ktorú cestou natrhala.
Fabien Rodel Aldaine de Labonair
milovaný manžel a otec
1971 - 1996
“Ahoj, papa…”, hlesla tíško pomedzi horúce slzy, no s úsmevom na tvári. “Už som v bezpečí. Konečne som sa mohla vrátiť a poďakovať ti aj maman za záchranu. Podarilo sa vám to, vaša obeta nebola zbytočná. Je t'aime - teba aj mamičku… “, šepotala a prstami jednej ruky hladila hebké steblá trávnika a voňavú zem, na ktorej sedela. Nevedela, koľko času uplynulo, kým sa rozprávala s duchmi svojich rodičov, ktorých okolo seba cítila. No dosť na to, aby sa Arden starému správcovi ospravedlnil a išiel za ňou. Kráčal po jej stopách, ktoré za sebou zanechala a o malý moment ju našiel, ako kľačí pred malým náhrobkom. Líca sa jej leskli od sĺz, ale usmievala sa. Nebál sa o ňu. Vedel, že je silná, no aj tak jej chcel byť v tejto emotívnej chvíli nablízku. A tak k nej bez slova zozadu podišiel a čupol si. Joy by si ani nevšimla jeho prítomnosť, taká bola zabratá do svojich myšlienok, len odrazu na ramene pocítila Ardenovu nežnú dlaň. A hoci bol jeho dotyk jemný, napriek tomu sa trochu strhla.
“Ahoj, cudzinka”, povedal mäkko a pobozkal ju na šiju. “Akosi si sa mi tu stratila.”
“Možno, ale už som späť.” Joy sa pousmiala, pootočila hlavu nabok a na ruku, ktorou ju ešte stále držal za plece, mu vtisla nežný bozk. Potom ešte jeden na rozlúčku poslala smerom k mramorovému náhrobku, vstala a oprášila si bielu, dlhú sukňu. Zavesila sa do Ardena a bok po boku znova prešli k hlavnému vchodu. Monsieur Rossignol tam trpezlivo čakal. Bafkal si z fajky, díval sa na šíre more a keď ich zbadal, ukázal na pootvorené dvojkrídlové dvere.
“Môžeme?” Arden pozrel na Joy a jemne jej stisol krehkú dlaň. Zhlboka nadýchla a obom im venovala rozpačitý úsmev.
“Áno”, odvetila a spoločne prekročili prah do kráľovstva jej rodičov, kde na ňu z každej strany dýchala ich minulosť, ktorá v tom momente ožila prítomnosťou. Videla svoju maman, ako leží v zimnej záhrade na paraváne a hrá sa s ňou - malým bábätkom, ktoré veselo džavoce alebo jej otca, ako sedí za klavírom - ktorý bol teraz, ako všetok nábytok, maľby na stenách a dekorácie zakrytý plachtou - a hrá im tie najkrajšie skladby. Usmiala sa nad tým obrazom, presvetleným vidinou šťastného života, ktorý však Lovci tieňov tak kruto zničili…
“Si v poriadku?” Joy zažmurkala a pozrela na Ardena, ktorý ju ticho pozoroval starostlivým pohľadom.
“Áno, len som sa opäť na chvíľu stratila v minulosti”, odvetila a objala ho okolo pása. Síce stála uprostred histórie svojich rodičov, on a ich deti boli jej životom - milovaným životom. “Hoci je bolestná, nijako ju už nezmením, teda…”, opravila sa a zadívala sa mu hlboko do tmavých očí. “ … mohla by som, ale nemá to význam. Navyše, nevedela by som, aký by to malo dopad na prítomnosť, ktorá je pre mňa priveľmi vzácna, aby som ju riskovala.” Arden jej vzal tvár do dlaní a sklonil sa k nej.
“Ľúbim ťa”, šepol jej do pier a uprostred víru a prachu histórie ju náruživo pobozkal. S takou láskou, až monsieur Rossignol s úsmevom odvrátil zrak. Teraz bol už starý, ale pred vyše štyridsiatimi rokmi, keď v tomto dome začínal ako správca a majordóm, mal možnosť vidieť takúto lásku v plavovlasej Isabelle a dobrosrdečnom Fabienovi. Stále mu bolo nesmierne ľúto ich tragického konca. Avšak ich dcéra, ktorú si pamätal ako rozkošné modrooké bábätko, mala šťastie - prežila a zdedila po nich tento krásny dar - schopnosť milovať celým svojím srdcom a dušou toho pravého človeka.
